Praha – Dva roky po sametové revoluci se v českém právním řádu objevil takzvaný lustrační zákon. Jeho přijetím chtěli zákonodárci ochránit nově utvářené instituce před vlivem někdejší komunistické Státní bezpečnosti (StB) a lidí s ní spjatých. Federální parlament přijal zákon 4. října 1991 a původně měl mít jen omezenou platnost pěti let. A zatímco na Slovensku přestal platit koncem roku 1996, v Česku existují lustrace dodnes. Lustrace vyvolaly v minulosti i řadu soudních sporů. Mnohé z nich skončily rozsudkem, že lidé se v seznamech ocitli neoprávněně – Jiřina Bohdalová, Jan Kanyza, Jan Skopeček či Soňa Červená.
Lustrace – revoluční norma na pět let platí dodnes
Několik let se například táhla aféra exministra zahraničí Jana Kavana (ČSSD), kterého v roce 1991 poslanecká vyšetřovací komise obvinila ze spolupráce s StB. Kavan se s ministerstvem vnitra soudil a soud nakonec dospěl k závěru, že se sice s příslušníky StB stýkal, ale o jejich napojení na tajnou policii nevěděl. Kavan nebyl sám, kdo měl problémy spojené s komunistickou StB. Zejména osoby činné na politické scéně či kulturní osobnosti často soudní cestou bojovaly o čistý morální štít. Jako první se na stránky tisku dostal v květnu 1990 šéf Československé strany lidové Josef Bartončík. Nakonec politickou scénu opustil, ale i tak skandál tehdy poškodil lidovce ve volbách v červnu 1990.
GALERIE
Jan Kavan zdroj: ISIFA/LN
Zákon stanoví podmínky, které musejí splňovat zájemci o výkon funkcí v orgánech státní správy, v justici, armádě a veřejnoprávních médiích, v podnicích s většinovou účastí státu nebo v České národní bance. Norma zakazuje v těchto oblastech působit lidem, kteří byli v letech 1948 až 1989 příslušníky nebo spolupracovníky StB, angažovali se minimálně v okresních výborech komunistické strany, v lidových milicích nebo studovali alespoň tři měsíce na vysokých školách někdejší sovětské tajné policie KGB. Lustrační osvědčení vydává ministerstvo vnitra. Podobnou lustrační normu schválila o půl roku později Česká národní rada i pro službu u policie, ve vězeňství a na ministerstvu vnitra. Oba zákony měly platit pět let, jejich účinnost však byla prodloužena nejprve v říjnu 1995 o čtyři roky a koncem roku 2000 bylo omezení jejich platnosti zrušeno úplně.
Prodloužení lustračního zákona odmítl v obou případech podepsat tehdejší prezident Václav Havel, sněmovna však jeho veto pokaždé přehlasovala. Prezident své výhrady zdůvodnil tím, že spíše než prodloužení podle něj „revolučních norem“ je v zájmu státu přijmout normu o státní službě. To se však dodnes v plné míře zákonodárcům nepodařilo.
Lustrační zákon byl od počátku zdrojem kontroverzí, byl kritizován v Česku i v zahraničí a proti jeho existenci se vyslovila například Rada Evropy. Ústavní soud v listopadu 1992 zrušil tu část zákona, která ukládala zjišťovat, zda byli občané vedeni v kategorii důvěrník nebo kandidát tajné spolupráce. Do těchto dvou kategorií se lidé často dostali bez svého vědomí.
GALERIE
Jan Kanyza v seznamu StB autor: ČT24, zdroj: ČT24
Dlouhá cesta ke zveřejnění seznamů
Také k samotnému veřejnému zpřístupnění svazků StB vedla dlouhá cesta, lustrační zákon tuto problematiku neřešil. Absenci oficiálních informací o agentech tajné policie se pokusil v roce 1992 vyplnit vydáním seznamu spolupracovníků StB někdejší disident Petr Cibulka. Autentičnost Cibulkova seznamu však nebyla nikdy potvrzena. Teprve v roce 1996 přijal parlament zákon o zpřístupnění svazků vzniklých činností StB, na jeho základě se však občan mohl podívat pouze do svého osobního svazku nebo do svazků se svými osobními údaji.
Reportáž Tomáše Vlacha (zdroj: ČT24)
Na jaře 2002 pak schválil parlament novelu, jež zpřístupnila nejen svazky o sledovaných lidech, ale uložila zveřejnit i seznamy spolupracovníků a agentů StB. Nově se také otevřel přístup k personálním spisům někdejších příslušníků StB a například i k materiálům bývalé vojenské kontrarozvědky. Utajené zůstaly jen dokumenty, jejichž zveřejnění by mohlo poškodit bezpečnostní zájmy státu nebo ohrozit lidské životy.
V březnu 2003 vydalo ministerstvo vnitra oficiální seznam 75 tisíc jmen evidovaných spolupracovníků StB. V souladu s nálezem Ústavního soudu z roku 1991 v seznamech nejsou zahrnuti lidé vedení tajnou policií v kategorii důvěrník či kandidát tajné spolupráce (tyto osoby o své spolupráci nemusely vědět) a cizinci. Seznam spolupracovníků předlistopadové vojenské kontrarozvědky - třetí správy StB zveřejnila i armáda.