Praha - Již první měsíce po listopadu 1989 ukázaly, že podoba totalitní československé federace nemá šanci na přežití. Na Slovensku se ozývaly stále silnější hlasy požadující nějakou míru svrchovanosti a při diskusích o státoprávním uspořádání se místo konkrétní podoby státu prosazovaly spíše emoce. Do nečekaných rozměrů tak narostla i zdánlivě nevinná otázka nového názvu republiky. Dnes již legendární „pomlčková válka“ vedla 29. března 1990 ke schválení názvu Československá federativní republika. Tento název však vydržel jen necelý měsíc - poslanci pak odhlasovali variantu Česká a Slovenská federativní republika. Tehdy se možná zdálo, že název vše vyřešil, nicméně vzájemné spory Čechů a Slováků měly hlubší kořeny, a tak se již koncem roku 1992 federace rozpadla.
Pomlčková válka předznamenala blížící se konec Československa
Celý spor přitom začal poměrně nenápadně. V lednu 1990 prezident Václav Havel využil svého tehdejšího zákonodárného práva a bez předchozí politické konzultace navrhl Federálnímu shromáždění vypustit z názvu Československá socialistická republika přídavné jméno „socialistická“. Zároveň také navrhl odstranění slova „lidová“ z názvu armády a představil nový státní znak. O Havlově iniciativě kromě úzkého kruhu jeho důvěrníků nikdo předem nevěděl. Podle historika Jiřího Suka právě s momentem překvapení Havel počítal. Údajně totiž předpokládal, že stále ještě převážně komunistický parlament by mohl mít problém s vypuštění slova „socialistická“, proto navrhl i nový znak a změnu názvu armády.
Václav Havel, 28. března 1990
„Jak víte, Rumunsko, Polsko a jiné země byly schopny se dohodnout na novém názvu svého státu ze dne na den. My však toho schopni nejsme a já se pokusím na vás apelovat v tom smyslu, abyste zítra ráno odhlasovali - nejraději jednomyslně - nový název našeho státu.“
Prezidentův plán však narazil na nesouhlas předsednictva Federálního shromáždění, které mu sdělilo, že návrhy v předložené podobě nelze na stávající schůzi schválit. Návrh byl tedy odložen a již za několik dní se ukázalo, že jeho dopad se zcela vymkl Havlovým představám. Každopádně v další diskusi o názvu státu mezi českou a slovenskou politickou reprezentací se postupně vytrácela racionalita a stupňovaly emoce. Padaly návrhy jako například Federace České a Slovenské republiky, Československá federativní republika či Republika česko-slovenská.
Schopnost nadhledu či nevole ustoupit?
Společný stát, který řada Slováků, ale mnohdy i Čechů vnímala již před listopadem s neskrývanou nevolí. A tak vyplula na povrch v plné síle i slovenská touha po autonomii a změna názvu byla smetena ze stolu. V čem přesně problém spočívá, vyjádřil v březnovém projevu ve federálním parlamentu hudebník a tehdejší poslanec Michael Kocáb. „Ani pomlčka, ba dokonce ani slovo “socialistická„ v názvu republiky by nám neměly stát za to, aby se staly předmětem národnostních sporů. Vím, že problém je složitější, vím, že nejde o pomlčku jako takovou. Podědili jsme jakýsi historický “papiňák„, ve kterém se celá desetiletí hromadily národnostní problémy, tenze a pocity křivd,“ popsal trefně.
To, co Češi nazývali schopností nadhledu, bylo na Slovensku chápáno spíš jako nevůle ustoupit. Nešťastná myšlenka čechoslovakismu navíc působila většině Slováků akutní osypky, což dohodu poměrně ztěžovalo. „Skrátka ide tu o to, aby bola určitá ochota zo strany českých poslancov upraviť to slovo “československý„, ktoré pre Slovákov vždy zaváňa čechoslovakizmom a v ktorom sa cítia nie ako partneri, ale ako prídavok k národu českému,“ vyjádřil problém v krátkosti slovenský poslanec Jozef Kučerák.
Ani konečný kompromis „Česká a Slovenská federativní republika“ nevydržel…
Federálnímu shromáždění se ale nakonec 29. března podařilo odhlasovat název Československá federativní republika (slovenská verze zněla Česko-slovenská federatívna republika). Již první reakce ale ukázaly, že pracně dohodnutá kompromisní varianta stejně situaci nezklidní. Nespokojena byla zejména slovenská strana, a tak poslanci zasedli 20. dubna znovu. Tentokrát byl výsledkem hlasování název Česká a Slovenská federativní republika. Název sice odporoval pravopisu, podle kterého by se v tomto případě „Slovenská“ mělo psát s malým začátečním písmenem, ve stávající situaci však gramatika musela jít stranou. Ani tomuto názvu však nebyla dopřána dlouhá existence. Jen necelé tři roky….
