Berlín - Německé parlamentní volby vyhrála s velkým předstihem konzervativní unie CDU/CSU kancléřky Angely Merkelové. I přes drtivý výsledek přes 41 procent hlasů ovšem křesťanským demokratům k sestavení jednobarevné spolkové vlády chybělo pět mandátů. Jediná pravicová strana v Bundestagu se proto začíná ohlížet po partnerovi do koalice. Při tomto hledání se bude muset připravit na ústupky ze svých programových cílů. Vznik velké koalice je ovšem snadnější, než se může na první pohled zdát.
Po nedělním hlasování se naplňují předpovědi, na které upozorňovali politologové a znalci německé politiky už několik týdnů před volbami. Tradiční koaliční partner FDP získal jen 4,8 procenta a poprvé od svého vzniku v roce 1948 se do Bundestagu neprobojoval. Ač spolu s bavorskou sesterskou formací CSU dosáhla nejlepšího volebního výsledku za posledních dvacet let, musí kancléřka Angela Merkelová hledat nového parťáka. Paradoxně jako nejvíce přirozený se nyní jeví její hlavní volební soupeř – německá sociální demokracie (SPD).
Přestože až pětina Němců považuje toto řešení za nejlepší možné, vytvoření velké koalice naráží na odpor především u SPD. Spojenectví s hlavním volebním soupeřem má v této straně velmi málo příznivců a dosud ho odmítá také neúspěšný kancléřský kandidát Peer Steinbrück.
SPD minule prodělala
„Nedovedu si představit, že by ústřední témata našich stran mohla být implementována do velké koalice,“ tvrdí šéf mládežnické organizace SPD Sascha Vogt. „S velkou koalicí už zkušenosti máme a nejsou zrovna pozitivní,“ připustila pro týdeník Spiegel Hannelore Kraftová, premiérka nejlidnatější spolkové země Severního Porýní-Vestfálska, a dala tak vzpomenout na poslední koaliční vládu konzervativců a sociální demokracie z let 2005-2009.
Po tomto angažmá SPD zažila svůj historicky nejhorší volební výsledek, když se jejich podpora oproti předchozím volbám propadla. Sociálnědemokratičtí politici tehdy získali pocit, že i když strany měly v kabinetu stejný počet křesel, pouze konzervativci sbírali politické body za cokoliv pozitivního, co se společné vládě povedlo. Hlavně Steinbrück se zřejmě cítí dodnes nedoceněn, že se na populární kancléřku doma i ve světě snáší uznání za zvládnutí ekonomické krize, ačkoliv to byl on, kdo tehdy ve vládě zastával post ministra financí.
Nyní navíc sociální demokraté do jednání vstupují v mnohem slabší pozici než v roce 2005. Tehdy byl volební rozdíl mezi CDU/CSU a SPD necelá dvě procenta, po nedělním hlasování však tento rozdíl dosáhl téměř šestnácti procent hlasů a 119 poslaneckých mandátů. I proto se strana pod vedením Sigmara Gabriela bude s ještě větší vervou pokoušet na Merkelové výměnou za koaliční spolupráci získat co nejvíc – ať v otázce vládních postů, tak z hlediska politických témat.
Výhodné pro obě strany
Na straně konzervativců by ovšem programových ústupků mohlo být méně, než se na první pohled může zdát. Nejsilnější „pravicová“ strana Německa se totiž v posledních letech pod vedením kancléřky Merkelové posunula do sociálně citlivého středu. Tento trend byl patrný i ve volební kampani, v níž CDU přislíbila rozdat desítky miliard eur na vylepšení důchodů, zvýšení příspěvků na děti a na další sociální opatření - tradiční témata SPD. Merkelová se nebrání ani navýšení míst ve školkách a jeslích, regulaci nájemného či zavedení minimální mzdy, dlouhodobému taháku sociálních demokratů.
Zbytek kontinentu i světa bude nejvíc zajímat, jak se stranám podaří doladit společný přístup k evropské politice záchrany eura. Merkelová, která si za svůj tvrdý přístup vůči zadluženým státům vysloužila přezdívku železné kancléřky, zavedení společných dluhopisů v rámci eurozóny odmítá, zatímco SPD se naopak opatrně přimlouvá za smířlivější kurz vůči jižním státům a vznik eurobondů spíše podporuje.
Toto téma ale případnou spolupráci jistě nezablokuje. „SPD zastává v otázkách evropské hospodářské politiky a finanční krize podobné postoje jako CDU/CSU,“ soudí německá politoložka Andrea Römmeleová. Jako nejvážnější spor se tak jeví daňová otázka: zatímco SPD ve volbách slibovala zvýšení daní pro pět procent nejbohatších Němců, CDU/CSU nechce o zavádění nových daní či zvyšování těch současných ani slyšet.
Pokud by Merkelová v tomto bodu ustoupila, odměnou by jí byla pohodlná většina v obou komorách německého parlamentu. Při prosazování nutných domácích reforem či financování dalšího záchranného plánu pro eurozónu by tak nemusela brát ohled na případný odpor euroskeptiků ve vlastní parlamentní frakci. Sociální demokraté ještě jako opozice tímto způsobem v předchozím volebním období opakovaně pomohli kancléřce během hlasování o takzvaném eurovalu.
Sen městských liberálů
Vedení sociální demokracie bude o vytvoření velké koalice debatovat až tento pátek. Do té doby pokračují spekulace o možném vzniku „černo-zelené“ koalice, tedy kolice CDU/CSU se zelenými. Tato varianta je totiž podle odborníků druhá v pořadí v míře pravděpodobnosti vzniku a v pondělí ji ze stolu neshodila ani Angela Merkelová. „Dnešní kontakt nevylučuje další kontakty. Víc k tomu teď nelze říct,“ uvedla poté, co se telefonicky domluvila na povolebním jednání s předsedou SPD Sigmarem Gabrielem.
Spolupráce je představitelná už jen proto, že by obě strany našly řadu společných témat. Byla to koneckonců CDU/CSU, která přistoupila na to, že Německo do roku 2022 uzavře všechny své jaderné elektrárny a bude místo toho podporovat alternativní zdroje energie - čímž Merkelová vzala zeleným hlavní téma. Pacifistům v řadách ekologické strany se zase líbí, že kancléřčina vláda zrušila brannou povinnost.
Ze sociologických výzkumů rovněž vyplývá, že v důsledku vývoje německé společnosti pocházejí voliči konzervativců i zelených z podobného prostředí a zastávají podobné hodnoty, jako je nutnost udržitelného rozvoje, rovnosti šancí či zdravého životního prostředí. „Příznivci strany Zelených pocházejí spíš z liberálních městských vrstev než z proletariátu,“ řekl ředitel institutu Forsa Manfred Güllner. I když by se na spolkové úrovni jednalo o zcela originální řešení, na zemské úrovni si konzervativci a zelení koaliční spolupráci už vyzkoušeli, když v letech 2008 až 2010 vládli Hamburku.
Strany se ale liší ve společenských otázkách, jako jsou například svatby homosexuálních párů či zavádění kvót ve vedení podniků. Ani v daňové politice nepanuje shoda: levicoví zelení chtějí podobně jako SPD zdanit nejmovitější část německé populace a zavést majetkovou daň či prosadit masivní investice do vzdělávání a infrastruktury.
Dalších alternativ není nazbyt. Přestože má matematicky většinu levice, spolupráce stran, které byly v minulém období v opozici, naráží na postkomunistickou Die Linke. Spojení s ní totiž odmítají všechny ostatní politické strany zvolené do Bundestagu.
