Začalo to nenápadně, když mladý Pecha v televizi uviděl propagandistický pořad o skupině Plastic People of the Universe. Místo, aby ho taková podívaná odradila, chtěl se dlouhovlasým máničkám přiblížit. Scházel se tak od roku 1981 s ostatními rebely v hospodě Pacalůvka na kraji Havířova. V lékarně si kupovali tehdy běžně dostupný alnagon a na záchodě si ho píchali přímo do žil.
A pak i na sever Moravy dorazil pervitin. Roman se ho jako jeden z prvních naučil vařit. A jako jeden z mála i všechno přežil, i když mnoho let strávil ve vězení. Za vyloupení lékárny šel sedět poprvé v roce 1988. Zpátky na svobodu se dostal díky Havlově amnestii v roce 1990 a pak začal okamžitě s pervitinem nanovo. Opravdový drogový trh teprve vznikal a nově nabytá svoboda byla cítit opravdu všude.
Ještě v té době fungovali feťáci v partičkách, kde si drogy vařili pro sebe a v podstatě zadarmo. I sem ale dopadla ruka trhu. Z pervitinu se stalo zboží a začalo jít o peníze. „Stalo se mi, že jsem měl třeba dvě stě tisíc v kapse za den a ty peníze se prostě rozutekly,“ vzpomíná Pecha.
Doupě v panelákovém bytě
Roman přestal fetovat v roce 1996 po pěti pobytech ve vězení, v době, kdy ho drogová scéna znala jako mistra vařiče. Poslední roky trávil téměř nepřetržitě zavřený v panelákovém bytě. „Uvařit drogy, vyspat se, drogy prodat a zase je uvařit. Já už jsem je potom neaplikoval skoro vůbec, mně už jenom stačilo, když jsem uvařil a nadýchal jsem se z výparů,“ dodal Pecha.
Svůj příběh se Roman Pecha rozhodl vyprávět v 51 letech, kdy žije v Praze a má rodinu. Jediný bílý prášek, se kterým teď přichází do styku, je mouka. Pekárna, kde pracuje, dodává pečivo pro Pražský Hrad. A perník ho vlastně živí pořád. „Teďka peču chleba, bagety francouzský, koblížky, rohlíky, ale i perník,“ směje se bývalý narkoman.