Praha - František Peřina patřil k nejlepším československým pilotům. Už v roce 1937 byl členem úspěšného národního týmu na mítinku v Curychu. Podobně jako řada kolegů se nesmířil s okupací a zamířil do zahraničí. Prošel boji ve Francii a Velké Británii, po únoru 1948 ale raději emigroval a do vlasti se vrátil až po 45 letech. Generál nebe, jak se mu říkalo, se narodil 8. dubna 1911. Peřina patřil ke generaci mladých Čechoslováků, jejichž lásku k vlasti formovala legionářská tradice a vztah k létání zase populární heslo „vzduch je naše moře“. Neúnavný vypravěč a nositel řady vyznamenání zemřel 6. května 2006, několik týdnů po smrti své ženy.
Proto neváhal a odešel bojovat do ciziny, a to jen dva dny poté, co se v červnu 1939 oženil se svou životní láskou Annou. „Bojoval jsem za vlast a hlavně za lidi, které jsem měl rád,“ vzpomínal později František Peřina, kterému bylo v době odchodu do zahraničního odboje 28 let.
Cesta rodáka z jihomoravských Morkůvek k letectvu ale nebyla přímá. Nejprve se vyučil soustružníkem a rodiče z jeho touhy po létání nebyli nadšení.
Mladý František si tedy pomohl malou lstí: Na přihlášku do armády nejprve napsal, že chce být leteckým mechanikem a pilota doplnil na rodiči podepsaný blanket až později.
Koncem 20. let Peřina ve vojenském učilišti poprvé usedl za řídicí páky a dostal konečně příležitost ukázat své mimořádné nadání pro létání. Své mistrovství předvedl Peřina nejen na památném leteckém mítinku v Curychu, ale hlavně později v boji. Nasazení na frontu se poprvé dočkal koncem roku 1939.
První sestřely si Peřina připsal 10. května 1940. K zemi tehdy spolu se svým někdejším soupeřem z Curychu, francouzským kapitánem Jeanem Accartem, poslali čtyři bombardéry. Také v dalších dnech bojů si Peřina vedl úspěšně a za pouhé tři týdny měl na kontě 11 jistých a dva pravděpodobné sestřely.
„Neměl jsem stroj, tak jsem si půjčil“
Pak se k němu ale štěstí obrátilo zády a 3. června byl sám nad Paříží sestřelen a skončil v nemocnici. Nedoléčený nakonec opustil hroutící se Francii na poslední chvíli. „Neměl jsem svůj stroj, tak jsem si jeden půjčil. Nikdo se k němu nehlásil, tak jsem se na nic neptal, nasedl jsem, vzal kurz na moře a za dvě hodiny jsem přistál v Alžíru,“ vyprávěl Peřina.
Z Afriky se přesunul do Británie, kde se později ke stíhání vrátil a připsal si jeden jistý a jeden pravděpodobný sestřel v červnu 1942. Zbytek války strávil jako střelecký instruktor a později styčný důstojník u štábu stíhacího letectva RAF. Peřina se zařadil mezi nejúspěšnější československé stíhače, více sestřelů si připsali jen Karel Kuttelwascher, Josef František a Alois Vašátko.
Emigrace v turistickém Sokolu
Po návratu domů se Peřina opět setkal s Annou, která byla za války vězněna. Jako řada dalších zůstal Peřina v armádě. Po únoru 1948 jej ale jako „zápaďáka“ nečekalo nic dobrého, a tak využil příležitost k emigraci.
V dubnu 1949 si František Peřina vlastně zopakoval situaci z roku 1940, když k útěku opět použil letoun. V turistickém Sokolu se tísnil spolu s manželkou a přítelem Karlem Radou.
„Hustě tenkrát pršelo, byla mlha a my spodkem letounu doslova lízali stromy,“ popsal napínavý let do americké okupační zóny v Německu.
Kanada, Kalifornie, návrat
Peřina se nakrátko vrátil do RAF, ale kvůli věku už nemohl létat a sloužil na zemi. V polovině 50. let zamířil do Kanady, kde založil firmu na výrobu laminátových lodí. Roku 1959 úspěšný podnik prodal a se ženou se přestěhoval do Kalifornie.
Koncem 70. let se Peřina jako americký občan opět podíval do Československa, k návratu se ale Peřinovi rozhodli až po pádu komunistického režimu. Zpět přijeli v roce 1993. „Vždycky říkal, že tahle země voní jinak než celý svět. Měl ohromný vztah ke své rodné zemi,“ dodal ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek.
Během druhé světové války létalo v RAF nebo sloužilo u pozemního personálu 2 500 Čechů a Slováků. Teď už jich žije jenom 40. Posledním žijícím českým pilotem, který s Peřinou létal u 312. peruti RAF, je třiadevadesátiletý Miroslav Štandera z Plzně, kterému Peřina ve Velké Británii přímo velel.
