Rok 1996. Ve sněmovních volbách šokuje úspěch ČSSD Miloše Zemana. Dosud nevýznamná představitelka demokratické levice končí těsně za ODS Václava Klause a napevno se uchycuje v českém stranickém systému. Zeman uspěje zejména díky tomu, že dokáže vysát milion voličů konkurentům – hlavně neparlamentním stranám a pak do té doby dominantní ODS, kterou lidé trestají za nepovedenou privatizaci.
Uplynou dva roky a Česko se chystá na předčasné volby. Je rok 1998 a sebevědomý Zeman avizuje, že ke spolupráci ve vládě přizve další „tradiční“ levicovou stranu – Důchodce za životní jistoty. Není to úplně nesmyslná představa. Tomuto uskupení totiž dávají průzkumy reálnou šanci do sněmovny proklouznout.
Sociální demokraté ve volbách s přehledem vítězí. A poprvé od sametové revoluce je v čele pelotonu levice. Ačkoliv nakonec Důchodci se třemi procenty hlasů žádného poslance nezískají, tato část politického spektra bere dohromady přes pětatřicet procent ze všech hlasů.
Ovšem je to také na dlouho naposledy, kdy má ČSSD hmatatelnou šanci spolupracovat při vládnutí s přirozeným partnerem. Sociální demokraté tak nemají na levé části spektra dost mandátů na to, aby sestavili silný kabinet, takže musí udělat ústupek pravici, aby ji podpořila. Rodí se stigma, které si nese demokratická levice dodnes.
Rok 2002, další volby. Plebiscit poznamenává opoziční smlouva mezi menšinově vládnoucí ČSSD s podporou ODS, která ji po celé předchozí čtyři roky u moci držela. Voliči ale trestají jen občanské demokraty. Socialista Vladimír Špidla tak volby s náskokem vyhrává. Přesvědčí bezmála třetinu lidí.
Boj dvou „superstran“
Česko spěje k systému dvou dominantních stran – jedné levicové a druhé pravicové – které se budou u vlády střídat. Ostatně volby v roce 2006 přiřknou ODS i ČSSD skoro stejně bodů. Obě strany berou zhruba po třetině hlasů, i když se zdají jejich doposud spolehliví voliči již unavení.
Datový analytik a politolog Kamil Gregor díky unikátnímu matematickému modelu totiž spočítal, že občanští demokraté v čele s Mirkem Topolánkem k urnám přivedli téměř čtyři sta tisíc nevoličů. Jenom díky nim se ODS dostala přes 30 procent. Šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek pak zase dokázal „odsát“ 350 tisíc voličů neparlamentním stranám a komunistům.
Představa o systému dvou „superstran“ se bortí. Při volbách v roce 2010 doznívá trpké svržení pravicové vlády při českém předsednictví EU, které vyvolala ČSSD. A dva miliony voličů zůstanou raději doma. Téměř půl milionu z nich jsou voliči právě dvou nejsilnějších stran. Ty tak svorně berou už jen kolem dvaceti procent.
A pád zaznamenává i levice jako celek – zaujme jen něco přes čtvrtinu Čechů – i když ji tentokrát posílí Strana práv občanů – Zemanovci, která se však do sněmovny těsně nedostane.
Nástup hnutí ANO
Rok 2013. Češi posílají skandály zmítanou ODS na dno. Sociální demokracie sice vítězí, ale i ona se propadá. Dvě stě tisíc jejích voličů přeběhne jinam – k ANO a hlavně ke komunistům. Přes sto tisíc jich zůstane doma. A s ČSSD padá i levice jako celek. V této části politického spektra nachází zalíbení už jen pětina voličů.
Úpadek levice v sousedních státech
Nicméně česká levice v tom není ani zdaleka sama. Evropani se obecně od sociálnědemokratického proudu postupně odklání. Často se přitom uchylují k populistickým a programově neukotveným subjektům.
Například v Polsku během patnácti let sociální demokracie prakticky zmizela. Z vládní strany se postupně stalo uskupení, které předloni ani nezískalo dostatek hlasů pro vstup do Sejmu. Socialisty v Maďarsku drtí koalice Fidészu premiéra Viktora Orbána a křesťanských demokratů.
Poměrně silná je demokratická levice už jen na Slovensku. I tamní sociální demokracie SMER Roberta Fica však zaznamenala dost výrazný propad. Ve volbách do Národní rady před pěti lety SMER naprosto dominoval, získal přes čtyřiačtyřicet procent hlasů. V roce 2016 to už nebylo ani třicet.
