Před 110 lety se narodil Konrad Henlein

Kde se vlastně vzal Konrad Henlein a kdy začala stoupat jeho politická hvězda?
KS: Konrad Henlein pocházel ze severních Čech z Vratislavic nad Nisou. Studoval na obchodní akademii, čímž se připravoval na dráhu středostavovského úředníka pracujícího v bankovnictví nebo pojišťovnictví. Málo se ví, že se účastnil první světové války. V roce 1916 byl na italské frontě zajat a až do roku 1919 zůstal v zajetí Dohody.
V roce 1919 se tedy vrátil domů a stal se bankovním úředníkem. V této profesi setrvával zhruba do poloviny 20. let, kdy se vydal na dráhu profesionálního instruktora, cvičitele Turnverbandu, tělovýchovného svazu působícího v tehdejším Československu. Později založil ústřední školu učitelů tělocviku. Právě v té době si ho začínají všímat představiteléNárodně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), tehdy velmi krajní, ostře protičeskoslovenské, ale ještě menšinové síly, ke které patřila také Německá nacionální strana (DNP).
Tehdy zvolna začínají jeho kontakty s politikou, které nabírají plné obrátky na počátku 30. let, v letech 1931, 32.

Usnadnila jeho politické směřování hospodářská situace po hospodářské krizi?
KS: Zcela jistě. K tomu je důležité poznamenat, že hospodářská krize se v Československu projevila později než v Německu. Takže v době, kdy v Německu pozvolna nastávalo hospodářské oživování, československé pohraničí zvlášť trpělo. Je proto pochopitelné, že se sudetští Němci, kteří v tamních oblastech prožívali těžké životní situace, stali snadným terčem pro propagandisty, kteří poukazovali na to, jak radikální režim Adolfa Hitlera dokázal v Německu celou zemi hospodářsky inovovat a situaci zlepšit. To byl přitom nepřímý poukaz na to, že se československá demokracie nedokáže zatím dobře vyrovnávat se složitými hospodářskými podmínkami a ani nedokáže vyjít vstříc Němcům žijícím v Československu. To potom byla živná půda k tomu, aby se uchytilo Henleinovo plamenné provolání z 1. října 1933, ve kterém vybízel k vytvoření Sudetoněmecké vlastenecké fronty (SHF).

Toto politické hnutí prošlo určitými proměnami, strany v něm se měnily až vykrystalizovaly v SDP. Co se tam odehrálo?
KS: Podstatné bylo to, že v letech 1932 až 33 se „stáhly mraky“ nad sudetoněmeckými radikály, protože v té době probíhal proces s takzvaným Volkssportem, což byla velmi radikální a ostře protičeskoslovensky zaměřená dílčí organizace tělovýchovného spolku. Tehdy bylo prokázáno, že existuje spojení do Německa a že tato organizace usiluje o budoucí protičeskoslovenské ozbrojené vystoupení. To vedlo k zákazu dvou nejradikálnějších stran (Národně socialistické dělnické strany a Nacionální strany). Díky tomu se neměli radikálové o koho opřít, a to byl jeden z důvodů, proč vznikla Sudetoněmecká vlastenecká fronta, která se později transformovala vlivem nesmlouvavého československého volebního řádu do Sudeto německé strany (SDP). SHF bylo totiž hnutí a jako hnutí nemohlo ve volbách kandidovat.

Jak dlouhých sedm desetiletí po Mnichovu vnímá česká společnost Konrada Henleina?
LN: Henlein byl určitým symbolem radikálního sudetoněmeckého hnutí, takže se to vztahuje i na vnímání problému sudetských Němců. Majoritní vnímání jeho osoby je jasně negativní. Zajímavé potom je srovnat český pohled s německým a sudetoněmeckým pohledem.
V Německu je pozoruhodná určitá ambivalence, kdy existuje část společnosti, která má odstup vůči vysídlencům, tedy isudetským Němcům. Ovšem je tam také část veřejnosti, která s požadavky a s cíly sudetských Němců sympatizuje. To je zčásti pochopitelné zejména proto, že na příkladu vysídlenců je velmi dobře možné demonstrovat, že i Němci byli oběti války.
Sudetoněmecký pohled je potom zajímavý v tom smyslu, že je Konrad Henlein nahlížen jako bojovník za právo na sebeurčení. Vnímání Henleina sudetskými Němci je tak většinou pozitivní, což se pochopitelně nelíbí české veřejnosti, která sudetským Němcům právem vyčítá přístup k vlastní historii.

