Odznáčky s portréty zesnulých vůdců, ukázkově čisté ulice nebo nové obytné domy, tak se poslední roky prezentuje KLDR ostatním zemím. Asijské zpravodajce ČT Barboře Šámalové se podařilo natočit exkluzivní reportáž shrnující dvojí úhel pohledu: původní záběry přímo ze Severní Koreje komentované jejím původním obyvatelem, který uprchl z tamního režimu a prozradil mnohdy netušené aspekty každodenního života nejuzavřenější země světa.
PotěmKimova vesnice. Za lesklou fasádou Pchjongjangu neteče voda a nejezdí výtahy
PotěmKimova vesnice. Za lesklou fasádou Pchjongjangu neteče voda (zdroj: ČT24)
Čoi Söng-kuk žil v centru Pchjongjangu, měl nadprůměrně dobrou práci, pracoval v animačním studiu, ovšem v roce 2010 se mu podařilo utéct do Jižní Koreje.
Nové domy v centru hlavního města pro privilegovanou vrstvu severokorejský režim ukazuje jako důkaz vyspělosti. Čoi Söng-kuk ale říká, že i v severokorejské metropoli lidem chybí tekoucí voda a elektřina.
„V domech nefungují výtahy, takže staří lidé nemohou ven. Jdou dvakrát za měsíc, když je vyvedou děti. Na nohou a rukou mají omrzliny, protože topení nefunguje a v bytech je zima,“ vysvětluje Čoi při pohledu na kamerové záběry ČT.
Ulice jsou umyté mýdlovou vodou a mopem
I ukázkově čisté ulice v oblastech, kam smějí cizinci nebo by jimi mohl projíždět vůdce, skrývají zvláštní přístup režimu. „Každý den mezi čtvrtou a pátou lidé vyrazí s mýdlovou vodou a mopem drhnout ulice. Mají to nařízeno. Drhnou chodníky a silnice smetáky, opravdu,“ komentuje Čoi.
Upravení jsou i občané, na ně dohlíží mravnostní policie. Čoi upozorňuje, že když má někdo ošuntělé oblečení, vleče příliš mnoho věcí nebo nevypadá dobře, nenechá takového člověka mravnostní policie ukázkově čistými ulicemi projít.
Z ulic mizí uniformy, které ještě před pár lety nosili všichni Severokorejci. Zejména ženy se chtějí oblékat módně. „Buď nosí pašované oblečení, nebo sledují jihokorejské filmy a podle nich si šijí modely,“ doplňuje Čoi.
Společenský status jednotlivých obyvatel symbolizují odznáčky s portréty zesnulých vůdců. Nosit je musí všichni, ale jsou mezi nimi rozdíly. Například luxusní odznak je podle Čoie vysloveně módní záležitost. „Když vás chytnou, jak ho kupujete nebo prodáváte, má to strašné následky. Nosit obyčejný odznak je jako jezdit ve starém autě. Ukazuje společenské postavení, proto si lidé kupují na černém trhu ty drahé.“
Přesun mezi městy je možný jedině s povolením
Pro přesun mezi městy lidé potřebují povolení. Dopravu nahrazují náklaďáky, které mají už i svá ilegální nástupiště. „Oficiálně je to nezákonné, ale úředníci je za menší provizi nechávají jezdit. Mimochodem, často na korbách dochází k sexuálnímu obtěžování,“ doplňuje Čoi. Když je náklaďák plný, zbývá už jen linka č. 11 – vlastní nohy. Severokorejský humor, když se musí jít pěšky.
Ekonom Tříska: Zapískejte, a lidé v KLDR sundají odznaky a půjdou privatizovat (zdroj: ČT24)