Dvanáct statečných. Ústav pro studium totalit ocenil vybrané osobnosti

Dvanáct osobností z Česka i ze zahraničí obdrželo ceny Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Pamětní medaili na slavnostním večeru v sídle Senátu převzala například novinářka a signatářka Charty 77 Daňa Horáková, která v 70. letech řídila s Václavem Havlem samizdatovou Edici Expedice. Další oceněný, ruský disident a novinář Alexandr Podrabinek, varoval ve svém projevu před Ruskem, které se podle něj navrátilo k totalitním metodám vládnutí.

Horáková uvedla, že získání ceny za statečnost ji uvádí do rozpaků. „Na statečnost jsme neměli ani pomyšlení, ani čas. Prostě jsme dělali, co se slušelo a co bylo třeba, nic víc, nic míň,“ podotkla.

Vyjádřila velkou vděčnost osudu za to, že měla příležitost a čest poznat několik 'normálních' hrdinů. „Bez nich by ta totalita zřejmě řádila ještě daleko déle – třeba Rudu Slánského, Olgu Havlovou nebo ženy, které opisovaly knížky pro naši Edici Expedici,“ dodala.

„Daňa Horáková patří k těm, kteří se nestali veřejně známou tváří československého disentu, bez nichž by však opozice v Československu nemohla existovat,“ zdůvodnil udělení ocenění ÚSTR.

Návrat Ruska k totalitě

Alexandr Podrabinek, který v 70. letech poukázal na zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu k perzekuci odpůrců režimu, získal cenu za hájení principů demokracie, svobody a lidských práv. Za své aktivity byl odsouzen k vyhnanství na Sibiři a později i vězněn.

Alexandr Podrabinek
Zdroj: Michal Krumphanzl/ČTK

„V Rusku se stát navrátil k totalitním metodám vládnutí. Jak tomu čelit, nikdo dobře neví. Obávám se, že bojovníkům proti totalitě nezaměstnanost v nejbližší době nehrozí. Tento mor dnešní doby je nutno porazit stejně, jako se v minulosti podařilo porazit mor skutečný,“ uvedl při přebírání pamětní medaile novinář.

Inspirativní poctivostí proti těžkostem

Stejné ocenění jako Podrabinek získali i Bulhaři Alexandr Dimitrov, Eduard Genov a Valentin Radev, kteří jako studenti protestovali v roce 1968 proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Mezi oceněnými, kteří na ceremoniál nedorazili ze zdravotních důvodů, je i osmadevadesátiletý veterán od Tobruku a Dunkerquu Bernard Papánek a o pět let mladší Helena Steblová, která za druhé světové války zaplatila za svou pomoc partyzánům uvězněním v koncentračním táboře Ravensbrück. „Těžkým životním okolnostem čelila vždy s neobvyklou a inspirativní poctivostí a odvahou,“ řekl o matce čtyř dětí ÚSTR.

Za statečné občanské postoje dostal cenu také osmaosmdesátiletý Zdeněk Mandrholec, který po odsouzení komunisty za velezradu pracoval 6,5 roku v uranových dolech na Jáchymovsku a který po tamních pracovních táborech dodnes provází. „Dobré očekávej, na zlé buď připraven,“ vzkázal po svém vnukovi své životní motto.

In memoriam získal uznání rovněž Ivan Kožíšek, který patřil v osmdesátých letech k nejvýraznějším osobnostem protikomunistické rezistence v severních Čechách.

Letošní ocenění za „mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin“ zamířilo k zakladateli sdružení Paměť Miroslavu Kasáčkovi, dokumentaristce Kristině Vlachové a ke Zdeňku Procházkovi, který se věnuje tématu zaniklých pohraničních obcí.

