Před 25 lety skončila genocida ve Rwandě, během pouhých sta dní při ní zemřel téměř milion lidí. Sousedé se vraždili navzájem, často velmi brutálním způsobem – pomocí mačet. Ke konfliktu se schylovalo roky, masové vyvražďování národnostní menšiny Tutsiů ale odstartovala smrt prezidenta pocházejícího z většinového etnika Hutuů. Během čtvrtstoletí, které od konce genocidy uplynulo, se ze zdecimované Rwandy stal pod vedením pevné ruky prezidenta Paula Kagameho prosperující stát. Smír, jenž nyní mezi oběma etniky panuje, by však do budoucna mohly ohrozit Kagameho autoritářské sklony.
Rwanda je 25 let od skončení genocidy zemí stability. Ohrozit ji může někdejší hrdina, který nakročil k autoritářství
Před 25 lety zavraždil Tasian Nkundiye svého souseda. Společně s několika dalšími členy etnika Hutuů rozsekal mačetou člověka, vedle kterého do té doby žil. Jeho oběť patřila mezi Tutsie.
Dnes žije Nkundiye vedle vdovy po své oběti. Za vraždu a další zločiny spáchané během genocidy strávil osm let ve vězení. „Po návratu jsem se jí omluvil, přiznal jsem se ke svým zločinům a požádal o odpuštění. A ona mou omluvu přijala. Jsem jí neskutečně vděčný. Dokonce u ní nechávám své děti, když jedu pryč,“ popsal svůj dnešní život agentuře AP.
„Nevěděla jsem, že to byl Nkundiye, kdo tehdy mého muže zabil. Jednou přišel a řekl mi to. Ukázal mi, kam pohřbili jeho tělo. Když se přiznal a omluvil se mi, odpustila jsem mu,“ potvrzuje vdova Laurencia Mukalemerová.
Před 25 lety došlo ve Rwandě ke genocidě (zdroj: ČT24)
Tasian a Laurencia žijí společně s padesátkou dalších rodin ve vesnici Mbyo, jedné ze šesti „vesnic smíru“ podporovaných křesťanskou organizací Prison Fellowship Rwanda, vládou Spojených států, OSN a dalšími soukromými dárci. Žije v nich kolem tří tisíc lidí a představují jeden z pilířů politiky etnického usmíření prezidenta Paula Kagameho.
„Jsme vděční, že Rwanďané jsou dnes zase jednotní,“ ujišťuje starosta Mbya Frederick Kazigwemu. Před 25 lety se podílel na vyvraždění rodiny svého souseda. I on se po odpykání trestu rozhodl obrátit na příbuzné svých obětí. „Poprosit o odpuštění rodinu, které jste zabili příbuzné, je aktem odvahy. Tu jsem získal, až když jsem obrátil své srdce k bohu,“ vyznává se.
Rwandská dívka stojí u masového hrobu
Během genocidy zmizel zdravý rozum
Jannette Mukabyagajuová, další z obyvatelek Mbya, přišla během genocidy o oba rodiče a pět sourozenců. Přežila jen ona, její sestra a bratr.
V dubnu 1994 jí bylo sedmnáct, když k nim vtrhli členové prezidentské gardy. „Tvrdili, že všichni Tutsiové, včetně dětí, mají podíl na prezidentově smrti. Bylo naprosto zbytečné je přesvědčovat, že děti nemají o smrti prezidenta ani ponětí. Během genocidy prostě všechen zdravý rozum zmizel,“ vzpomíná Janette.
Právě sestřelení letadla s prezidentem Juvénalem Habyarimanem, příslušníkem většinového etnika Hutuů, jenž svůj režim postavil na rasové ideologii proti Tutsiům, rozpoutalo v noci z 6. na 7. dubna 1994 masakr. Na jeho konci o sto dní později bylo na 800 tisíc mrtvých a téměř tři miliony uprchlíků.
25 let od genocidy ve Rwandě (zdroj: ČT24)
Jannette Mukabyagajuové se před vraždícími Hutuy podařilo utéct do sousední vesnice. Ovšem i tamní Tutsiové, kteří jí poskytli jídlo a úkryt, se stali oběťmi čistky. Dva měsíce se Jannette skrývala, než v oblasti převzaly moc jednotky Rwandské vlastenecké fronty vedené Paulem Kagamem.
„Věřím, že to byla vůle boží, že jsem nezemřela. Rozhodla jsem se proto, že zapomenu na veškerý hněv a všem odpustím. I těm, kteří zabili mou rodinu,“ tvrdí. Genocidu oficiálně ukončil až příchod Rwandské vlastenecké fronty do provincie Gisenyi 18. července 1994.
V roce 1993 založili nejradikálnější představitelé hutuské moci rozhlasovou stanici RTLMC, která šířila rasistickou propagandu a rychle se stala populární po celé zemi. I jejím prostřednictvím představitelé Hutuů na začátku genocidy vyzývali k „likvidaci všech švábů“, kterými nazývali Tutsie. Hlavním symbolem genocidy se staly mačety, které byly společně s dalšími běžnými nástroji, nůžkami, pilami či žiletkami, používány k zabíjení.