Byla SDP v 30. letech skutečně natolik homogenní stranou, jak na ní většina veřejnosti nahlíží?
KS: Navenek tak působit chtěla, ale podstatné je, že tam existovaly dvě odnože, které nebyly kvantitativně vyrovnány. První odnož byli představitelé takzvaného Kameradschaftsbundu, jakéhosi kamarádského spolku pro společensko-vědní vzdělávání ve spolcích. Byli to stoupenci Spannismu, filozoficko-politického směru vídeňského profesora Othmara Spanna. Šlo o fašistický směr, kdy usilovali o stavovský, autoritativní a ostře protidemokratický stát. Tato skupina ale byla omezena jen na vedení strany, do nějž patřil i Konrad Henlein.
Ovšem mnohem početnější členská základna strany sestávala ze stoupenců hitlerismu, ostrého nacismu v rasovém pojetí, který zdůrazňoval výlučnost německého národa a rasy.

Prodělal Konrad Henlein přerod od jedné skupiny k druhé?
KS: Zcela jasně prodělal. Ovšem byl k tomu donucen spíše vnějšími okolnostmi než vlastním usilováním. Původně patřil do Kameradschaftsbundu, ale pod tlakem říšských nacistů, a protože nechtěl ztratit vliv na stranu jako takovou, musel v letech 1936 a hlavně 1937 přejít otevřeně na stranu nacismu. To pak ostatně zdůraznil v listopadu 1937 v dopise Vůdci, kde se de facto omlouval za to, že kdysi patřil do okruhu kamarádského spolku.

Lze vysledovat nějaký rozdíl mezi těmito skupinami v nazírání na Československo a jeho další existenci nebo se obě shodovaly na tom, že je třeba tento stát rozbít?
KS: To byl společný jmenovatel těchto dvou proudů. Nacismus a spannismus se v zásadě nenáviděli. Především nacisté viděli ve spannismu konkurenci a nesouhlasili s jeho tezemi. Dokonce později nechvalně proslulý Reinhard Heydrich byl vyloženě ostře zaměřen proti spannistům a ve válečných letech je v zásadě stíhal.
Pro oba směry však bylo společné, že usilovaly o likvidaci Československa, minimálně o včlenění českých zemí, kde žili Němci, do velkého německého státu. Každý směr ovšem používal jiné metody.

Jaký je pohled dnešní české veřejnosti na sudetské Němce?
LN: Prošlo to několika vývojovými fázemi. Začnu přítomností. Z našich výzkumů dlouhodobě vyplívá, že zhruba dvě třetiny občanů se domnívají, že nelze zapomenout to, co nám Němci způsobili Mnichovem a po Mnichovu. S tím pak koresponduje souhlasné stanovisko většiny české společnosti vůči odsunu sudetských Němců.
Je pravda, že to prošlo vývojovými fázemi a do jisté míry to kopíruje kvalitu česko-německých vztahů, na čemž je pěkně vidět, jak se do nich promítá historie. Samozřejmě s tím souvisí i otázka prezidentských dekretů. Jsou tam dvě eskalace.
První eskalace byla v období projednávání Česko-německé deklarace z roku 1997. Druhá se týkala přístupových jednání České republiky do Evropské unie. Česko-německá deklarace přinesla do vzájemných vztahů zklidnění a i právní posudek Evropské komise, který řekl, že Benešovy dekrety nepředstavují překážku pro vstup do Unie, přinesl tento zklidňující moment.
Dnes pozoruji, že se politizace sudetoněmecké otázky oslabuje a že dochází fenoménu „muzealizace“. To znamená, že se to již nestává předmětem politických debat, ale dostávají se k tomu historici a muzejníci. Existuje celá řada příkladů. Z nacionálního hlediska je to třeba Centrum proti vyhánění v Berlíně nebo naše Muzeum českých Němců v Ústí nad Labem.

