Praha – Sotvakdo si vzpomene, že Popperova vila v pražské Bubenči nebývala vždy sídlem ruského a předtím sovětského velvyslanectví. To se však do ní nastěhovalo až po druhé světové války. Původní majitelé, kteří se jejímu předání nemohli bránit, neboť museli uprchnout před nacismem, se nyní se státem soudí – chtějí za zabavenou vilu odškodné. Řízení, které proběhne v květnu, rezonuje i ve vrcholné politice. Zní totiž obava z prolomení jednoho z Benešových dekretů.
Beneš vzal vilu Popperovým a dal ji Sovětům. Na odškodné rodina stále čeká
Když prezident Edvard Beneš daroval Sovětskému svazu vilu v Bubenči – z vděčnosti za osvobození – nerozdával ze státního. Popperovi ale ještě byli za hranicemi, kam museli uprchnout kvůli hrozící nacistické perzekuci. Posledních patnácti let se ale soudí, a to jak s Českem, tak s Ruskem. Od českého státu chtějí náhradu za zabavené věci. „Jedná se o náhradu ve výši jedné miliardy korun s příslušenstvím,“ řekl mluvčí Vrchního soudu v Praze Jan Fořt. Od Ruska potom žádá rodina budovu a pozemky. Irena Benešová, právní zástupkyně dcery původního majitele Lisbeth Popperové, žalobu na Rusko zdůvodňuje tím, že po válce Sověti „museli vědět, že byla ta nemovitost někomu zabavena, takže nemohli být v dobré víře“.
1. tajemník ruské ambasády Vladimír Fjodorov:
„Sovětský svaz to přijal jako dar, už nebyla jeho věc, co za tím stojí. Ale já si nemyslím, že někdo může zpochybňovat pravomoci prezidenta Beneše.“
Oběti nacismu? Vždyť mluví německy!
Popperovi byli oběťmi nacismu. Bezprostředně po okupaci vtrhlo do bubenečské vily gestapo a rodině se sotva podařilo spasit holý život útěkem do Jižní Ameriky. Strýc a teta dnešní hlavy rodiny, tehdy šestnáctileté Lisbeth Popperové, uprchnout nestihli a zahynuli v Osvětimi. Jak ale poukázal historik a přeživší Březinky Toman Brod, židé po válce neměli v Československu na růžích ustláno, byť právě proti nim byl nacismus zaměřen především. Z kolonky „Židé“ se totiž řada z nich v očích úřadů přestěhovala do kolonky „Němci“. Příčinou bylo sčítání obyvatel z roku 1930 a vyplněné údaje o používaném jazyce. „Celá řada židů, kteří žili v Československu, hlavně v Praze, užívala německý jazyk. Jenomže to se jim stalo osudné, v 45. roce, kdy se vraceli zpátky – třeba i z koncentračních táborů – tak se zkoumalo, k jaké národnosti se ve 30. roce přihlásili. Pokud se přihlásili k německé národnosti, měli smůlu,“ popsal Toman Brod.
Vzpomínky Lisbeth Popperové:
„Do našeho domu vstoupili nacisté s tím, že musíme dům opustit. Byla jsem z celé situace škována. Můj život se náhle úplně změnil. Namísto výuky v lyceu, kde jsem měla spoustu přátel, jsme cestovali ze země do země a stále utíkali před nacisty.“
Totéž potkalo i Popperovy, stát jejich majetek zabavil a daroval. „Už se nemohli vrátit do svého domova, protože v jejich nemovitosti byli Sověti. Vlastně nahradili gestapáky, kteří zde sídlili během druhé světové války. Vila byla plně vybavená, byl zde nábytek, byly zde jejich osobní věci, oblečení. Je všeobecně známo, že Sověti zde nosili i jejich svršky, užívali jejich soukromé věci,“ uvedla Irena Benešová.
12 minut
Reportéři ČT: Odškodné pro Popperovy a Benešovy dekrety
O náhradu bylo možné žádat dvakrát, vhodné to nebylo
Popperovi vilu zřejmě navždy ztratili – byť se to snaží zvrátit v soudním řízení vedeném proti Ruské federaci – nárokují si však odškodnění. To jim zaručoval již dekret, podle kterého o vilu přišli, avšak Jiří Popper o kompenzaci mezi lety 1945 a 1948 nepožádal. Příčinou mohla být jednak krátká lhůta na podání žádosti, Toman Brod to ale dává i do souvislosti s tehdejší společnskou atmosférou a nahlížením na německy hovořící židy jako na Němce – nenáviděné původce války. A nejenom to. „To byli nejenom němečtí židé, ale ještě k tomu kapitalisté. To byl zločin dvojnásobný,“ podotkl historik.
V 90. letech ale přišla další příležitost požádat o kompenzaci, kterou Popperovi nevyužili. Česká republika se po washingtonské konferenci přihlásila k odškodňování v případech, kdy k odškodnění dosud nedošlo a nemohlo ani dojít k restituci. Irena Benešová je však přesvědčena, že by nešlo o vhodný postup, jelikož zabavení vily ve prospěch Sovětského svazu přímo nesouviselo s holocaustem. „My v této věci zejména trváme na tom, že prezident Beneš prohlásil majetek Popperů za majetek československého státu. Nemůžeme připustit, že tak učinil z důvodů, že Popperovi byli židé, to ani není možné. Je to jejich specifický nárok a ten nelze zaměňovat s žádným jiným nárokem,“ zdůraznila.
Ve vile po bankéři Jiřím Popperovi sídlilo gestapo, po druhé světové válce ji dostal SSSR a využil jako ambasádu
Irena Benešová o požadované výši odškodného:
„Nemovitosti byly ohodnoceny částkou jedna miliarda. Bylo to ohodnoceno na základě důkladného zvážení, po konzultaci se znalci.“
Prolomení Benešových dekretů?
Soud, který bude o miliardovém nároku rodiny rozhodovat v květnu, ovšem budí rozruch na politické scéně, a to nejenom kvůli svému rozsahu – spíše naopak, nad miliardou se nikdo nepozastavuje. Část poslanců však hovoří o prolomení Benešových dekretů. „Mohlo teoreticky dojít k prolomení určitého pohledu a výkladu. Snažili jsme se, aby vznikla restituční tečka, že nebude neustále docházet ke snaze prolomit tu jeden dekret, tu druhý,“ řekl poslanec vládní ČSSD a předseda ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Jeroným Tejc. To však zpochybnil děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kuklík: „V tomto případě určitě nejde o kauzu Benešovy dekrety, ačkoli je původní akt založen na dekretu prezidenta republiky. Myslím si, že jde spíše opravdu o výklad restituční a odškodňovací praxe – jak po skončení války, tak zejména po roce 1989.“ Také podle poslance Jana Farského (TOP 09) nelze hovořit o prolomení dekretu s ohledem na to, že dekret samotný s odškodněním počítá.
Nyní proto všichni napjatě čekají, jak se Městský soud v Praze k žalobě postaví. V prvé řadě bude muset určit, zda má být náhrada vyplacena. Poté případně určí její výši, která by se měla odvíjet od hodnoty dnešní ruské ambasády. Současná doba je ale vůči Popperovým dosud nejvlídnější. Že byli oběťmi nacismu a ne původci okupace a války, dnes již nikdo nezpochybňuje. Naopak i Jeroným Tejc zdůrazňuje, že „pokud soudy rozhodnou jinak, než by si politici přáli, tak samozřejmě budeme muset i takové rozhodnutí respektovat“.
