Před sto lety získaly občanky Spojeného království právo volit své zástupce do parlamentu. Přestože se vztahovalo jen na ženy splňující majetková kritéria a starší třiceti let, šlo o významný krok k rovnoprávnosti. O tu britské a irské sufražetky usilovaly již od devatenáctého století. Mnohé z nich se při prosazování volebního práva uchylovaly k velmi drsným metodám. Plivance do tváří policistů či politiků patřily k tomu nejmenšímu. Establishment aktivistkám oplácel stejnou mincí: násilím.
Násilím k rovnosti. Před 100 lety britské sufražetky vyválčily volební právo
Zhruba od poloviny 19. století se ženy z různých sociálních skupin po celé viktoriánské Anglii začaly angažovat v úsilí získat volební právo. Sdružovaly se ve spolcích, šířily brožurky a petice, pořádaly veřejná setkání, promenovaly se ulicemi a propagovaly své názory.
První debatu ve Sněmovně lordů za hlasovací práva žen podnítil v roce 1867 filosof John Stuart Mill. Zazněl v ní i argument, že budou-li mít volební právo ženy, mohou ho stejně tak dobře dostat i krávy. Reforma volebního systému tak nepřinesla obyvatelkám Spojeného království nic nového, rozšířila pouze mužský elektorát – na dva a půl milionu jedinců.
Drobný posun nastal v roce 1869. Svobodné ženy a vdovy, pokud řádně platily daně, získaly právo volit, ovšem pouze v komunálních volbách. Muži argumentovali, že svým hlasováním vyjadřují názor celé rodiny, a není proto třeba, aby do parlamentu volily i jejich manželky. Nutno podotknout, že ty jejich názor často sdílely.
V roce 1894 bylo volební právo v místních volbách přiznáno i vdaným Britkám, musely však splňovat některé podmínky. Jedna z nich stanovovala, že manžel a manželka se nemohou kvalifikovat k volbě, pokud mají trvalý pobyt na tomtéž místě. Celkem se tak na konci století mohl lokálních voleb zúčastnit jen asi milion voliček a k celostátním volbám ženy stále nesměly. Úsilí aktivistek zkrátka změnu nepřineslo.
7 minut
Před 100 lety schválil britský parlament volební právo pro ženy
Incident na mítinku
Na začátku dvacátého století se od hlavních proudů odlišila Ženská sociální a politická unie (Women's Social and Political Union), která proslula nekompromisními postoji a někdy až extrémními prostředky, jimiž hodlala rovnoprávnosti dosáhnout. První radikalizace jejích členek nastala po incidentu na mítinku Liberální strany v roce 1905.
Christabel Pankhurstová a Annie Kenneyová chtěly znát stanovisko partaje ve věci volebního práva pro ženy, čehož se během schůze hlasitě dožadovaly, k nelibosti řečníků Winstona Churchilla či Davida Lloyda George. Když jim prominent strany sir Edward Grey odmítl odpovědět, pokračovaly v pokřikování, dokud nebyly vyvedeny policisty. Jednomu z nich přitom vzpouzející se Pankhurstová naplila do tváře.
Kvůli agresivnímu chování byly nakonec obě ženy nařčeny z napadení policistů. „Nebyla jsem si vědoma, že osoby, které byly napadeny, jsou policisté. Myslela jsem si, že jsou to liberálové. Je mi jen velmi líto, že jeden z nich nebyl sir Edward Grey,“ prohlásila Pankhurstová, která stejně jako její kolegyně odmítla zaplatit pokutu. Krátkým pobytem ve vězení upoutaly pozornost tisku nejen na Ženskou sociální a politickou unii, ale i na volební právo jako takové.
Ostatně, právě po událostech na mítinku liberálů se pro členky skupiny ujalo označení sufražetky. Podle historiků, kteří se ženským hnutím v Británii zabývají, se podobné silové akce do budoucna staly promyšlenou strategií, jak upozornit na situaci žen a lobbovat za jejich práva. Ukázalo se totiž, že ani tisícihlavé demonstrace nic nezmůžou. V Hyde Parku v roce 1908 se na té největší podle některých odhadů sešlo půl milionu protestujících. Premiér Herbert Henry Asquith nereagoval.
- Slovo „suffrage“ v angličtině znamená volební právo. Do jazyka přešlo ze starofrancouzské „sofrage“, které označovalo přímluvu a vzniklo z latinského slovesa „suffrago“. To ve středověké latině znamenalo podporovat nebo volit.