Hraná idyla?
Na poklidném soužití bývalých vrahů a rodin jejich obětí dokládá současné vedení Rwandy pokrok, který země v uplynulých letech učinila. Přesto jsou zejména od kritiků Paula Kagameho, jenž Rwandě de facto od ukončení genocidy vládne, slyšet hlasy, že obě komunity jsou k soužití spíš nuceny a jejich usmíření je jen předstírané.
Podle Sama Nshimirimany, odborníka na rwandskou genocidu a muže, který ji sám prožil, by bylo smysluplnější, kdyby bylo usmíření iniciováno samotnými přeživšími a pachateli, nikoli vládou a charitativními organizacemi.
„Vláda řekla pachatelům, že když se omluví obětem, budou propuštěni. Takže oni to udělají a jsou volní. To přece není skutečná omluva,“ postěžoval si Nshimirimana agentuře AP. Pozůstalí zase podle něj omluvu přijímají hlavně proto, že potřebují bydlení a podporu při vzdělávání jejich dětí, což jim vesnice smíru poskytují.
Fotografie obětí rwandské genocidy v památníku v Kigali
Ostrov klidu a stability
V současnosti je z Rwandy – minimálně při srovnání s okolními zeměmi v oblasti Velkých jezer – prosperující a stabilní stát, což mezinárodní společenství připisuje zejména osobě prezidenta Paula Kagameho. „Při obnově země dokázal velké věci, co se týče rozvoje i jejího vedení,“ potvrdil stanici Deutsche Welle Patrick Hajayandi z jihoafrického Institutu pro spravedlnost a smíření.
Od roku 2003 HDP Rwandy konstantně roste o šest až osm procent ročně, nezaměstnanost se podle CIA World Factbook pohybuje pod třemi procenty. Ještě v roce 2006 žilo podle vládních statistik pod hranicí chudoby 57 procent Rwanďanů, v roce 2015 to bylo 39 procent.
Bezprostředně po genocidě, která hospodářství země tehdy důsledně zaměřené na zemědělství značně zdecimovala, činil HDP na obyvatele 125 amerických dolarů. Dnes se podle údajů Světové banky šplhá k osmi stovkám dolarů.
Ve srovnání s rokem 2000 se také podařilo v zemi srazit dětskou úmrtnost na polovinu, což UNICEF považuje za „jeden z nejpozoruhodnějších pokroků v historii“.
Paul Kagame se také zasadil o zlepšení vzdělávacího systému či větší zastoupení žen v politice. Ve rwandském parlamentu je jich nyní přes šedesát procent, což je nejvíc ze všech zemí světa, upozorňuje AP.
Generál Paul Kagame na snímku z května 1994, kdy velel Rwandské vlastenecké frontě
Prezidentovi stoupenci tvrdí, že jedině on dokáže udržet zemi pohromadě a v míru. Právě on totiž coby velitel Rwandské vlastenecké fronty dokázal před 25 lety zastavit vraždění a okamžitě se stal nejvlivnější postavou místní politické scény.
Teorie o Kagameho nepostradatelnosti ovšem začínají postupně zastarávat – genocidu totiž zažila jen pětina současné rwandské populace. Víc než 40 procent Rwanďanů je mladších 15 let a dalších 20 procent má méně než 25 let.
Hrdina s autoritářskými sklony
Kagamemu jsou jeho kritiky vyčítány autoritářské sklony, porušování lidských práv, omezování nezávislých médií a potírání opozice.
Aby mohl v čele země zůstat víc než dvě funkční období, nechal v roce 2015 vypsat referendum o změně ústavy, čímž si mezi lidmi stále velmi oblíbený politik pojistil funkci teoreticky až do roku 2034. Svůj současný – už čtvrtý – prezidentský mandát získal ve volbách v roce 2017, když při účasti 98 procent voličů získal skoro 99 procent hlasů.
Paul Kagame vykonává čtvrtý prezidentský mandát a stále se těší přízni velké části Rwanďanů
Odvahu projevit nesouhlas má podle rwandského novináře Philipa Gourevitche jen málo lidí v zemi. „Nikdo vám neřekne, co si opravdu myslí,“ uvedl pro magazín The Economist.
Drtivá většina dnešních obyvatel Rwandy už nevyrostla jako Hutuové nebo Tutsiové, ale jako Rwanďané. Toto uvědomění je dětem pečlivě vtloukáno do hlav ve vzdělávacích táborech zvaných „ingando“, které se snaží jakékoli národnostní rozdíly potírat.
Mladí ovšem chtějí požívat větších svobod a výdobytků západního světa, které navzdory dobře nakročenému ekonomickému vývoji jejich země stále ještě postrádá.
Pokud na tyto požadavky mladých Rwanďanů nedokáže prezident Kagame zareagovat, možné protesty by mohly znovu oživit běsy etnického konfliktu, jež se nyní zdají být ve rwandské společnosti bezpečně zažehnány.
