Byl leden 1990. Byla zima a byla nová doba. Měl-li národ hrdinu, byl jím Václav Havel, na kterého se lidé obraceli občas i s velmi kuriózními dopisy. Avšak ani on nemohl šmahem vyřešit potíže, kterým porevoluční Československo bezprostředně čelilo. Některé byly nové, jiné sice staré, ale teprve teď vyšly najevo.
Leden 1990. Země nevzkvétala, ale teprve to začala zjišťovat
UDÁLOSTI: Koncem ledna 1990 se ale začaly objevovat i informace o možném převratu (zdroj: ČT24)
Když Václav Havel hovořil o tom, že tato země nevzkvétá, byl prezidentem teprve čtvrtým dnem. Prezidentské cesty ho teprve čekaly, ale mohl se na nich přesvědčit, že se nemýlil.
Když v průběhu ledna navštívil slévárnu ČKD, kroutil hlavou – prostředí mu připomínalo věznici. O mnoho lépe se necítil ani v podnikovém učilišti. „Tato republika je zanedbaná celkově,“ nechal se potom slyšet v rozhovoru s jeho ředitelkou.
75 nemocných a jedna vana
Možná ještě hůře než ve vězení ale bylo na místech, o jejichž existenci před revolucí málokdo tušil – kam režim „uklízel“ lidi, kteří se mu nehodili. Ne disidenty, ale lidi nemocné, staré či obojí.
Až v lednu 1990 se veřejnost začala dozvídat o tom, jak to funguje v léčebnách dlouhodobě nemocných. Ve zdevastované budově zámku v Úsobí na Vysočině bylo zavřeno 75 lidí, většinou nepohyblivých. Podle dobové reportáže ČST jim sloužily dvě záchodové mísy a jedna vana. A když se lidé začali zajímat o podmínky pacientů v léčebně, vyšlo najevo, že některé z nich neumyl personál pět nebo šest let.
Porevoluční Československo žilo i politicky. Nešlo jen o dopisy prezidentovi, kterých přicházel na Hrad i do jeho bytu na Engelsově nábřeží (k přejmenování došlo až později) nespočet. Nejčastěji šlo o žádosti o pomoc – třeba i s opravením vodovodní trubky.
Vláda se potom připravovala na možné pokusy zvrátit vývoj předcházejících měsíců. Ačkoli se federální ministr vnitra Richard Sacher (ČSL) nechtěl vyjádřit k dotazům, zda nemá obavy z diverzí, dal své pocity jasně najevo, když v lednu zrušil platnost všech zbrojních průkazů a nařídil odevzdat zbraně všem jejich držitelům včetně příslušníků zrušených útvarů StB.
„Pozůstalé“ socialistické organizace potom řešily otázku, co se sebou. V mnoha případech bylo prvním krokem přejmenování, potom se již vývoj různil. Třeba ze Socialistického svazu mládeže se v lednu 1990 stal Svaz mladých.
Vznikaly ale i docela nové organizace, třeba Romská občanská iniciativa. „Jde nám o to, aby v jedné zemi mohl člověk vedle člověka žít lidsky,“ řekl její zakládající člen Emil Ščuka.