Zima roku 1929 byla ta nejhorší, jakou Československo zažilo – 11. února to je přesně 95 let, kdy byl v Litvínovicích u Českých Budějovic naměřen absolutní rekord minimální teploty vzduchu na území Česka, a to minus 42,2 stupně Celsia. Na základě statistické analýzy českobudějovické teplotní řady meteorologové odhadují, že pravděpodobnost výskytu tak nízké teploty je jednou za tisíc let.
K 11. únoru 1929 se váže i většina absolutních minim na stanicích na českém území, které v té době už měřily. Čtyřicítka pod nulou byla ten den naměřena rovněž v poměrně vzdáleném Valašském Meziříčí. Na většině stanic v tehdejším Československu teploty klesly pod minus třicet stupňů Celsia, místy pod minus pětatřicet. Téhož dne bylo zaznamenáno i absolutní minimum teploty vzduchu na slovenském území, a to minus 41 stupňů. A dokonce i v jindy poměrně teplém Hurbanově u Komárna pak rtuť teploměru klesla na minus pětatřicet stupňů. Slovenští meteorologové předpokládají, že na jiných místech země tehdy teplota klesla ještě níže, v těchto lokalitách se ale tehdy neměřilo.
Co bylo vlastně příčinou tak nízkých teplot? Zima 1928/29 totiž začala poměrně nenápadně, prosinec skončil jako teplotně průměrný měsíc. Během ledna 1929 se naše území většinou nacházelo v okrajovém proudění tlakové výše, která do střední Evropy zasahovala od severovýchodu. Po jihovýchodní straně této výše proudil do Česka studený kontinentální vzduch ze severního Ruska, který tlačil teploty výrazně pod normál. Tím byl jindy v zimě obvyklý zmírňující účinek proudění vzduchu z Atlantiku zcela eliminován.
Současně se nad severní Itálií opakovaně tvořily tlakové níže postupující k východu až severovýchodu, které se postaraly o časté sněžení, a tedy i tvorbu výrazné sněhové pokrývky. Právě přítomnost sněhu je naprosto zásadní, protože zesiluje možnost výskytu silných mrazů tím, že omezuje pronikání tepla z půdy do spodních vrstev vzduchu.
Během února se kontinentální studený ráz zimy vystupňoval na nejvyšší míru v historii. Nad Běloruskem začátkem měsíce zmohutněla tlaková výše a propojila se s výraznou sibiřskou tlakovou výší, čímž vznikl mohutný útvar sahající od Čukotky po Německo a od severního pólu do severní Indie a jižní Číny. Po přední straně tlakové výše nad Skandinávií pronikal 7. a 8. února do střední Evropy velmi studený arktický vzduch od severu. Nejintenzivnější dávka ledového vzduchu pak dorazila 10. února ze studeného „bazénu“, který se udržoval nad západním Ruskem.
V něm se následně do střední Evropy rozšířil výběžek mohutné tlakové výše nad severem kontinentu, který zajistil vyjasnění a utišení větru. Při sněhové pokrývce, která tehdy v nížinách často dosahovala padesáti až sedmdesáti centimetrů a na horách jednoho až dvou metrů, byly splněny podmínky pro intenzivní vyzařování tepla z povrchu – zjednodušeně řečeno bílý sníh odrážel na celém území veškeré teplo ze slunečního záření zpět, a tak se nemohl povrch ohřát.
Došlo tak k ochlazení na hodnoty typické pro vrchol zimy ve vnitrozemí severní Skandinávie. V pražském Klementinu klesla v noci na 11. února 1929 teplota na minus 27,1 stupně Celsia, přes den se pak teplota v centru Prahy „vyšplhala“ pouze na minus 17,7 stupně.
Přetrvávající mráz
Z meteorologického hlediska mnohem důležitější než vlastní extrémy teploty vzduchu bylo dlouhé trvání velmi tuhých mrazů, které zimu 1928/29 zařadily mezi nejstudenější zimy u nás od začátku meteorologických pozorování. O ustáleném rázu zimního počasí svědčí, že během ledna a února teplota vzduchu téměř nevystupovala nad nula stupňů – srovnejme nejen s letošní zimou, kdy je naopak spíš výjimkou, že teploty na celém území zůstávají po více dnů pod nula stupni.
I přes vysokou sněhovou pokrývku, která zem významně tepelně izolovala, promrzla tehdy půda místy až do hloubky jednoho metru. Ve městech, kde se sníh častěji odstraňoval, dosáhlo promrznutí až hloubky dvou metrů. Na území Prahy leželo skoro deset týdnů dvacet až padesát centimetrů sněhu. Únor 1929 se stal vůbec nejstudenějším měsícem dvacátého století. Průměrná měsíční teplota v únoru 1929 v Praze v Klementinu byla minus 10,9 stupně Celsia, což je 11,4 stupně pod normálem. Z novější doby výrazně chladnější únor 2012 měl průměrnou teplotou jen minus 1,7 stupně.
Zimní krize
Dopady extrémně silných mrazů na tehdejší hospodářství byly mimořádné. Zamrzalo vodovodní i plynové potrubí, kolabovala doprava, vázla přeprava uhlí. V téměř ke dnu zamrzlých rybnících hynuly tisíce ryb, na Malši dosáhla tloušťka ledu osmdesáti centimetrů. Poškození některých ovocných druhů včetně ořešáků přesáhlo padesát procent. Zdecimováno bylo i včelstvo nebo zvěř v lesích a na polích. Noviny byly plné zpráv o počtu zmrzlých lidí. Pomrzla také lesní zvěř a ptactvo, které i v Praze sbírali po nůších.
Mrazy tehdy postihly velkou část Evropy, která se změnila v ledový a zasněžený kontinent. Benátská laguna se pokryla ledem, ledoborce u pobřeží Meklenburska nestačily prorážet led a u Šibeniku zamrzlo moře, což se údajně nestalo sto let.
Kontrastem pak bylo léto, které toho roku přineslo naopak velká vedra a také sucho. Nešťastní Čechoslováci se celý červenec a srpen těšili na poklidnější podzim. To se teploty opravdu uklidnily, ale přišla jiná „bouře“: v říjnu 1929 došlo ke krachu na newyorské burze, což odstartovalo hlubokou hospodářskou krizi.