- 3. dubna – Na předměstí Hampstead Garden Suburb byly zapáleny 4 domy. Tři sufražetky poškodily třináct obrazů v jedné z manchesterských galerií. Ve městě Stockoport vybuchla nálož nastražená v jednom z prázdných vagonů.
- 4. dubna – Na vlakové stanici ve městě Oxted v hrabství Surrey explodovala bomba. Ve vesnici Chorleywood byl podpálen dům.
- 5. dubna – Ve skotském městě Ayr byl založen požár dostihového závodiště.
- 6. dubna – Zničen panský dům ve městě Norwitch, zapálený dům v Potters Bar.
- 7. dubna – Na předměstí města Hampstead byl založen požár. Ve zřícenině Dudley Castle sufražetky způsobily detonaci za použití starého děla.
- 8. dubna – Rozryto závodiště Duthie Park ve skotském Aberdeenu. Objevil se na něm nápis „Propusťte Pankhurstovou“. Slovo „Propusťte“ měřilo čtyři metry na délku.
Ve jménu násilí
Heslem skupiny se stalo motto „Skutky, nikoliv slova“. Metody, které Ženská sociální a politická unie uplatňovala, se postupně vyostřovaly. Terčem skupiny se nejprve staly prostory, které byly výhradní doménou mužů. Rozorána byla golfová hřiště, na nichž se objevovala vysekaná hesla na greenu, ničena byla dostihová závodiště nebo kriketové pavilony.
Újmu utrpěly také exponáty v několika muzeích, třeba slavný obraz Diega Velázqueze Venušina toaleta schytal rozzlobený úder sekáčkem na maso. Šlo přitom o jediný akt, který byl namalován ve Španělsku v devatenáctém století.
Sufražetky v rámci své taktiky použití síly ničily poštu, přestřihávaly telefonní dráty a po ulicích kreslily své slogany. Dopouštěly se ale i závažnějších přečinů, oblíbily si především žhářství, na několika místech ostrovů podpálily domy, kostely nebo divadla.
Akce byly důkladně zorganizované. Odpoledne 1. března 1912 stálo asi 150 žen před okny obchodů a vládních úřadů v londýnské čtvrti West End. Ve smluvený čas všechny naráz vytáhly z kapes kladiva a kameny a okna vysklily. „Nastal ohromný zmatek, ale ony se nepokusily utéct. Okamžitě byly zatčeny,“ popsala incident historička Elizabeth Crawfordová.
Bitky a bodyguardky
Šarvátky s policisty byly běžné. Noviny nezřídka otiskovaly obrázky zbitých žen vláčených ulicemi. Ke známému střetu došlo 18. listopadu roku 1910. Asi tři stovky sufražetek vyrazily protestovat proti rozhodnutí tehdejšího ministerského předsedy Herberta Henry Asquitha neumožnit druhé čtení zákona, který by rozšířil volební právo žen.
Během několikahodinového zásahu 200 demonstrantek utrpělo zranění, především když se snažily před policisty utéct. Podle dohledatelných informací nejméně tři z nich za své názory zaplatily životem, dvě sufražetky zemřely bezprostředně na následky zranění, jedna o několik dní později na selhání srdce. Pro událost se ujalo pojmenování Black Friday, což v překladu znamená Černý pátek.
S mnoha ženami bylo velmi hrubě zacházeno i po jejich zadržení o Černém pátku, úřady se však obviněními odmítly zabývat. Tisk ovšem přinesl snímky policistů inzultujících bezbranné, na zemi se svíjející ženy, což pohoršilo veřejnost. Pro Asquitha a jeho vládu šlo o mediální katastrofu. Nemluvě o tom, že premiérovi kdosi v odplatě rozmlátil osobní automobil.
Profesorka genderových studií na University of Lincoln Krista Cowmanová tvrdí, že tehdejší establishment měl z revoltujících žen oprávněný strach. „Tehdy byla řada dalších politických problémů, třeba irská militantnost, což činilo sufražetky ještě nebezpečnější. Pokud nezkrotíte ani vlastní ženy, zejména ženy ze střední třídy, které byly tradičně tišší skupinou, tak opravdu ztrácíte kontrolu nad vším,“ podotkla.
Zadržení sufražetky po jedné z demonstrací. Londýn 1911
Na kočku a myš
Mnohé sufražetky byly během svých akcí také napadány muži, kteří se účastnili protidemonstrací. Jedna ze členek Sociální a politické unie proto své kolegyně školila v bojovém umění jiu-jitsu. Vznikla dokonce vycvičená třicetičlenná ženská ochranka zvaná Bodyguards, která hlavní představitelky hnutí chránila.
