Šlo o největší mírový projekt, se kterým se do té doby člověk potýkal. Bylo to jako vytvořit deset Panamských kanálů nebo tři Projekty Manhattan: Přistání člověka na Měsíci je příběh mnoha. Je to příběh nejen Neila Armstronga, Buzze Aldrina a Michaela Collinse, ale i statisíců dalších lidí.
Neviditelní: Lidé, kteří zařídili, že mise Apollo 11 uspěla, ale na Měsíc se nedostali
V příběhu Apolla 11 a prvního přistání člověka na Měsíci měli zásadní roli inženýří, kteří vytvářeli raketu Saturn V. Kosmickou loď, která Američany dostala na Měsíc a zpět. Vyrobili ale také třeba tepelný štít na ochranu návratové kapsle s astronauty.
Tato expedice by se však neobešla ani bez tisícovek dalších – ředitelů letu a všech v řídicím středisku, softwarových expertů, leteckých techniků a vývojářů, fyziků, kteří počítali dráhu letu, ale třeba i švadleny, která musela sešít dohromady všech 22 vrstev látky skafandru.
Sami astronauti Armstrong, Aldrin a Collins to na cestě zpět k Zemi zdůraznili. Aldrin řekl, že nešlo jen o misi tří lidí, ale že jejich let symbolizoval nezdolnou zvědavost lidstva zkoumat neznámé. Michael Collins zase mluvil o složitosti Saturnu V a „krvi, potu a slzách“, které si jeho stavba vyžádala. Neil Armstrong nakonec poděkoval Američanům, kteří dali svá srdce a schopnosti do vytvoření vybavení a přístojů, které umožnily tuhle cestu.
Největší projekt v dějinách
NASA odhaduje, že se na misi k Měsíci podílelo přibližně 410 tisíc lidí z necelých 20 tisíc různých společností. Mnozí z nich nikdy předtím nepracovali ve vesmírném průmyslu, a nikdo z nich nepracoval na sestrojení lodi, která by člověka dostala na jiné vesmírné těleso. Jejich společnosti získaly zakázky na Apollo doslova přes noc. A tito lidé dokázali mnohdy technické zázraky, vyhráli byrokratické bitvy a překonali i tak děsivé překážky a tragédie, jako bylo uhoření posádky Apolla 1.
Apollo 11: Cesta na Měsíc a zpět
Loď, kterou tito muži a ženy postavili pro cestu člověka na Měsíc, bylo v podstatě šest samostatných kosmických lodí navržených a postavených pěti různými společnostmi – celkem byly vyrobeny z 5,5 milionu dílů.
- tři raketové stupně Saturnu V byly postavené Boeingem, North American Aviation a McDonnell Douglas
- velitelské a servisní moduly pak byly postavené společnostmi Grumman Corporation a North American Aviation
- pro všechny společnosti pracovala ještě řada subdodavatelů
Generál armády dělníků a vědců
Téměř nemožný úkol řídit tuto obrovskou pyramidu lidí napříč celou Amerikou dostal manažer programu Apollo George Mueller. Byl označován jako jeden z nejbrilantnějších manažerů NASA, nejvíc na něm jeho vrstevníci oceňovali jeho neohroženost. Jeho geniálním tahem bylo požádat astronauty o pomoc: každý z nich navštívil osobně továrnu, která vyráběla části lodí nebo vybavení Apolla.
Pro dělníky, kteří tehdy často pracovali s přesčasy a ještě za minimální mzdu, to byla velká psychologická vzpruha a zásadní připomínka toho, že jediná technická závada by mohla zabít muže, které osobně potkali a považovali je za hrdiny. Většina z těchto dělníků navíc své životy s Apollem svázala po většinu celého desetiletí.
Už na začátku americké pilotované kosmonautiky vystihl situaci v kosmickém průmyslu v položertu první Američan na oběžné dráze John Glenn: „Můj život závisel na 150 tisících součástkách a přístrojích, všechny byly koupeny od nejlevnějšího dodavatele.“ V době Apolla 11 se na tom příliš nezměnilo.
George Mueller se do dějin kosmonautiky zapsal ještě jednou: později prosazoval vývoj raketoplánu, proto bývá označován jako „otec raketoplánů“
Přítel na telefonu
Start Apollo proběhl před padesáti lety, kdy byly počítače ještě v kolébce a komunikace tedy probíhala mnohem pomaleji a méně spolehlivě než v současnosti – spoléhala se nejčastěji na telefony. V době při startu rakety tedy bylo na telefonu připravených hodně expertů z různých profesí, aby zodpověděli, co bude potřeba. Čekali na telefon od svých manažerů, kteří byli v některé z mnoha „podpůrných místností“ v Houstonu. Z nich vedla linka k jednomu z 20 lidí, kteří pracovali přímo v hlavním kontrolním středisku zvaném MOCR neboli Mission Operations Control Room.
