Berlín – Velkopanské manýry, nudapláže, pivo z plechovky a panický strach z nemocí. Tak na bývalého šéfa východoněmeckých komunistů Ericha Honeckera vzpomíná jeho dlouholetý sluha a osobní strážce Lothar Herzog. Jeho kniha nazvaná Honecker v soukromí - Osobní strážce vypravuje vyjde 25. srpna, tedy v den 100. výročí narození kdysi nejmocnějšího muže NDR. Herzog by podle svých slov za Honeckerova života detaily z jeho soukromí nikdy nezveřejnil; dnes už jimi prý může naštvat jedině Honeckerovu vdovu Margot.
Ze strachu z nemocí prý komunistický pohlavár každé ráno vypil sklenici čerstvě vymačkané a neslazené citronové šťávy, aby touto vitaminovou bombou chránil své tělo před viry. Jeho fobie z chorob šla podle Herzoga tak daleko, že se vyhýbal jakémukoli nadbytečnému tělesnému kontaktu a po povinném potřesení rukou se soudruhy odcházel na záchod, kde si „intenzivně myl ruce“. V zahraničí se prý ze strachu ze žaludeční infekce úzkostlivě vyhýbal konzumaci jídel nabízených hostiteli a často jedl až na palubě vládního letadla. Na cestu po Africe tak delegace vezla nejen vlastní potraviny, ale také nafukovací lehátka, svíčky a pro všechny případy i toaletní papír, vzpomíná v knize dnes 68letý autor.
Herzog byl příslušník východoněmecké tajné policie Stasi, který byl v roce 1972 zařazen k ochrance nejvyššího představitele režimu NDR. Jeho úkolem prý bylo plnit každé přání generálního tajemníka, a tak se stal jeho osobním sluhou, který ho doprovázel doslova na každém kroku. Výjimkou nebyla ani nudistická pláž, kterou Honecker s oblibou navštěvoval při dovolených na baltském ostrově Vilms. Když politik ponořil své nahé tělo do vln, dával prý Herzog pozor, aby ho nikdo nesledoval. Když se Honecker vydal zpátky na břeh, údajně se vždy rychle otočil. „Úplně všechno jsem zas vidět nepotřeboval,“ poznamenal vyučený číšník.
Za 12 let nepromluvil Herzog s Honeckerem ani slovo
Za 12 let služby u Honeckera s ním Herzog navštívil 30 zemí a asi 400krát byl v Moskvě. Ačkoli mu byl neustále na blízku, nikdy s ním prý nepromluvil ani slovo. „Jen jsem obsluhoval a mlčel,“ tvrdí. Dostal prý radu, aby mluvil, jen když se ho Honecker bude na něco ptát. „A jelikož se nikdy na nic nezeptal, nedal podnět k tomu, abychom se spolu bavili,“ popsal vzájemný kontakt. „Mou každodenní přítomnost sice registroval, ale jako člověka mě vůbec nebral na vědomí,“ soudí Herzog.
Stejně prkenný, jako působil při oficiálních příležitostech, byl podle něj Honecker i v soukromí. „Nikdy neprojevoval své pocity. Poznat, jakou má náladu, bylo téměř vyloučené,“ vybavuje si bývalý sluha, podle něhož měl jeho nadřízený lehce odtažitý vztah i s manželkou Margot, dlouholetou ministryní lidové osvěty. Trochu prý Honecker zlidštěl až po narození milovaného vnuka Roberta, jinak ale podle Herzoga vedl velmi nudný a monotónní život.
Servírovat si vůdce východoněmeckého režimu rád nechával levné pivo v plechovce ze západního Německa a dovozovou instantní kávu. Ze Západu byl i jeho oblíbený med. Na stravu jinak podle Herzoga náročný nebyl. Jídlo muselo splňovat jen tři podmínky: být jednoduché, teplé a německé. Honecker prý jedl extrémně rychle a nejraději měl krkovičku, karbanátek a pečenou klobásu. Tvrdý alkohol téměř nepil, pro jeho manželku Margot museli ze západního Německa vozit její oblíbené cigarety značky HB. Do sídla stranických špiček ve Wandlitzu se vozilo na víkend jídlo podle objednávky. A když si papaláši stěžovali na hluk služebního wartburgu, koupil se prostě Volkswagen Transporter.
Jelikož byl rovněž Honeckerovým strážcem, nosil Herzog i při obsluhování u sebe pistoli - československý model ráže 6,35 milimetru. „Než bych upustil talíř a vymotal ji z kapesníku, byl bych už dávno mrtvý. A Honecker nejspíš také,“ zavzpomínal dlouholetý lokaj na svou úlohu ochranky.
Jeho práce pro prvního politika země skončila ze dne na den v roce 1984 poté, co Stasi zjistila, že si Herzogova dcera telefonuje se svým západoberlínským přítelem. Jeho tehdejší šéf mu prý za roky služby ani nepoděkoval, ani se s ním nerozloučil. Bývalý šéf NDR zemřel v roce 1994 v chilském exilu. Loni své vzpomínky na něj zveřejnil jeho tlumočník Wolfgang Ghantus.
