Tokio - Japonští piloti kamikadze dlouho platili za zfanatizované sebevrahy. Ke konci druhé světové války jich zahynulo přes dva a půl tisíce. Jak teď ale ukazují jejich dopisy, mnozí šli na smrt nedobrovolně. Tokio chce psané vzpomínky zařadit mezi nehmotné kulturní dědictví UNESCO. Čína a Jižní Korea jsou ale proti.
Piloti kamikadze měli být podle svého názvu novým „božským větrem“, který spasí Japonsko. Letouny napěchované výbušninami se vrhaly střemhlav na spojenecké lodě, uspěl ale jen každý pátý. Každý splněný úkol znamenal ztrátu muže i letadla. Po příkladu japonských pilotů pak zřídilo letku sebevrahů na jaře 1945 i Německo. Draze vykoupené úspěchy ale výsledky druhé světové války už nezvrátily.
Dnes 93letý Hisaši Tezuka se pilotem kamikadze stát nechtěl. Japonská armáda ale posílala na jednorázové mise spíš mladé nezkušené muže se základním výcvikem. Hisašimu bylo v roce 1945 jen 23. Neměl na výběr, musel poslouchat příkazy. Dali mu pět dnů volna na rozloučení s rodiči. Neměl to srdce jim přiznat, že jeho příští mise má být poslední. Do kokpitu nakonec usedl, zemřít ale rozhodně nechtěl. Nakonec jej zachránila kapitulace Japonska těsně před jeho vzletem.
Také pilot Jošiomi Janai přežil. Měl štěstí v neštěstí - svůj sebevražedný cíl nenašel. Do tréninkového centra v Cukubě – dnes muzea – se ve svých 93 letech znovu vrátil. Nemůže zapomenout na matku kamaráda z letky, jejíž syn Kaneka štěstí neměl. „Řekla: 'Janai, to je dobře, že ty ses vrátil živý.' Poté, co mi tohle řekla, bylo už pro mě zdrcující se stýkat s rodinami těch, co nepřežili,“ vzpomíná Jošiomi. I on byl připraven na konec, byť to pro něj bylo těžké. Matce slíbil, že na ni po smrti bude čekat.
Z manuálu pro piloty kamikadze:
„Jste dva nebo tři metry od cíle. Zřetelně vidíte ústí nepřátelských kanónů. V tom okamžiku spatříte matčinu tvář. Uslyšíte zvuk tříštícího křišťálu. A pak už nejste.“
Pilotům kamikadze se říkalo podle tajfunu, který ve 13. století dvakrát zachránil Japonsko před mongolskou invazí. O vzniku jednotek bylo rozhodnuto 19. října 1944. Zoufalý pokus admirála Takidžiró Ónišiho zvrátit vývoj války sebevražednými nálety na spojenecké lodě stál život téměř 4000 Japonců a 4900 spojeneckých vojáků. Údaje o počtu zničených spojeneckých lodí se různí - podle amerických zdrojů jich bylo 34, japonské anály uvádějí 57. Totiž jen zhruba každý pátý pilot kamikadze pronikl protivzdušnou obranou Spojenců a dosáhl cíle.
Piloty kamikadze byli většinou mladí muži mezi 17 a 22 lety, svobodní, ale prý ne jedináčci. Před sebevražednou misí podstupovali speciální rituál, při němž mimo jiné vypili šálek japonské pálenky saké a za zvuku bubnů pak nastupovali do letounu, oblečeni v bílém, barvě symbolizující v tamním regionu smutek. Před misí si údajně pilot musel ostříhat nehty a v krabičce je odevzdat veliteli, aby bylo při obřadu hodném národního hrdiny co pohřbít. Jako kamikadze nebyli cvičeni jen piloti, sebevražedné útoky s množstvím výbušnin byly prováděny i útočnými čluny, torpédy či speciálními miniponorkami. Objevili se i kamikadze-parašutisté ověšení výbušninou.
První organizované nasazení kamikadze se odehrálo 25. října 1944 během bitvy v Leytském zálivu u Filipín, kde sebevražední piloti sice zničili několik lodí, ale největší námořní bitvu druhé světové války v Tichomoří vyhráli Američané. Vrcholnou akcí kamikadze byla účast v bitvě o Okinawu, jedné z nejtěžších bitev v Pacifiku, do níž bylo od dubna do června 1945 nasazeno téměř 1500 sebevražedných pilotů.
