Praha – Téměř dva roky uplynuly od chvíle, kdy Radek Jaroš stanul na vrcholu Annapurny. V tom okamžiku mu zbývala už jen jediná osmitisícovka do tzv. koruny Himálaje – dobytí všech čtrnácti vrcholů, které se tyčí více než osm kilometrů nad mořskou hladinou. Mohlo by se to změnit již letos, záleží ale především na počasí: „Je to takový solitér, který vyčnívá nad všechny ostatní kopce. Když se drží mrak ve výšce 7 000 metrů a naproti na Broad Peaku jsou vrcholové dny, na K2 je zavřeno,“ řekl v Hyde Parku civilizace muž, který stanul během patnácti let na třinácti osmitisícovkách. Na K2 byl již čtyřikrát, ale na vrchol ho hora dosud nepustila.
Jaroš popáté vyrazí na K2, nahoře by mohl být koncem července
Hyde Park Civilizace (zdroj: ČT24)
Hora hor – tak se často mluví o 8611metrové K2 a pro Radka Jaroše to platí obzvlášť. Je to poslední osmitisícovka, na jejímž vrcholu ještě nebyl – tím pádem poslední klenot do koruny Himálaje. Již pátá expedice, jejímž členem vysočinský horolezec bude, zamíří do pohoří Karákoram, kterému K2 vévodí, v létě. „Odletíme 1. června, když všechno půjde dobře, mohli bychom být okolo 10. června v základním táboře. Pokud bude dobré počasí, postavíme základní tábor a hned druhý den vyrazíme do stěny, protože vím, že na K2 je hezké počasí hodně vzácné – pokud je. Takže jsme zvyklí tlačit na horu co nejvíce. Tím, že budeme aklimatizováni, můžeme vybudovat během jedné etapy první, druhý a možná i třetí výškový tábor. Ten je ve výšce 7 300 metrů. Při druhé periodě dobrého počasí bychom mohli myslet i na vrchol – kdyby počasí vycházelo, okolo 20. července. Ale letenku zpátky budeme mít až na 20. srpna,“ shrnul Radek Jaroš časový harmonogram pro cestu na K2, kam se vydá spolu s Petrem Maškem, Janem Trávníčkem a Martinem Havlenou.
Karákoram
Pátý pokus s rozcvičkou na Huascaránu
K2 bývá označována za nejvíce nebezpečnou osmitisícovku. Mnoho horolezců se z ní nevrátilo, jiní se vrátili, aniž by se dostali na vrchol. S tím má ostatně – od nadcházejícího úterý padesátník – Radek Jaroš bohaté zkušenosti. „Já jsem tam byl na čtyřech expedicích, pokusů bylo dohromady okolo dvaceti. Na expedici v roce 2003 jsme byli devětkrát ve stěně, a nikdy nás K2 nepustila výš než nad 7 300 metrů,“ poukázal. Problémem K2 je podle muže, který stanul během patnácti let na třinácti osmitisícových vrcholech, počasí. „Je to takový solitér, který vyčnívá nad všechny ostatní kopce. Když se drží mrak ve výšce 7 000 metrů a naproti na Broad Peaku jsou vrcholové dny, na K2 je zavřeno,“ srovnal.
Jak probíhá příprava na namáhavou cestu s nejistým výsledkem? Horolezci se udržují v kondici především vytrvalostními sporty – cyklistikou či běžeckým lyžováním. Jako „rozcvička“ pro K2 potom Jarošově expedici poslouží výstup na nejvyšší horu Peru Huascarán. Vrchol známý jako místo největší tragédie v historii československého horolezectví, je vysoký 6 798 metrů, poslouží proto jako vhodné místo k aklimatizaci pro himálajské (resp. karákoramské) podmínky. „Musím být připraven hlavně fyzicky. Když jsem připraven fyzicky a věřím tomu, že jsem připraven dobře, tak všechny ostatní věci s tím jsou nějakým způsobem spojené,“ poznamenal Radek Jaroš.
K2
Poprvé po Annapurně, poprvé bez prstů
Na osmitisícovou horu se rodák z Nového Města na Moravě vrátí po dvou letech. V té době se především zotavoval ze ztráty prstů na noze, kterou utrpěl na Annapurně. Na její vrchol se dostal navzdory nepříznivým okolnostem – především vlhkým botám a špatnému počasí. „Byly bouřky, byla strašná zima, ty boty nešly tím pádem vysušit. Na noční výstup, kdy jsme závěrečnou část ze 7 000 na vrchol lezli, jsme vyráželi v 9 v noci; na vrcholu jsme byli v 9 ráno,“ popsal horolezec.