Podnikala ve 30. letech československá vláda nějaké kroky proti tomu, aby se SDP stala dominantní silou? Vždyť tady byly i jiné strany českých Němců?
KS: Situace byla z tohoto hlediska značně nevyrovnaná. V roce 1936 nastupuje nový směr, pro nějž historiografie používá termín neoaktivismus. To znamená aktivismus ve prospěch československé státnosti ze strany německých občanských stran. Byl to trend velice slibný, ale měl velmi omezené možnosti. Československá vláda tyto vstřícné kroky, kdy se i německé občanské strany v zásadě zřekly usilování o autonomii oblastí osídlených Němci, nedokázala nebo nemohla využít. Bylo to jak vlivem vnitřních důvodů, tak celkové mezinárodně-politické situace.
Z února 1937 pochází vládní prohlášení, jehož cílem bylo zlepšení sociální a především zdravotní situace Němců žijících v pohraničí českých zemí. Bylo to vykročení pouze částečné. Neshody v náhledech mezi pravicí a levicí ve vládní koalici pak způsobily, že potenciál této činnosti zůstal omezen na sudetoněmecké prostředí.

Lze říci přesně, kdy se Konrad Henlein stává skutečným vůdcem sudetských Němců?
KS: Stal se předsedou Sudetoněmecké strany. Rozhodující bod ovšem nemůžeme specifikovat dnem nebo konkrétním datem. V rámci strany musel bojovat se svými oponenty, přestoupil na stranu nacismu. Ovšem za dobu rozhodujícího okamžiku lze označit podzim 1937, kdy se ve zmiňovaném dopise Adolfu Hitlerovi dává k dispozici i se všemi sudetským Němci nacismu a jeho agresivním plánům proti Československu.

Rok 1938 je klíčový nejen pro Československu. Dochází k řadě schůzek mezi Henleinem a Hitlerem v přítomnosti K. H. Franka? Jaké direktivy z třetí říše Sudetoněmecká strana a Henlein dostávali?
KS: V tomto ohledu musíme zmínit závěr března 1938. Tehdy dochází k zásadní poradě Konrada Henleina a K. H. Franka u Adolfa Hitlera, což tito dva později ještě konzultovali s ministrem zahraničí Ribbentropem. Dostávají direktivu: klást československé vládě nepřijatelné požadavky. Tím měli vyhrotit situaci tak, aby československá vláda musela odmítnout. To měl být iniciační moment rozpoutání krize, na jejímž základě mělo Československo jak vojensky, tak politicky podlehnout.

Z hlediska vyvolávání krizové nálady je zajímavá situace v německých médiích?
LN: Když si prolistujete Völkischer Beobachterz bezprostředně předmnichovského období, kdy se objevují titulky typu: Žena byla znásilněna a zbita včetně jejího malého dítěte. Takže to bylo záměrně vyhrocováno, také si vymýšleli, což později připustil Joseph Goebbels ve svých pamětech.

Po anšlusu v březnu 1938 dochází k tomu, že SDP absorbuje některé další německé strany. Jak to vypadalo?
KS: Anšlus a jeho následky pro vnitropolitickou situaci v Československu byly skutečně zničující právě s ohledem na stav sudetoněmeckých nebo německých občanských stran. Šlo o to, že Německá agrární strana a křesťanští sociálové navenek dobrovolně přešli do SDP, ale ve skutečnosti to bylo pod tlakem. To poukazuje na skutečnost, že spousta členů SDP byla donucena okolnostmi, ale také přímým nátlakem ke vstupu. Z tohoto důvodu došlo k ukončení účasti německých občanských stran na činnosti československých vlád. Právě v tom je březnový anšlus rozhodující.

