Praha - Objevena byla náhodou při chytání zloděje, pak se musela skrývat před nacisty a následně se stala legendou. Opuková hlava Kelta z Mšeckých Žehrovic na Rakovnicku pochází zřejmě z třetího století před naším letopočtem. Podle odborníků se podobných plastik našlo v Evropě několik desítek, žádná z nich ale není zpracovaná do takových detailů jako tato. Objevena byla před 70 lety, 19. května 1943.
25centimetrová hlava zobrazuje muže s nákrčníkem, typickým keltským šperkem, který svého nositele zařazoval mezi honoraci. Nevysvětlené zatím zůstává zahloubení v místě úst, vědci podle archeoložky muzea v Novém Strašecí Kateřiny Blažkové spekulují, že Kelt mohl být například vášnivým kuřákem.
Hlavu objevil Josef Šlajchrt, když chytal zloděje písku v obecní pískovně jihozápadně od obce na okraji obory, které se říká Libeň. Byla v hloubce asi 80 centimetrů rozpadlá na tři části. Později byla nalezena i čtvrtá část, jedno ucho ale stále chybí. Na stejném místě byly nalezeny i zbytky po ohništi a mnoho úlomků keramických nádob. Šlajchrt hned rozpoznal výjimečnost nálezu a přizval k objevu pracovníky Národního muzea. Do muzea byla socha převezena v utajení, v obavě ze zabavení vzácného nálezu nacisty.
Tento Kelt ale není jediným ze své éry, jehož tvář se dochovala. Druhý nejznámější, nalezený v roce 1957 mezi pozůstatky sídliště v Závisti u Zbraslavi, je z pískovce, měří 18 centimetrů a podle názoru některých vykladačů má dokonce tu udivující vlastnost, že se usmívá.
Originál mohli Češi spatřit pouze třikrát
Originál je pro svou unikátnost vystavován jen výjimečně. V tuzemsku byl k vidění pouze třikrát - v roce 1958 na výstavě Pravěk Československa v Národním muzeu, v roce 2008 na výstavě ke 190. výročí Národního muzea a naposledy v roce 2011 na výstavě Příběh keltské hlavy v muzeu v Novém Strašecí. Bývá však často ozdobou prestižních celoevropských i světových výstav o Keltech.
Keltskou civilizaci překonala vyspělostí až Velkomoravská říše
Keltové ovládali území nynějšího Česka asi pět století, od pátého století před naším letopočtem zhruba do konce starého letopočtu. Civilizace Keltů, prvních obyvatel českých zemí, které známe jménem, byla z hlediska technické vyspělosti překonána až za Velké Moravy, tedy zhruba osm století po svém zániku. A města plošně srovnatelná s keltskými oppidy se objevují až ve vrcholném středověku.
V dobách své největší slávy sahala říše Keltů, jejichž heslo dle antických autorů znělo „Cti bohy, buď statečný a nepáchej zlo“, od břehů Irského moře k Dněpru a od Skandinávie po Jadran. Na území Čech je zdokumentována přítomnost keltského kmene Bójů, po němž Čechy obdržely jméno Boiohaemum, latinsky Bohemia. Kmenové jméno Bójů znamená „strašní“, jejich pozměněné jméno nese i jedno z dávných bójských středisek, dnešní italská Boloňa.
Z keltského jazyka pochází mnoho dodnes používaných pojmenování řek a horstev
Například názvy řek Labe (Albh, Albis - bílá řeka), Vltavy (Vultava - divoká řeka), Ohře (Aga, Agara -řeka, která má rychlý tok), Jizery (Isara - bystrá řeka), pravděpodobně i Mže (Msa), Otavy (Atava) nebo hory Říp (Rif). Také termín Sudety je keltským názvem pro severní část českých hraničních hor, přičemž původní Sudeta oros znamenalo Kančí hory.
Z českých zemí Keltové, kteří ale neznali písmo, zmizeli těsně před koncem starého letopočtu, přičemž jejich konec nezpůsobily vnější útoky Germánů ze severu či Římanů z jihu, ale podle novějších teorií spíše hospodářský krach doprovázený konflikty mezi jednotlivými kmeny a epidemií, kterou vyvolal nadměrný počet lidí.
„Podle některých badatelů způsobila konec Keltů vnitřní krize v souvislosti s krachem jejich hospodářského systému, podle jiných to byl odchod podstatné části Keltů a jejich výboje v Podunají. Pravděpodobně to byl součet více faktorů. Dlouho tradovaný názor o vyplenění keltských oppid Germány nemůže být podle mého názoru správným vysvětlením,“ napsal před časem archeolog Eduard Droberjár.
Keltské vynálezy? Kosa, hrnčířský kruh, visací zámek nebo třeba zavírací špendlík
K významným keltským vynálezům patří kupříkladu hrnčířský kruh, kosa, srp, žací stroj, visací zámek či zavírací špendlík. Keltové těžili zlato a různé rudy a jsou pro ně typické černé náramky z takzvané švartny, nadložní části uhelných slojí. K významným nálezům patří zlatý poklad ze Stradonic na Berounsku, kde bylo v srpnu 1877 nalezeno asi 200 zlatých keltských mincí, či výše zmíněná keltská hlava nalezena v květnu 1943 nedaleko Mšeckých Žehrovic.
V Česku se našly stovky keltských lokalit
Na území českých zemí se podařilo objevit stovky lokalit se stopami po keltském osídlení, nejznámější jsou velká obchodně-vojenská města, tzv. oppida. Tyto dřevěné stavby, předchůdci středověkých hradů, jejichž stavební prvky přebírali Slované ještě v 10. století, byly budovány na vrcholech výrazných kopců a obehnány jedním nebo často i několika pásy valů a příkopů, jejichž výška byla od pěti do dvaceti metrů.
Centrálním oppidem v Čechách je Závist nad Zbraslaví, dále pevnost ve Stradonicích na Berounce a obrovské Hrazany u Sedlčan nad vltavskou kaskádou. Významné bylo též oppidum na bájné hoře Blaník, pás keltských pevností podél Vltavy včetně oppida Třísov u Českého Krumlova.
V západních Čechách lze nalézt hustou síť oppid kolem „českého Carnaku“, legendárních Kounovských řad jižně od Žatce, a oppidum na vrchu Vladař u Žlutice. Severní Čechy byly chráněny oppidem na vrchu Hradišťany v Českém středohoří, ve východních Čechách bylo oppidum Hradiště u Nasavrk, na Moravě pak Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn.
Z keltských tradic jsou známí například bardové, což byli pěvci s lyrou, nebo druidové, věštci, učitelé, astrologové a kněží. Keltové měli trojici nevyšších božstev, kterým říkali Taranis (bůh nebes, který měl za symbol kolo), Toutatis (bůh války, který měl symbol koně) a Esus (bůh stromů, jehož symbolem byl kanec).
Hlavním keltskými svátky byly Samhain, který se nyní slaví jako Dušičky, a Beltain, dnes známé pálení čarodějnic. Do dnešních dní jsou ve světě posledními ostrůvky prapůvodního keltského obyvatelstva lidé žijící na skotské vysočině a v Irsku.