Že přijde o prsty, na vrcholu Annapurny ještě nevěděl. „Já jsem to zjistil, když jsem sestoupil z vrcholu Annapurny do posledního výškového tábora číslo 5, který byl v 7,000 metrech, a sundal ponožky, tak jsem viděl, že je tam hranice na prstech, kde prsty dále vypadají jinak. Ještě to nevypadalo tak strašně, ale ta hranice tam byla. Bylo pro mě strašně těžké a důležité sestoupit další den přes všechny výškové tábory až do základního a pokusit se dovolat na vrtulník. Pak se začnou na nohách dělat puchýře a už bych nemohl chodit. Kdybych hned následující den nesestoupil až do basu, tak by byl velký problém dostat se dolů. Já jsem to nakopl a jel jak motorová myš,“ vzpomněl Radek Jaroš na ošemetné chvíle. Je ale přesvědčen, že v dalším lezení ho ztráta prstů omezovat nebude.
Radek Jaroš:
„Největší síla horolezců a nejvíce, co člověka naučí, je v improvizaci. Člověk tam musí řešit situace, se kterými se v běžném životě nesetká, musí se rozhodovat rychle, musí se rozhodovat dobře, protože jde kolikrát i o život. Když něco nemám, tak nepotřebuji, a když je potřeba něco vyřešit, tak se to vyřešit musí, protože to za vás nevyřeší nikdo jiný.“
GALERIE
zdroj: ČT24
Gentleman nejvyšších hor
Na horách jde o život takřka vždy, bez ohledu na nadmořskou výšku. Radek Jaroš má s tragickými osudy své zkušenosti, ačkoli se mu nikdy nepřihodilo něco podobného jako dalšímu známému českému horolezci Marku Holečkovi, kterému se před očima zřítil Zdeněk Hrubý ze stěny Gašerbrumu I. „Na akci, na které jsem byl, nikomu z mých kámošů, známých se nic nestalo,“ podotkl. Sám ale několikrát přispěchal na pomoc ohroženým lidem z jiných expedic. To přitom není samozřejmé a spolu se Zdeňkem Hrubým dostal Radek Jaroš v roce 2008 cenu Fair Play.
Ocenění bylo za záchranu dvou Poláků a jednoho španělského horolezce při výstupu a sestupu na Dhaulagiri. Pomoc kolabujícím horolezcům z Polska při výstupu přišla včas a podařilo se je zachránit, naopak při sestupu se Hrubý s Jarošem setkali s dvojicí španělských horolezců, zachránit se podařilo však jen jednoho. „Nějací Španělé řekli: 'Tihle borci jsou na tom špatně, dejte na ně pozor,' a sami lezli do slanění a zmizeli dolů,“ vzpomněl Radek Jaroš na začátek záchranné akce.
Pohled shora
Jak se zachází s kyslíkovou bombou?
I na některé dramatické situace však zkušený horolezec s odstupem vzpomíná s humorem. Zaklíná se, že leze „nekompromisně bez“ kyslíku, ačkoli přiznal, že dvakrát – na prvních dvou svých expedicích na Mt. Everest, bombu měli. Poprvé ji použili k pohonu benzinového agregátu, který kvůli nedostatku kyslíku ve vyšších polohách špatně fungoval. Při druhé výpravě, kdy se s Vladimírem Noskem dostal až na vrchol, dokonce Nosek uvažoval o využití bomby při lezení závěrečné etapy. „Tak jsme ji večer – stejně jako kdysi Mallory s Irvinem – začali zprovozňovat a zjistili jsme, že s ní neumíme zacházet. Takže druhý den lezl se mnou bez kyslíku a společně jsme stáli na vrcholu Everestu,“ vzpomněl Radek Jaroš na svůj první a poslední pokus o použití kyslíku.
Pokud se K2 na pátý pokus konečně nechá obměkčit, bude mít Radek Jaroš vrcholové fotografie ze čtrnácti osmitisícovek. Mohl by být prvním Čechem s „plným počtem“. Díky tomu může začít uvažovat i o nižších horách. Do toho se mu zatím nechtělo. „Bohužel, když člověk běhá maraton, nemůže běhat desítku anebo stovku,“ shrnul.