Potenciál vodíku jako bezuhlíkového paliva vyvolává nekonečné nadšení. Od pouští v Austrálii a v Namibii až po větrem ošlehané úžiny Patagonie firmy a vlády po celém světě plánují postavit skoro 1600 závodů na jeho produkci. Plyn lze vyrábět čistě, pomocí elektřiny z větru nebo slunce, v rámci procesu, při kterém se rozdělí molekuly vody na vodík a kyslík. Je zde ale jeden problém – naprostá většina těchto projektů nemá jediného zákazníka, který by si toto palivo koupil, napsala agentura Bloomberg.
Z hrstky těch, kteří mají nějakou smlouvu o nákupu tohoto paliva, jich má většina jen vágní, nezávazné podmínky. Lze je tak v tichosti zrušit, pokud si to potenciální kupci rozmyslí. V důsledku toho se mnoho projektů, o kterých teď s velkou slávou hovoří země, které usilují o to, aby se staly „Saúdskou Arábií vodíku“, pravděpodobně nepodaří nikdy zrealizovat. Pouze 12 procent závodů na vodík má smlouvu se zákazníky na využití tohoto paliva.
„Žádný rozumný developer projektu nezačne vyrábět vodík, pokud pro něj nebude mít kupce, a žádný rozumný bankéř nepůjčí peníze na rozvoj projektu, pokud nemá dostatečnou jistotu, že vodík někdo koupí,“ říká analytik organizace BloombergNEF Martin Tengler.
Obří potenciál
Je snadné pochopit, proč zastánci vodíku v něm vidí takový potenciál. Tato molekula může mít zásadní význam pro dosažení nulových čistých emisí v rámci boje proti změnám klimatu. Při spalování v turbíně nebo v palivovém článku vyrábí energii, aniž by vypouštěl do ovzduší skleníkové plyny. Téměř veškerý dnes používaný vodík se získává ze zemního plynu, při jeho produkci z vody a za využití obnovitelných zdrojů energie se ale nevypouští žádný oxid uhličitý.
Mnoho analytiků nevidí jinou možnost, jak dekarbonizovat výrobu oceli, námořní dopravu a další odvětví, která nemohou snadno fungovat jen s využitím elektřiny. BloombergNEF odhaduje, že v roce 2050 bude potřeba 390 milionů tun vodíku ročně, aby se podařilo eliminovat emise oxidu uhličitého z globální ekonomiky. To je více než čtyřnásobek množství, které se používá dnes.
Zásadní komplikace
Přechod na vodík ale není jednoduchý. Většina podniků, které by mohly využívat vodík, by k tomu potřebovala drahé nové vybavení, což se jim nechce pořizovat. Vodík vyrobený z čisté energie pak stojí čtyřikrát více než vodík vyrobený ze zemního plynu. Zároveň je obtížné vybudovat infrastrukturu pro dodávky vodíku – nejen závody na jeho produkci, ale i potrubí na jeho přepravu –, když se poptávka po něm může objevit až za několik let.
Země s potenciálem produkce velkého množství elektřiny z obnovitelných zdrojů, jako je Chile, Austrálie a Egypt, oznámily vysoké cíle produkce tohoto paliva, často na vývoz. Jenom v Číně byla oznámena výstavba více než 360 závodů na zelený vodík.
Evropská unie si stanovila cíl do roku 2030 vyrobit deset milionů tun bezuhlíkového vodíku a stejné množství dovézt. Ve Spojených státech vyčlenil prezident Joe Biden osm miliard dolarů (zhruba 184 miliard korun) na vytvoření takzvaných vodíkových center, tedy seskupení podniků vyrábějících a využívajících toto palivo.
Generální ředitel firmy Plug Power Andy Marsh uvedl, že jeho společnost provádí inženýrské a projekční práce na evropských projektech, které by dohromady na výrobu zeleného vodíku využily zhruba 4,5 gigawattu obnovitelné energie. „Pokud se podaří realizovat polovinu, budeme šťastní. Pokud se podaří realizovat čtvrtinu, budeme také šťastní,“ dodal. I když si EU stanovila ambiciózní cíle, členské státy je stále zapracovávají do svých předpisů, což zdržuje soukromé investice, upozornil Marsh.
V USA se průmysl a Bidenova vláda nadále přou o požadavky na uplatnění daňových úlev na vodík podle federálního zákona.
Projekty určené na vývoz mezitím čelí dalším překážkám. Na rozdíl od zemního plynu a ropy zatím neexistuje pro přepravu vodíku globální systém. Přeprava vyžaduje jeho podchlazení, stlačení nebo přepravu v jiné, lépe zvládnutelné formě, jako je čpavek, který kombinuje vodík s dusíkem.
V čem je budoucnost?
Generální ředitel firmy na výrobu vodíkových zařízení Thyssenkrupp Nucera Werner Ponikwar považuje potrubí za dobrou možnost. Mnoho budoucích vývozců vodíku ale nebude schopno dostat vodík ke svým případným zákazníkům prostřednictvím potrubí. „Pokud musíte překonat oceán, je to obtížnější,“ upozornil Ponikwar. Mnozí očekávají, že ambicióznější projekty budou tiše zrušeny. Některé navrhované závody už byly odloženy.
Ponikwar řekl, že dnes mají šanci na úspěch projekty, které zahrnují celý ekosystém, tedy umístění závodu na vodík blízko zdroje čisté energie a s připraveným zákazníkem na dosah ruky. Jeho společnost například dodává zařízení do závodu na vodík v severním Švédsku, který bude následně zásobovat železárnu a ocelárnu, kterou připravuje firma H2 Green Steel. Ta na projekt získala 6,5 miliardy eur (164 miliard korun). Elektřinu bude závod získávat z vodních elektráren, kterých je v regionu velké množství. Společnosti Mercedes-Benz Group už se zavázala, že bude odebírat 50 tisíc tun oceli ročně.
Podobnou cestou se vydala i firma Hy Stor Energy. Ta navrhla projekt, který se bude nacházet v blízkosti zákazníka, firmy SSAB. Projekt v americkém státě Mississippi bude k produkci vodíku využívat větrnou a geotermální energii a vodík se bude skladovat v podzemní solné kaverně. O projekt mají teď zájem další zákazníci. Stavba sice ještě nezačala, ale cílem je tento projekt zprovoznit do roku 2027.
„Nepostavili jsme projekt a pak se ho nesnažili prodat lidem. Postavili jsme projekt kolem zákazníka,“ řekla generální ředitelka firmy Hy Stor Laura Luceová. „Já si myslím, že projekty, které jsou přizpůsobené zákazníkovi, si nakonec vždy najdou cestu k realizaci.“