Jednotliví lidé v kontrolním středisku zodpovídali za všechny aspekty letu, právě oni tvořili vrcholek pyramidy, jejíž základ byl postavený na 420 tisících Američanech. Takhle vypadala jejich práce:
Na vrcholu téhle pyramidy ještě stál v „nervovém centru“ ředitel letu – přezdívaný „Flight“. Pro Apollo 11 to byl tehdy teprve 36letý bývalý stíhací pilot Gene Kranz. Měl na starosti celé řídicí středisko a byl ten hlavní, který určoval, jak bude mise probíhat. Gene Kranz byl jasně rozpoznatelný podle svého krátkého sestřihu vlasů a pro jeho vesty, které mu šila manželka Marta – na každou misi, kterou řídil, měl jinou.
Vrcholem Kranzovy kariéry nebylo první přistání člověka na Měsíci, jak by se mohlo zdát. Ale byl to jiný let Apolla – slavné „třináctky“. Tedy ten, kdy se původně rutinní mise vinou výbuchu kyslíkové nádrže změnila na nejznámější záchrannou operaci v historii pilotované kosmonautiky. A byl také otcem okřídleného rčení, které se stalo nepsaným mottem NASA: „Failure is not an option“ – tedy neúspěch nepřichází v úvahu.
Jen pro zajímavost: tato slova neřekl přímo v řídicím středisku v průběhu krize Apolla 13, teprve později tak nazval svou autobiografii a od té doby je mu citát připisován přímo do řídícího střediska – a tak byl natočen i ve filmu Apollo 13.
Hlas mise měl jižanský přízvuk
Jestli se dá Krantz označit jako mozek mise, pak jejím hlasem byl Charlie Duke. Ten přímo komunikoval s astronauty v rámci funkce CAPCOM (capsule comunicator). Sám ředitel letu s astronauty nemluvil, protože měl úkol řídit celou misi – pokud už ale s astronauty napřímo promluvil, věděli, že se ocitli v opravdu velkém problému: to se stalo právě v případu Apolla 13. CAPCOM byl vždy astronaut – tedy kolega těch, kteří byli momentálně na misi, mnohdy to býval jejich vrstevník a často i o jejich kamarád.
Duke byl charakteristický svým výrazným jižanským přízvukem, který se u něj nejvíce projevoval při krizích nebo když cítil silné citové pohnutí. Takhle mluvil těsně po přistání Neila Armstronga a Buzze Aldrina na Měsíci:
Později měl Duke štěstí, že se sám na Měsíc podíval – stal se v rámci mise Apolla 16 desátým člověkem, který se prošel po Měsíci. A také byl hostem pořadu České televize Hyde Parku Civilizace:
Charles Duke v HPC (zdroj: ČT24)
Mise mladíčků
Jinak byla elitní dvacítka v řídícím středisku složena většinou z mladých lidí – obor kosmických letů byl tak nový, že v něm neměly zkušenosti starších příliš velké uplatnění. Podle údajů NASA byl průměrný věk na velíně pouhých 28 let.
Významnou roli měl Steve Bales, který byl v řídicím středisku zodpovědný za navigaci letu (Guidance officer – GUIDO). Také on musel mnohokrát zachovat ocelové nervy: například když počítač při závěrečném sestupu Eaglu k Měsíci ukázal poplach 1202, Bales se rozhodl nepřerušit misi. Později převzal Steven Bales od NASA Cenu za týmový úspěch (NASA Group Achievement Award) pro celý tým, který s ním na misi pracoval
Ti mimo
Nezapomenutelnou a nenahraditelnou úlohu mělo ale také několik lidí, kteří se do velína nedostali. Bylo jich mnoho, jmenovat si zaslouží například Don Eylese, který naprogramoval počítač pro přistání na Měsíci, nebo Margaret Hamiltonová – softwarová inženýrka, jež vyvíjela letový software pro Program Apollo.
Jednalo se o palubní letový software pro lunární modul a řídicí modul Apollo. Hamiltonová v NASA řídila oddělení, které vyvíjelo přistávací software, v tomto oddělení pracovalo asi 400 lidí. Její software se později používal i v dalších projektech NASA, třeba v laboratoři Skylab. Řada postupů, které zavedla, se později používaly v moderních konceptech softwarové architektury – stala se také například autorkou termínu „softwarový inženýr“.
Byla známá tím, že byla velmi pečlivá – pro časopis Wired vzpomínala na to, jak jednou pozdě v noci odešla z večírku, aby opravila svůj počítačový kód, protože si uvědomila, že je v něm chyba. Řekla: „Vždy jsem si představovala titulky v novinách, které by odkazovaly na to, jak se to stalo, a ukazovaly by na mě.“
Za svůj životní přínos získala ocenění od NASA v roce 2003, od prezidenta Baracka Obamy dostala prezidentskou Medaili svobody – v projevu řekl, že Hamiltonová představuje „generaci neopěvovaných žen, které pomohly dostat lidstvo do vesmíru“.
Další ženou, která se do mise Apolla 11 nesmazatelně zapsala, byla matematička Katherine Johnsonová. Ta počítala trajektorie letu raket a právě ji John Glenn, první Američan na oběžné dráze, již dříve osobně požádal, aby zkontrolovala výpočet dráhy letu jeho rakety…