Po činu Jana Palacha dělal komunistický režim všechno pro to, aby se na jeho oběť zapomnělo. Nakonec to byla o dvacet let později připomínka právě Palachova burcujícího aktu, která vedla k demonstracím a předznamenala pád režimu, proti němuž se dvacetiletý student postavil. A opět se měnilo nejen politické uspořádání a česká společnost, ale i obraz mladíka, který se pro ni obětoval.
Proměny obrazu Jana Palacha. Komunisté ho chtěli vymazat z historie, po revoluci se stal ikonou
Jak se proměňoval obraz Jana Palacha (zdroj: ČT24)
Ještě 15. ledna 1969 byl Jan Palach student, kterého nikdo neznal. O den později přichází s šokujícím a radikálním protestem: vědomě pokládá život za ideály svobodné společnosti. Prakticky ze dne na den o něm jednají na nejvyšších místech, informují o něm média a diskutují občané.
Přáním Jana Palacha bylo vyburcovat lidi k aktivitě. Namísto konkrétních akcí ale jeho čin vyvolal především zděšení, bolest a tichou účast. Konaly se sice i protirežimní demonstrace, neměly ovšem dlouhého trvání. Během několika týdnů měla StB vše pod kontrolou.
S normalizací, která definitivně ukončila naděje pražského jara převálcované okupačními tanky, nastoupila propaganda. Usilovně pracovala na tom, aby se na Palachův čin zapomnělo. V oficiálních médiích se z nejvyšší oběti stala nesmyslná sebevražda. Krátce dokonce zaznívala i lež poslance Viléma Nového, že Palacha zneužily západní síly. Měl se prý zapálit falešným, studeným ohněm, společníci ho ale prý podvedli, a proto zemřel.
Téměř dvacet let zpráva o činu zmizela z oficiální historie. Nezmizela ale z paměti lidí, nakonec to byla právě Palachova oběť, která je přivedla zpět do ulic na začátku roku 1989. Takzvaný Palachův týden předznamenal pozdější sametovou revoluci.
Stejně jako v roce 1969 i v roce 1989 se o Palachovi začalo znovu rychle mluvit. Jednou z prvních připomínek jeho činu bylo přejmenování prostoru před Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, kde studoval, na náměstí Jana Palacha. A následně v roce 1991 mu prezident Václav Havel propůjčil in memoriam Řád TGM I. třídy.
Čin se snaží přiblížit i filmy
Během tři porevolučních dekád se osobnost Palacha postupně proměnila v ikonu. Vyložit a rekonstruovat jeho klíčové chvíle chtěly v posledních letech knihy, dokumenty i filmy.
Ze snímků velkou pozornost vzbudil v roce 2013 Hořící keř polské režisérky Agnieszky Hollandové. Hlavním tématem dramatu, respektive minisérie jsou události, které po Palachově činu následovaly. Ústřední postavou je advokátka Dagmar Burešová, jež jménem Palachovy rodiny podala žalobu na ochranu osobnosti na zmíněného poslance Viléma Nového, který se pokusil zdiskreditovat Palacha lživým prohlášením.
Hořící keř (2013, režie: Agnieszka Hollandová)
Hořící keř, který byl scenáristickým debutem Štěpána Hulíka, začíná Palachovým sebeupálením. Alarmujícím činem naopak končí film Roberta Sedláčka Jan Palach podle scénáře Evy Kantůrkové. V kinech měl premiéru v srpnu loňského roku. Tvůrci se v něm pokoušeli především zachytit proměnu, během níž se z přemýšlivého studenta filozofie stala „pochodeň č. 1“.
Příběh nesamozřejmé oběti Jana Palacha zaujal i v zahraničí, například francouzský spisovatel Anthony Sitruk o něm loni vydal román, v lednu vychází i česky.