  • Cena Václava Bendy za statečné občanské postoje v době nacistické okupace a komunistické diktatury:
  • Zdeněk Mandrholec
    Narodil se roku 1930 v Přerově. Po smrti otce byla rodina vystěhována z podnikového bytu přerovského pivovaru, s matkou a sestrou se přestěhovali do západních Čech. Po ukončení obchodní školy pracoval v česárně vlny v Nejdku. Nesouhlasil s komunistickým pučem v únoru 1948 a při základní vojenské službě v roce 1951 se spolu s kolegy připravoval na boj proti komunistům. Jejich skupina byla odhalena, v roce 1953 byl zatčen a odsouzen k deseti letům za velezradu. Šest a půl roku vězení si odpracoval v uranových dolech na Jáchymovsku (mimo jiné na nechvalně proslulé věži smrti), propuštěn byl při amnestii v roce 1960. Do penze pak manuálně pracoval v podniku Pozemní stavby. Je aktivním členem karlovarské pobočky Konfederace politických vězňů, a hlavně neúnavným průvodcem po trestaneckých pracovních táborech na Jáchymovsku. 
  • Daňa Horáková
    Narodila se roku 1947 v saském Grünbachu, později se její rodina přestěhovala do Prahy. Koncem 60. let studovala teologii v New Yorku. Po návratu ze Spojených států se živila prováděním turistů a ve svém bytě organizovala salóny pro režimem perzekvované disidenty. V letech 1975 až 1979 řídila s Václavem Havlem samizdatovou Edici Expedice. Podepsala také Chartu 77. Na konci 70. let se vystěhovala do Německé spolkové republiky. Tam pracovala nejprve jako uklízečka, později jako novinářka na volné noze v časopisech Bunte a Bild i jako zástupkyně šéfredaktora časopisu Welt am Sonntag. V letech 2002 až 2004 působila jako bezpartijní hamburská ministryně pro kulturu. Vedle knihy Den plný pitomců německy napsala a vydala dalších sedm prozaických a publicistických knih. 
  • Ivan Kožíšek (1948–2014)
    Narodil se v České Kamenici. Byl signatářem Charty 77 a podílel se na jejích aktivitách na Českolipsku a ve Šluknovském výběžku. Šířil informace o Chartě po regionu, shromažďoval údaje o pronásledovaných z politických důvodů, podílel se na organizování undergroundových výstav, přispíval do libereckého samizdatového periodika Váhy a podobně. V roce 1981 zorganizoval v Rumburku petiční akci za propuštění uvězněného mluvčího Charty 77 Rudolfa Battěka a byl odsouzen na sedm měsíců za výtržnictví a schvalování trestného činu. Po návratu z vězení se znovu zapojil do opozičních aktivit. StB jej několik let sledovala a šikanovala, a dokonce se neúspěšně pokusila přimět ho ke spolupráci. V roce 1989 se stal členem Nezávislého mírového sdružení, organizoval v Rumburku setkání jeho členů či sháněl podpisy pod petici za propuštění Václava Havla. Přes soustavnou šikanu ze strany StB i Veřejné bezpečnosti v těchto aktivitách pokračoval až do sametové revoluce. 
  • Helena Steblová
    Narodila se roku 1925 v Košařiskách na Těšínsku. V útlém mládí byla adoptována manželi Karlem a Marií Haltofovými. Zažila polskou i německou okupaci Těšínska. Na jaře 1944 pomáhala zachránit život těžce raněnému partyzánovi Janu Heczkovi. Ve stejné době se v domě Haltofových příležitostně ukrýval Helenin přítel, dezertér z wehrmachtu a partyzán Pavel Štefek. Helena i její rodiče byli záhy zatčeni gestapem a podrobeni krutým výslechům. Po několika měsících Helenu převezli do koncentračního tábora Ravensbrück. Dočkala se osvobození a domů se vrátila až rok po válce. Helenina matka nacistický lágr přežila, otce nacisté zavraždili v koncentračním táboře Sachsenhausen. Brzy po návratu domů se vdala a postupně se jí narodily čtyři děti. V první polovině 60. let pracovala v nejtěžším provozu Třineckých železáren zvaném „aglomerace“ a pak až do konce 70. let ve válcovně stejného podniku. Roku 2012 byla vyznamenána Záslužným křížem ministra obrany České republiky. 
