Praha - První atentát na politickou postavu v ČSR, tehdejšího předsedu vlády Karla Kramáře, se roku 1919 nezdařil jen díky šťastné náhodě. O necelé čtyři roky později se další přední český politik, ministr financí a místopředseda téže politické strany Alois Rašín, stal terčem dalšího atentátu. Dne 5. ledna 1923 byl postřelen levicovým radikálem Josefem Šoupalem. Po dlouhém boji zemřel 18. února.
Významný právník, národohospodář, místopředseda Československé národní demokracie a publicista Alois Rašín vyšel pátého ledna 1923 kolem deváté hodiny ráno ze svého bytu v Žitné ulici v Praze. Obyvatelé uslyšeli dva rychlé výstřely a následně zadrželi utíkající osobu. Rašín se skácel na zem a i přes veškerou péči lékařů atentát nakonec nepřežil.
Ochrnul, přesto si poručil donést doutníky a víno
Kulka, kterou Šoupal na Rašína vystřelil, uvízla politikovi v páteři a poranila mu míchu. Přesto ještě několik týdnu bojoval o život v podolské nemocnici. Lékaře udivil svou vůlí. Ačkoliv kulka zasáhla míchu a Rašín ochrnul, tak již po několika dnech si poručil donést doutníky a víno a zajímal se o politické dění. Přes veškerou snahu lékařů 18. února Alois Rašín zemřel.
Pachatelem atentátu byl sotva dvacetiletý Josef Šoupal, člen komunistické strany. Partaj však o jeho plánu nic nevěděla. Atentátník, rodák z Havlíčkova Brodu a úředník pojišťovny, jednal na vlastní pěst. Po zatčení se označil za anarchokomunistu a prohlásil, že svým činem chtěl prospět proletariátu. O půl roku později byl odsouzen k osmnácti letům těžkého žaláře.
Šoupal si změnil si jméno a dožil jako funkcionář KSČ
„Byl to mladý člověk, nebylo mu ani 21 let, který propadl určitým anarchistickým myšlenkám. Myslel si, že když odstraní Rašína a pak i Kramáře či Preisse z Živnobanky, tak tím pomůžeme obecnému blahu,“ vysvětluje historička Čechurová, která o Rašínovi napsala knihu. „Ministra financí si vybral jako prvního, kterého odstřelí. Zbraň si pořídil už několik měsíců dopředu a poprvé se za Rašínem vypravil na ministerstvo už v prosinci 1922. Tehdy ho ale k němu nepustili.“
Atentátník Šoupal byl pouhé čtyři měsíce po spáchání činu odsouzen k osmnácti letům těžkého žaláře. Vyměřený trest si odpykal v Kartouzích u Jičína. „Nedostal trest smrti, ale jen osmnáct let, protože z tehdejšího pohledu ještě nebyl plnoletý. Za protektorátu v roce 1943 ho pak Němci pustili, změnil si jméno a dožil jako funkcionář komunistické strany. Zemřel v roce 1959,“ popisuje jeho další osud Čechurová.
Atentát společně s dalšími událostmi mezinárodní politiky zavdal příčinu k masovým demonstracím proti levicovým stranám a také impuls pro vznik různých krajně pravicových hnutí. Kromě toho byl následně vytvořen a schválen zákon „na ochranu republiky“, který vládě udělil pravomoc ke zpřísnění trestů za rozvracení republiky.
Při hájení silné koruny byl až asociální a fanatický
Šoupal na Rašína zaútočil zřejmě kvůli jeho tvrdé měnové politice. Ministr a člen národnědemokratické strany se snažil stabilizovat rozvrácené poválečné státní finance. V březnu 1919 proto nařídil zavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo. Část peněz nechal zadržet jako nucenou státní půjčku.
V roce 1922 se rozhodl pro další důležité posilnění koruny, z níž chtěl vytvořit tvrdou měnu, krytou zlatem. Jeho reformy ale začaly přerůstat v katastrofu. S růstem koruny klesala konkurenceschopnost našeho vývozu, podniky se prudce zadlužovaly a rostla nezaměstnanost.
Rašínova politika sice pomohla podnikům, ale tvrdě dopadla na chudší vrstvy. „Při hájení silné československé koruny byl až asociální a do určité míry fanatický. Měnová politika pro něj byla priorita a sociální aspekty odsouval stranou s tím, že to lidé musí ještě chvíli vydržet,“ myslí si historička Jana Čechurová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Na Rašína kvůli jeho politice útočili novináři, po chuti nebyla jeho tvrdost ani prezidentu Tomáši Garrigue Masarykovi. Jeho smrti však litoval. „Násilí spáchané na doktoru Rašínovi je nelidské, nečeské…,“ řekl prezident Masaryk. Komunistická propaganda proti strážci státní kasy rozpoutala kampaň, ve které Rašína označila jako hlavního nepřítele lidu.
O milost nežádal, při rozsudku se smál
Šoupalův atentát nebyl první případ, kdy Alois Rašín bojoval kvůli politice o život. Jako člen odbojové organizace Maffie si už v roce 1916 vysloužil trest smrti za rozvracení mocnářství. Zachránila ho až amnestie nového císaře Karla I. Rašín ale o milost nežádal, jako jediný se prý dokonce při vynášení rozsudku smál.
„Rašín byl člověk tvrdý, principiální a v něčem opravdu fanatický. Zároveň ale s velkým smyslem pro odpovědnost a s mimořádnou láskou k československé republice. Stát pro něj byl takovou hodnotou, že se domníval, že se všichni podřídí v zájmu obecného blaha,“ přibližuje jeho charakter historička Čechurová. Rašínova láska k vlasti podle ní přecházela až k radikálnímu nacionalismu.
„Kompromis s Němci by v jeho případě nebyl možný. Je otázka, jak by se vyvíjel jeho vztah k fašismu, kdyby se dožil třicátých let. Ale na rozdíl třeba od Kramáře byl schopný najít kompromis s Hradem, našel nakonec cestu k Masarykovi i Benešovi, byl ostatně členem Pětky,“ dodává Čechurová.
Ještě radikálnější nacionalista byl Rašínův syn Ladislav. Za první republiky vystupoval ostře protiněmecky. V roce 1938 byl jedním z nejvýraznějších kritiků mnichovské dohody, později se výrazně zapojil do odboje. Už v prosinci 1939 ho proto zatklo gestapo a věznilo jej na řadě míst v Německu. V březnu 1945 pak Ladislav Rašín zemřel v Frankfurtu nad Mohanem.
Jeho dcera Jana Rašínová zůstala doma s matkou a roku 1968 odešla do emigrace. „Moje vzpomínky na dědečka jsou pouze zprostředkované z vyprávění maminky a babičky. Ty mi říkaly, že ačkoliv se na veřejnosti jevil jako velice přísný až výbušný, tak v rodině to byl ten nejlaskavější člověk. Měl tři děti, kterými byl milován a jeho skon byl pro všechny tragická rána,“ vzpomínala vnučka Aloise Rašína Jana Rašínová.
Kramářovi zachránila život kovová přezka šlí
Alois Rašín nebyl jediným prvorepublikovým politikem, na něhož byl spáchán atentát. Počátkem ledna 1919 vystřelil levicově orientovaný Alois Šťastný na tehdejšího předsedu vlády Karla Kramáře. Střela jej zasáhla do hrudi v místech, kde nosil peněženku a pouzdro na cvikr. Definitivně se zastavila ale až o kovovou přezku šlí, která tak Kramářovi zřejmě zachránila život.
