Praha - O stoosmdesátimilionovém Pakistánu se toho kromě kusých zpráv o teroristických útocích či al-Káidě příliš nedozvídáme. Tato jihoasijská země je přitom důležitá nejen v rámci svého regionu. Změny, kterými prošel Pákistán v posledních desetiletích, se často odrážely daleko za jeho hranicemi. Na jedné straně tady padnul diktátorský režim, na druhou stranu je společnost pod čím dál větším tlakem islámského extremismu. Česká televize vám exkluzivně přináší příběh tří lidí, kteří snahy o liberalizaci Pákistánu nevzdávají i přes hrozby, které to přináší.
Pákistán je pro novináře nejnebezpečnější zemí na světě. Jen letos jich tu podle nové statistiky Světové asociace vydavatelů novin zemřelo osm. Důvodem jsou teroristické útoky nebo odvety radikálních islamistů za příliš kritické články. Najít někoho, kdo by chtěl veřejně mluvit o smrti novináře Salíma Šahzáda, je o to složitější, že dotyčný si sám zahrává se smrtí. Obvinění tu totiž vedou k nejmocnější instituci v zemi.
Syed Salím Šahzád byl známý investigativní novinář. V posledních reportážích upozorňoval na napojení části tajných služeb a vojáků na al-Káidu. 29. května zmizel při cestě do televizního studia v Islámábádu. O dva dny později jeho zmučené tělo našli v kanále 150 km od pákistánské metropole.
Byly to právě tajné služby, kdo Šahzáda dle novináře Nadžáma Séthího unesl, mučil a zabil. Séthí nyní figuruje jako jeden z hlavních svědků při vyšetřování Šahzádovy vraždy. Sám čelí opakovaným výhružkám smrti. „Od Tálibánu dostáváme výhružky dlouhodobě, nechtějí, abychom je nazývali teroristy. Od vlády, opozice, dokonce ani od náboženských stran žádné nebezpečí nehrozí. Jsou součástí demokratické tradice, nelíbí se jim třeba, co říkám, ale nevraždí kvůli tomu. Horší je to ze strany armády: Hodně se změnilo, když Američané našli v Abbottábádu Usámu bin Ládina,“ tvrdí šéfredaktor Friday Times Séthí.
Benazír Bhuttová a křesťanský ministr pro menšiny Šahbáz Bhattí jsou další dvě osobnosti, které se snažily posunout pákistánskou společnost k větší svobodě. Oba byli zavražděni. Bhuttová představovala naději na demokratičtější Pakistán. V roce 2007 se po letech nuceného exilu vrátila do země, aby se zúčastnila lednových svobodných voleb. „Věděla, že jí může jít o život, ale měla pocit, že když nepřijede tentokrát, že by ztratila šanci navždy. Byla to sázka do loterie a ona ji vzala,“ přibližuje advokátka a přítelkyně Bhuttové Amna Piracha.
Šahbáz Bhattí byl ministrem pro menšiny. Jediný křesťan v pákistánské vládě. Zasazoval se o zlepšení práv menšin v zemi, chtěl změnu kontroverzního zákona o rouhačství. V březnu jeho auto zastavili neznámí útočníci a vypálili do něj 25 kulek. K vraždě se přihlásil pákistánský Tálibán.
Náboženské zákony přinesl do země převrat generála Zii ul Haqa v roce 1977. Za jeho jedenáctileté vlády proniklo náboženství do všech sfér života. „Když jsem vyrůstal, nikdo nemluvil o náboženství. Všichni byli věřící, ale neměli potřebu to dávat veřejně na odiv. Každý se pomodlil doma nebo v mešitě, ale náboženství nikdy nebylo politické téma. Většina mých známých říká, že Pákistán, který jsme znali, zmizel,“ přibližuje Nadžám Séthí.
Nahradil ho Pákistán utlačující. „Pokud jdete proti zavedeným náboženským teoriím a “osvědčeným„ normám, nemáte představu, co tu jsou schopní lidé předvést, vyjít do ulic, lynčovat kohokoliv. To je něco úplně nového. Tragédií je, že státní orgány s tím nic nedělají, tiše přihlížejí,“ tvrdí Séthí.
O změnu náboženských zákonů usilovali i Šábaz Bhattí a Salmán Tásir. Oba byli zabiti. Tasíra 26 kulkami zastřelil člen elitních policejních jednotek v reakci na jeho postoj k zákonu o rouhání. „Bhattí a Tásir se přitom snažili o pouhou modifikaci zákonu, aby nemohl být používán proti nevinným,“ tvrdí bratr Šábaze Paul Bhattí.
„Pro mě je smutný osud Pákistánu především v tom, že diktátoři měli k vládnutí nesporně víc prostoru než civilní vlády. Politika je proces vývoje a tomu nebyl dán prostor. Diktatura zasadí své lidi a ti prorostou systémem. Pokud chcete porozumět současnému Pákistánu, musíte pochopit i předchozích 30 let, protože ti lidé jsou pořád tady, ovlivňují dění v této zemi,“ kritizuje současný stav země Amna Piracha.
Jestli by Benazír Bhuttová skutečně zvládla omezit vliv instituce, která Pákistánu vládla s krátkými přestávkami 33 let a kterou mnozí Pákistánci považují za jedinou řádně organizovanou strukturu v zemi, se nikdo nedozví. Většina lidí ale potvrdí, že Pákistán pod Benazír by dnes byl trochu jinou zemí.
Armádou otřáslo zadržení Ládina
Piedestalem, na kterém armáda v očích veřejnosti stála, ale otřásla zásadní událost. Americký zátah na Usámu bin Ládina ve městě, kde vojáci cvičili své budoucí elity, v Abbottábádu. Tento incident konečně prolomil tabu, které na téma armády poměrně disciplinovaně drželi novináři. První za to zaplatil životem Salím Šahzád, i ostatní novináři kritizující armádu včetně Nadžáma Séthího jsou ovšem v ohrožení.
I v této situaci lze ovšem najít vyhlídku na lepší budoucnost. Tu Amna Piracha vidí v mladých lidech. „Jsou vzdělaní, studovali venku, ptají se na věci. Po objevení Usámy bin Ládina v Abbottábádu se také poprvé v historii Pákistánu veřejně mluví o roli armády. Lidé se začali ptát. Ne tak otevřeně, jak by bylo třeba, ale je to začátek. Protože když vás někdo usurpuje a vy si to odmítáte připustit, pak s tím nemůžete nic udělat. Nejdřív musím uznat, tohle je kolonializovaná země, před tím, než začnete proti kolonizaci bojovat. A to se začíná dít.“