Nucené krmení sufražetky, která drží protestní hladovku. Londýn 1909
Přestože se komando sufražetek policistům v boji vyrovnalo, aktivistky mnohokrát skončily za mřížemi, kde se nadarmo dovolávaly statusu politických vězňů. Většinou proto držely protestní hladovky.
Vláda v reakci nařídila podávat sufražetkám jídlo nuceně, což obvykle končilo vylámanými zuby, ne-li hůř. Proti praxi se bouřili lékaři, novináři i veřejnost, a proto byl přijat Zákon o kočce a myši (Cat and Mouse Act), který umožnil sufražetku propustit, střežit její sídlo, dokud se nezotaví, a pak ji znovu zavřít, aby si odpykala i zbytek trestu. Nejednou byl zákon uplatněn, když bylo zapotřebí některou z aktivistek zavřít v den konání důležité demonstrace či jiné akce.
V roce 1913 se některé členky Ženské sociální a politické unie uchýlily k útokům malými bombami. Jedna z nich detonovala v rozestavěném letním sídle liberála Davida Lloyda George, kterého sufražetky měly v neoblibě, neboť sice hovořil pro volební právo žen, ale dostatečně podle nich nekonal.
V roce 1914 dokonce členky hnutí nastražily bombu ke Korunovačnímu trůnu na Kameni osudu ve Westminsterském opatství. Výbuch nikoho nezranil a trůn i kámen se podařilo zrekonstruovat. Další nálože byly umístěny v katedrále svatého Pavla a poblíž Banky Anglie.
Unie si nepřála, aby v důsledku akcí byl někdo zraněn, ne všechny členky ale toto pravidlo respektovaly. Jedna ze sufražetek, jmenovala se Mary Leighová, mrštila sekerkou po ministerském předsedovi Herbertu Henry Asquithovi. Trefila a zranila jiného politika, za což byla odsouzena k pěti letům v kriminále. Spekulace, podle nichž členky Ženské sociální a politické unie plánovaly spáchat na nenáviděného premiéra atentát, se nepotvrdily ani po policejním vyšetřování.
Ačkoliv laici se často domnívají, že Ženská sociální a politická unie byla primárně zodpovědná za získání ženského volebního práva, historici jsou o jejím příspěvku mnohem skeptičtější. Obecně panuje souhlas, že Ženská sociální a politická unie zpočátku oživila kampaň za volební právo, ale také že eskalace násilí po roce 1912 bránila reformě.
Hladký průběh
Po začátku první světové války aktivita zastánkyň volebního práva žen ochabla. Některé činnosti sice pokračovaly, militantních akcí se však členky Ženské sociální a politické unie zřekly. Mnohé aktivistky se paradoxně přeorientovaly na válečnou rétoriku a podporu synů vlasti v bojích, včetně hlavní představitelky celého hnutí sufražetek Emmeline Pankhurstové a její dcery Christabel.
Během válečného stavu se výrazně proměnily role, jež ženy ve společnosti hrály. Náročná práce v továrnách byla zjednodušována, aby ji za muže, kteří odešli s armádou, mohli přebrat méně kvalifikovaní jedinci. A ženy. V odvětvích, která byla pro vítězství klíčová, byl jejich nárůst významný, třeba ve výrobnách munice. I tato proměna přispěla k tomu, že na konci války prošla reforma volebního systému překvapivě hladce.
Dalším důvodem mohl být fakt, že se premiérem stal David Lloyd George, který se dlouhodobě profiloval jako zastánce volebního práva žen. Právě za jeho premiérského úřadu, skoro přesně pět let poté, co mu sufražetky zapálily dům, byl přijat zákon, který dal všem mužům nad jednadvacet let bez ohledu na majetková kritéria a ženám nad třicet let splňujícím majetková kritéria právo volit do parlamentu.
V dolní sněmovně pro legislativu 6. února 1918 hlasovalo 385 mužů, proti se jich vyslovilo 55. Elektorát tak byl rozšířen o 5,6 milionu mužů a 8,4 milionu žen. Je třeba si uvědomit, že před přijetím zákona mělo volební právo zhruba 60 procent mužů.
Ačkoliv šlo o posun směrem k rovnoprávnosti, nový volební systém byl vůči ženám pochopitelně stále diskriminační, a to i poté, co v listopadu roku 1918 získaly nejen právo volit, ale i být voleny do parlamentu: stále se volební právo týkalo jen asi 40 procent dospělých žen. Stejná volební práva pro muže i ženy zavedl ve Spojeném království až zákon z roku 1928.
Rok uzákonění volebního práva pro ženy v evropských zemích (výběr)
