Kvůli první světové válce musel mladý lékař Jaroslav Jedlička po škole nastoupit do vojenské služby do nemocnice. Podepisoval několik úmrtních listů denně a mohla za to tuberkulóza. Mladým mužům nedokázal pomoci, a proto se rozhodl, že se začne léčbě souchotin a plicním chorobám intenzivně věnovat. V roce 1932 založil I. kliniku tuberkulózy a respiračních nemocí a byl také autorem první učebnice o tomto onemocnění u nás.
Profesor Jaroslav Jedlička byl zakladatel a budovatel samostatné československé ftizeologie a pneumologie a uznávaný odborník po celém světě.
Maturoval na gymnáziu ve Vysokém Mýtě a pak se rozhodl studovat na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde promoval v době první světové války. Musel proto nastoupit jako vojenský lékař do epidemické nemocnice v Olomouci. A právě tam poznal, co tuberkulóza dokáže.
V nemocnici bylo hospitalizováno tři sta mladých mužů s touto chorobou. Jedlička coby mladý lékař jim nedokázal pomoci, podepisoval několik úmrtních listů za den. Léčba tuberkulózy byla v té době ještě na začátku, nemocní většinou měli nařízený klid na lůžku a dostávali kalciové injekce. Jedlička se s tím ale nemínil smířit a chtěl pro nemocné udělat více.
Nebylo to tak ale od samotného začátku. Během vysokoškolských studií působil u patologa Jaroslava Hlavy, pak byl krátce po válce asistentem Ústavu pro soudní lékařství. Poté ale přijal nabídku profesora Ladislava Syllaby a tři roky působil jako asistent 1. interní kliniky, kde se začal více věnovat právě tuberkulóze. Vzdělání si také doplnil díky studijním pobytům ve Francii a Švýcarsku.
Sanatorium navštívil i Masaryk
V roce 1921 se na doporučení profesora Syllaby stal Jedlička ředitelem plicního sanatoria Na Pleši. Ústav byl ale ve špatném stavu a rozhodl se ho zmodernizovat. Podařilo se mu to díky svým zkušenostem získaným právě na studijních pobytech. Byl se také podívat například v zařízeních pro léčbu tuberkulózy v Německu.
Za svých pobytů v zahraničí získal Jedlička přátelství významných ftizeologů, zvláště profesora Calmetta z Paříže. Ve Francii také dostal podnět k tématu své habilitační práce. Jedlička chtěl své zahraniční zkušenosti v sanatoriu zúročit a Na Pleši zavedl léčbu tuberkulózy pneumotoraxem, což bylo v tehdejším Československu zásadní pro boj s tímto onemocněním. Poprvé takový způsob léčby popsal italský internista Carlo Forlanini v roce 1882.
Jedlička ústav zmodernizoval na takovou úroveň, že si toho všiml i prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Sanatorium osobně navštívil a věnoval mu sto tisíc korun. Jedličkovi pak dal svou fotografii s věnováním.
V roce 1932 založil Jedlička Ústav pro studium tuberkulózy v rámci Karlovy univerzity, který byl postaven v Nemocnici Na Bulovce v pavilonu pro plicní choroby. Bylo to první výukové zařízení tohoto typu v Československu. Provoz ústavu zajišťovala Karlova univerzita i dary Zemské banky a vděčných pacientů. Dominantní léčebnou metodou plicní tuberkulózy byla takzvaná intrapleurální léčba pneumotoraxem korigovaná torakokaustikou.
V roce 1933 byl Jedlička jedním ze zakladatelů Asociace československých ftizeologů. Roku 1936 se stal mimořádným profesorem lékařské fakulty a napsal první tuzemskou učebnici o tuberkulóze.
Během druhé světové války po heydrichiádě v roce 1942 Němci ústav zrušili. Tamní plicní oddělení sloužilo pouze jim. Jedlička se ale nevzdal a veškeré zařízení přesunul do Motola, kde oddělení vedl coby primář dál.
Po druhé světové válce Jedlička založil I. kliniku pro tuberkulózy a respirační choroby v Kateřinské ulici, byl jejím prvním přednostou. Působil zde až do roku 1961.
V poválečných letech byla v Československu velmi nepříznivá epidemiologická situace tuberkulózy. Ještě v druhé polovině 50. let umíralo v zemi na tuberkulózu pět až šest tisíc nemocných.
Skvělý řečník a vlastenec
Jedlička byl od roku 1946 předsedou poradního sboru pro boj proti tuberkulóze při ministerstvu zdravotnictví. V roce 1947 se stal řádným profesorem ftizeologie a v roce 1956 získal hodnost doktora lékařských věd.
Často publikoval své práce. Kromě učebnic Základy ftizeologie a Ftizeologie praktického lékaře se zajímal o dějiny medicíny. Ve dvou svazcích v roce 1920 a 1925 vydal výběr z korespondence Jana Evangelisty Purkyně. Napsal také řadu zajímavých statí o některých historických osobnostech. Například o českém králi Václavu II., který zemřel na tuberkulózu.
Jedlička byl členem nejen domácích, ale i zahraničních lékařských společností. V roce 1961 obdržel medaili Jana Evangelisty Purkyně, v roce 1965 se stal čestným členem Československé lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.
Profesor Jaroslav Jedlička byl vynikající rétor, jeho přednášky byly pro studenty lákavé, rád je obzvláštnil například historickými zajímavostmi. Měl vynikající pamět a přednášel téměř až do konce svého života. Karlovu univerzitu miloval a byl velkým vlastencem.
V roce 1938 dokonce vystoupil na schůzi profesorského sboru proti rozhlasovému projevu britského premiéra Nevilla Chamberlaina, který mimo jiné řekl, že Čechové jsou národ malý, neznámý a vzdálený. Za to byl Jedlička se svou rodinou perzekvován a i kvůli tomu mu okupanti zrušili ústav v rámci Bulovky. Jedlička se dokonce během května 1945 účastnil boje o pražský rozhlas, kde poskytoval raněným lékařskou pomoc.
Jedlička se oženil s Marií Grohovou, dcerou slavného filologa Františka Groha. Starší syn Jiří byl popraven nacisty za heydrichiády, mladší syn Pavel se věnoval neurologii, zejména problematice roztroušené sklerózy. Jaroslav Jedlička, který se narodil koncem července 1891, umřel v Praze v prosinci 1974.