  • Bernard Papánek
    Narodil se roku 1920 ve Vídni československým rodičům. V roce 1938 odešel z Vídně do Brna a ještě před začátkem války se mu podařilo vycestovat do Palestiny. Tam v roce 1942 vstoupil do československé zahraniční armády, s protiletadlovým plukem bránil severoafrický přístav Tobrúk před nálety německých a italských bombardérů. Po přesunu jednotky do Velké Británie se stal příslušníkem Československé samostatné obrněné brigády. Během bojové akce při obléhání francouzského přístavu Dunkerque v roce 1944 byl těžce zraněn střepinami granátu. Po válce zjistil, že jeho matka i otec zahynuli v Osvětimi. Vrátil se do Československa, ale po únoru 1948 byl degradován, vyhozen z armády a perzekvován komunistickými úřady. V 60. letech s manželkou emigrovali do Izraele, v Československu ale museli nechat děti. V Izraeli si změnil jméno na Benjamin Palgi. Před několika lety se natrvalo vrátil na Slovensko.
  • Cena za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin:
  • Miroslav Kasáček
    Narodil se roku 1937 v Litohoři u Moravských Budějovic a celý život prožil v Brně, kde odmaturoval na První vyšší průmyslové škole strojní. V průběhu studií se seznámil se svou budoucí manželkou, jejíž rodiče, vlastníci starobylého mlýna, byli perzekvováni komunistickou mocí v souvislosti s událostmi v Babicích. Rok 1969 a následná normalizace zasáhla i rodinu Miroslava Kasáčka. Za jeho pravicové a protisocialistické postoje mu byl okamžitě zrušen pracovní poměr v Elektrotechnických závodech Julia Fučíka, kde pracoval jako konstruktér. Kvůli špatnému kádrovému posudku měl problémy s nalezením nového zaměstnání, až nakonec nastoupil jako dělník do balírny na Brněnských veletrzích a výstavách. Zde prošel různými dělnickými profesemi. Po roce 1989 byl jmenován do funkce ředitele závodu výroby a montáže na BVV a následně začal soukromě podnikat. Je jedním ze zakladatelů občanského sdružení Paměť, které neúnavně usiluje o připomínání zvůle komunistické diktatury. Také díky jeho úsilí vznikl například pomník obětem železné opony u Mikulova. Velký čtenářský úspěch zaznamenala jeho kniha Mlynáři od Babic, kterou napsal společně s Luďkem Navarou a k níž shromažďoval podklady už od roku 1968. Je spoluautorem i dalších publikací. V poslední době se věnuje i bývalé brněnské věznici na Cejlu, kde plánuje vytvořit pietu za umučené a popravené vězně.
  • Zdeněk Procházka
    Narodil se roku 1954 v Plzni, většinu života strávil v kraji kolem Domažlic. Vyučil se grafikem a nejprve pracoval v plzeňské tiskárně, později v podniku Elitex. Od časného mládí se zajímal o historii, ve dvaceti letech vstoupil do Klubu Augusta Sedláčka, v němž se zabýval starými hrady a tvrzemi. Po pádu komunistického režimu mohl konečně projevit otevřený zájem o pohraniční oblasti, které byly do té doby běžným lidem zapovězeny. Od roku 1990 se pečlivě stará o zaniklou historii Sudet zejména v oblasti Českého lesa. V Nakladatelství Českého lesa vydal od roku 1991 desítky publikací, v Domažlicích pečlivě opravil renesanční dům, v němž se v krčmě Meluzína koná množství kulturních akcí, zachránil historickou vodní tvrz ve Lštění a v neposlední řadě se věnuje dokumentaci zaniklých obcí v bývalém pohraničním pásmu včetně jejich archeologického průzkumu. 
  • Kristina Vlachová