Henlein dostal direktivu, aby kladl československé vládě nesplnitelné požadavky, ta ale nakonec vyhověla úplně ve všem?
KS: Od jara 1938 se připravoval takzvaný národnostní status. Vznikly čtyři plány. Během léta 1938 pak probíhala jednání. Na jedné straně byla SDP, která prakticky hovořila za všechny sudetské Němce, i když mimo ní stále stáli němečtí sociální demokraté a němečtí komunisté, kteří zůstávali na platformě československé demokracie. Situace se vyhrotila natolik, že i maximalistické požadavky SDP československá vláda i prezident Beneš akceptovali. To na straně vedení SDP vyvolalo překvapení, neboť jim skutečně dávali všechno, o co si řekli, a to narušovalo základní premisy, že dojde k odmítnutí.

Z toho se nakonec vyvázali ostravským incidentem?
KS: Přesně tak, protože bylo nutné navodit situaci, aby došlo k roztržce. To vyústilo 7. září 1938 potyčkou v moravské Ostravě na tamním policejním ředitelství, kdy několik členů SDP dostalo pár ran od českých policistů, ale v rámci zákroku v zákonných mezích. Na základě tohoto incidentu přerušila SDP jednání a de facto vyhlásila československému státu otevřený odpor.

O týden později dochází ke skutečnému odporu. V pohraničí totiž propuká henleinovské povstání. Jaký mělo průběh? Objevila se tam také nová složka sudetoněmecký Freikorps?
KS: Povstání vypuklo 12. září 1938. Signálem pro něj byl norimberský sjezd NSDAP a zejména protičeskoslovensky zaměřený projev Adolfa Hitlera. První fáze povstání byla během dvou dnů zlikvidována. Povstání mělo před mezinárodní veřejností prezentovat, že Němci a Češi spolu nemohou žít v jednom státě. Ovšem československá vláda obnovila klid v pohraničí. Tehdy právě vstupuje do hry sudetoněmecký Freikorps, který vznikl 17. září 1938 a jenž měl zvenčí svými akcemi vyvolávat dojem, že československá vláda postupuje násilím proti sudetským Němcům.
To byl moment, kdy se do věci zapojila německá nacistická a znacizovaná média, která celou situaci před mezinárodní veřejností zkreslovala. Tím potom pomáhala nacistům a jejich diplomacii celou situaci obracet v neprospěch Československa.

Jaký podíl na negativním vnímání sudetských Němců českou společností má rok 1938? Nebo toto negativum přichází až s okupací?
LN: Je-li v česko-německých vztazích pro němce traumatem jejich odsun po válce, pak je zřejmě, že to samé byl pro Čechy Mnichov. To byl prostě masivní nájezd na československou státnost. Takže stále to je moment, který je ve veřejných průzkumech a míněních reflektován a brán velmi vážně – je vnímán jako ukončení české státnosti.
Zajímavé je, jak motiv Mnichova později převzala komunistická propaganda, která měla neustále tendenci vyhrožovat novým Mnichovem. Zčásti se jejich argumentace zakládala na reálné bázi, ale z většiny to bylo propagandisticky zneužito.
Mnichov samozřejmě hraje obrovskou roli v česko-německých vztazích, jakkoliv jsem rád, že politická dimenze ustupuje. I když jsou zde stále skupiny obyvatel, zejména pamětníků, případně Kluby českého pohraničí, kde je toto téma neustále živé a živé bude. Tak to musíme brát, protože jde o generaci, která to zažila. Ovšem veřejnost si uvědomuje, že se historie začíná zpracovávat a její politizace opadá.

Co se stalo s Konrádem Henleinem po Mnichovu?
KS: Tehdy nastává vrchol jeho politické kariéry. Stává se říšským místodržícím v říšské župě Sudety, což je v podstatě i závěr jeho kariéry, která končí jeho sebevraždou 10. května 1945.

(redakčně kráceno)