Praha - Třicátý duben je čas, kdy se každá správná čarodějnice či ježibaba poohlíží po jaksepatří povětrném koštěti. Mají ostatně nejvyšší čas, protože večer je musí tento tradiční dopravní prostředek odvézt na nejbližší čarodějnický slet. Čarodějnice se shromažďují na kopcích a rozcestích, kde rokují, jak učinit všem ze života peklo co možná nejrafinovaněji. Když se domluví, jak ohrozit i čerstvou zeleň - a tudíž i příští úrodu - disciplinovaně se rozlétnou a rozejdou po okolí, aby věrně sloužily mocnostem zla.
Poslední den v dubnu patří čarodějnicím - na hranici
Právě kvůli ochraně proti nečistým silám se poslední dubnovou noc zapalují na vyvýšených místech po setmění vatry. Oheň má totiž očistnou moc a spolu se světlem hubí temné síly, které panovaly v dlouhých zimních nocích. A zatímco ohně planou, kolem hranice začíná všeobecné veselí.
O modifikaci svátku se snažila i komunistická moc. Ohně proměnila ve „vatry míru“ a prvomájovou veselici na oslavu práce. Pálení čarodějnic však přežívá dodnes, i když s určitým posunem v pojetí i provedení a mnohdy na úkor někdejší romantiky. Tradiční zvyky nahradí basa piv, vatru hromada dřevěného odpadu, na který se často pro zvýšení efektu přihodí pneumatika. Oheň pak hoří vysoko, hřeje daleko a okolí zamořuje černým dýmem.
Tradice pálení čarodějnic má bohatou historii
Oblíbené oslavy v předvečer 1. máje jsou starší, než by se leckdo domníval. Podle etnologů mají svůj původ u předkřesťanských pasteveckých společností, původně tedy nejsou spojeny s církevním kalendářem. Provází je řada pověr a zvyků, které se běžně dodržovaly až do poloviny 19. století. V občanském kalendáři tomu tak již není, ale po dlouhá staletí byl den před 1. májem dnem svatého Filipa a Jakuba. Filipojakubskou noc pak lidé odpradávna spojovali s řáděním nedobrých démonických sil.
Předkřesťanské společnosti považovaly 1. květen za počátek nového půlročí. Na rozdíl od moderní civilizace totiž dělily rok pouze na část studenou a teplou. Zvyk pálení čarodějnic pochází od pasteveckých kultur, pro něž přechod ze studené do teplé části roku znamenal konec ustájení dobytka a jeho vyhnání na pastvu. Rychlý přechod ale pro dobytek představoval obrovské zdravotní riziko.
Přípravy proti řádění čarodějnic byly náročné
Odborníci jej dnes „dělí“ na dvě části s vlastní náplní různých tradic a úkonů, část před soumrakem a po soumraku. „Přes den bylo potřeba dokonale uklidit hospodářství, aby čarodějnice, která si libuje v chaosu a nepořádku, neměla žádný manévrovací prostor,“ popsala etnoložka. Na práh domu se pak nasypaly hřebíky nebo písek, které čarodějnice musela před vstupem stihnout přepočítat, a to do půlnoci. Na zárubně se dělaly svěcenou křídou tři křížky a celé stavení se ozdobilo pichlavými zelenými větévkami - třeba trnkou nebo angreštem, protože když se o ně čarodějnice píchla, popálila se.
Čarodějnici, jak praví lidová slovesnost, totiž skutečně zhubí jen oheň, a tak se navečer zapálily hranice, hrály se hlučné hry, které měly ježibaby zaplašit, a popíjelo se. Někde se vyhazovala do vzduchu zapálená ometená chlévová košťata, které vyletělo výš, toho čarodějnice odletí nejdál. Jinde se za stejným účelem zapalovaly „čarodky“ - hadrové koule omotané špagátem.