    Narodila se v roce 1943 v Praze. Studovala na katedře rozhlasu, filmu a televize na ČVUT v Praze a filmovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Pracovala jako scenáristka hraných filmů ve Filmovém studiu Barrandov, podílela se např. na scénáři filmu Věry Chytilové Hra o jablko. V roce 1977 odmítla podepsat Antichartu a bylo jí znemožněno věnovat se své profesi. V nakladatelství, kde později našla zaměstnání v redakci omalovánek a vystřihovánek pro děti, zadávala práci autorům z prostředí Charty 77, kteří psali pod krycími jmény. Po vyhazovu z nakladatelství pracovala na různých místech, v roce 1989 jako vrátná na koleji Přírodovědecké fakulty UK, kde s některými studenty pořádala neoficiální filmové semináře. Po sametové revoluci se vrátila ke své profesi a začala točit dokumenty jako například Jáchymovská stigmata o vězních komunistického režimu či dokumenty o Heliodoru Píkovi. Působila také jako nezávislá investigativní novinářka, v polovině 90. let byla členkou Rady Českého rozhlasu a spolupracovnicí Rádia Svobodná Evropa. Díky jejím filmům se podařilo uchovat a zpřítomnit zkušenosti politických vězňů z 50. let. 
  • Cena za následováníhodné počiny při hájení principů demokracie, svobody a lidských práv:
  • Alexandr Podrabinek
    Narodil se roku 1953 v Elektrostalu nedaleko Moskvy. Jeho otec udržoval styky s moskevskými disidenty a tohoto příkladu následovali také synové Alexandr a Kirill, kteří se v 70. letech zapojili do činnosti na obranu lidských práv. Alexandr studoval na lékařské škole a po jejím ukončení pracoval jako zdravotník v záchranné službě v Moskvě. Na základě dokumentů o využívání psychiatrie jako nástroje k potírání politických odpůrců napsal v 70. letech knihu Karatělnaja medicina (Trestná medicína) – první soubor materiálů o psychiatrickém násilí v SSSR. Stal se také členem Pracovního výboru pro zkoumání využívání psychiatrie k politickým účelům, založeném při Moskevské helsinské skupině. Jeho kniha vyšla v USA rusky a poté anglicky, v Sovětském svazu kolovala v samizdatu. Odmítl nátlak KGB k emigraci a byl odsouzen k pěti letům vyhnanství na Sibiři, kde byl nakonec roku 1980 zatčen a odsouzen k třem letům vězení. V letech 1987 až 2000 vedl list Express-Chronika, jeden z prvních nezávislých časopisů v době perestrojky, jenž se věnoval uplatňování lidských práv v sovětském a postsovětském prostoru. V letech 2014 až 2017 moderoval pořad na Rádiu Svoboda (Radio Liberty). V uplynulých deseti letech vystupoval také proti autoritářskému běloruskému režimu Alexandra Lukašenka i proti ruskému prezidentu Putinovi, protestoval proti uvěznění Naděždy Tolokonnikovy z Pussy Riot a proti ruské anexi Krymu. 
  • Alexandr Dimitrov (1947), Eduard Genov (1946–2009) a Valentin Radev (1948–1995)
    Tři studenti Sofijské univerzity protestovali na podzim roku 1968 proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. V září zhotovili a rozšířili v Sofii a Plovdivu dvě stovky letáků s textem „Pryč s vojsky marionety Živkova z ČSSR!“. V polovině října se trojice ze západního rozhlasu dozvěděla o protestu sovětských občanů proti invazi na Rudém náměstí v Moskvě a rozhodla se letákovou akci zopakovat. Tentokrát v letácích stály věty „Pět sovětských komunistů demonstrovalo na rudém náměstí, co děláš ty?“ a „Vysoké tresty dostala pětice sovětských občanů, kteří vyjádřili solidaritu k ČSSR. Lidé, bděte!“. Distribuci druhé várky letáků zmařilo zatčení trojice na základě udání. Ještě před vynesením rozsudku soudu byli všichni vyloučeni ze studia na Sofijské univerzitě. V lednu 1969 soud odsoudil Genova k pěti letům, Dimitrova ke třem letům a Radeva ke dvěma letům vězení, později byly tresty sníženy na tři a půl, dva roky a 14 měsíců. 
  • Zdroj: ÚSTR