Etnický konflikt mezi většinovými Hutuy a menšinovými Tutsii, v jehož pozadí byly spory o půdu, doutnal ve Rwandě desítky let. Hutuové a Tutsiové byli přitom původně spíše společenskými kategoriemi.
Vládnoucí Tutsiové (majitelé stád) tvořili 14 procent obyvatel, Hutuové byli většinou pastevci a rolníci. S přispěním koloniálních velmocí však mezi nimi rostla nenávist. Tutsiové totiž tvořili v koloniálních časech vládnoucí skupinu s mnoha výhodami, po vyhlášení nezávislosti v roce 1962 ale měli v zemi převahu Hutuové. Do roku 1964 bylo při střetech zabito na 20 tisíc Tutsiů a další statisíce byly vyhnány ze země.
V roce 1973 se k moci dostal Juvénal Habyarimana, který svůj režim za pomoci Francie založil na rasové ideologii proti Tutsiům. Ti proto vytvořili Rwandskou vlasteneckou frontu (FPR) a v říjnu 1990 zahájili ofenzivu. Smír nepřineslo ani zavedení plurality v červnu 1991, ani dohody ze srpna 1993, které počítaly s paritním zastoupením obou etnik a ustavením prozatímní vlády a jejichž plnění měla podpořit Pozorovatelská mise OSN pro Rwandu (UNAMIR).
Zatímco Francie vyzbrojovala Habyarimanův režim, na severu země prováděly etnické čistky milice Réseau Zéro vedené prezidentovou manželkou Agathou.
Prezidentova smrt zažehla peklo
Po sestřelení letadla s Habyarimanou 6. dubna 1994 propukly masakry hrozivých rozměrů. Na vraždění se nejvíce podíleli extremističtí Hutuové, vraždili ale i prostí muži i ženy. „Naložili nás do aut a odvezli do hor, abychom tam zabíjeli. Pak se zpívalo a tancovalo. Když zabíjíte prvního člověka, něco cítíte. V mém případě to byl můj soused. Pak už necítíte nic,“ popsal atmosféru jeden z později odsouzených.
Jako první byli popraveni opoziční politici z řad Hutuů včetně premiérky, tutsijští intelektuálové a deset belgických vojáků UNAMIR. V druhé fázi začalo vyvražďování všech Tutsiů bez rozdílu. Mluvčí OSN označil situaci ve Rwandě jako „naprostý horor“ a „srdce temnoty“.
Na dva a půl tisíce členů UNAMIR se však po zahájení masakrů stáhlo a v době nejhoršího vraždění rozhodla Rada bezpečnosti o snížení kontingentu na pouhých 270 osob. Teprve v květnu vyslala pět a půl tisíce mužů na ochranu uprchlíků a civilistů. Ti však do země dorazili až po ukončení etnických čistek.
V červenci 1994 situaci ovládla tutsijská FPR a válka skončila. Prezidentem a premiérem byli jmenováni zástupci Hutuů, ale skutečným vládcem v pozadí se stal šéf FPR, generál Paul Kagame z etnika Tutsiů. Po vítězství FPR uprchlo do Zairu (dnešního Konga) a Tanzanie na 1,7 milionu Hutuů. Většina se ale později vrátila a s anonymní masou uprchlíků splynuli i někteří organizátoři masakrů.
Pro vyšetření zločinů byl vytvořen Mezinárodní tribunál pro Rwandu. Fungovat začal v roce 1997 a oficiálně uznal, že šlo o genocidu proti Tutsiům. Mezi odsouzenými je několik členů bývalé vlády včetně expremiéra Jeana Kambandy. Celkem tribunál potrestal přes šedesát strůjců vraždění. Další dva miliony lidí byly souzeny lidovými soudy gačača.
Nečinnost OSN a podíl Francie
Až v roce 1997 OSN připustila, že byla na blížící se masakr upozorněna předem. Šéf Organizace spojených národů Kofi Annan přiznal, že OSN mohla genocidě zabránit. Selhání uznal i bývalý prezident Spojených států Bill Clinton, který odmítl během genocidy ve Rwandě zasáhnout.
Z přímého podílu na genocidě obvinil Paul Kagame Francii. Podle zprávy americké právní firmy pro rwandskou vládu z roku 2017 totiž Paříž vyzbrojila pachatele genocidy a bránila potrestání osob podezřelých z masakrů. Roli Francie nyní objasňuje speciální komise zřízená prezidentem Emmanuelem Macronem.
Na zabíjení ve Rwandě se podíleli i kněží a jeptišky. Mnohé oběti přišly o život v kostelích, kde hledaly útočiště. Za tyto „hříchy a nedostatky církve a jejích členů“ požádal před dvěma roky papež František o odpuštění.
Oficiální počty obětí tříměsíční genocidy neexistují. Podle OSN zahynulo na 800 tisíc lidí, většinou Tutsiů, rwandská vláda uvádí přes milion mrtvých. Masové hroby se ve Rwandě rozkrývají dodnes.
Genocida ve Rwandě