Její dokončení proběhlo v tichosti a bez pompézností, přesto patří k novodobému Londýnu stejně neodmyslitelně jako Westminsterský palác nebo třeba Tower Bridge. Tamní kanalizace loni oslavila výročí 150 let a nápor osmimilionového města už zvládala jen stěží. Nyní inženýři zkolaudovali obří tunel, který bude součástí nově plánované infrastruktury.
Stavba nijak nezmění panorama města, nepřiláká davy turistů – a zanedlouho nebude ani příliš vonět. Nový tunel Lee má ale zajistit, že britské metropoli odlehčí od milionů tun splašků. Úzké cihlové stoky mají sice svůj půvab, jejich malý průměr ale často způsobuje problémy.
„Kdykoliv v těchto cihlových tunelech proud zpomalí nebo narazí na zatáčku, začne se usazovat tuk, který lidé vylévají do odpadu a i takovýto kanál má pak problémy,“ říká technik Vincent Minney.
Problém má alespoň částečně vyřešit v průměru sedmimetrový tunel. Jeho jímka má hloubku 75 metrů a měla by pojmout až 40 milionů tun splašků, které bude odvádět do vodáren ve východolondýnském Becktonu. Voda zde projde filtry, vyčistí se – a následně přepumpuje do Temže.
Další fáze plánované stavby by měla tunel Lee prodloužit o téměř 25 kilometrů. Kritici ale namítají, že namísto jednoho obřího zařízení by mělo raději vzniknout více menších. Současný projekt prý bude také stát daňové poplatníky další peníze kvůli nákladnému provozu. „Problém je, že z dlouhodobého hlediska nepůjde o nejlevnější řešení… Přečerpávání velkého množství vody stojí spoustu peněz,“ namítá ekoložka z Gresham College Carolyn Robertsová.
Podle stavitelů je ale vše přesně obráceně a právě varianta ekologů by prý přinesla větší náklady. „Stálo by to asi třikrát tolik než náš současný projekt a Londýnu by to způsobilo obří komplikace. Rozkopat by se musela téměř každá ulice,“ namítá vedoucí projektu Philip Stride. Obě strany se ale shodují v jednom: Moderní háv – ať už jakýkoliv – kanalizace nutně potřebuje.
První kanalizační systém slavnostně otevíral princ Edward v roce 1865. Šlo o výsledek problému, který začal už několik let zpátky. Tehdy největší metropole světa produkovala každý den enormní množství splašků – zhruba 150 milionů tun ročně. Městem se tak šířila například epidemie cholery, politici ale dlouho nic nekonali.
Změna přišla až v momentě, kdy problém nemohli ignorovat ani oni samotní. O parném létě roku 1858 byl zápach v okolí řeky tak nesnesitelný, že poslanci odmítli sedět v parlamentu. Okamžitě proto přijali opatření. „V roce 1858 nastal takzvaný Velký zápach, kdy řeka Temže a její přítoky byly tak znečištěné, že parlament dokonce uvažoval o stěhování z Londýna,“ říká památkář Mike Jones. Londýn měl tehdy dva miliony obyvatel.
Zakázku město svěřilo konstruktéru Josephu Bazalgettovi a na jeho dílo navazuje každá další rekonstrukce či rozšíření. Nová kanalizace odváděla splašky i jejich zápach do čerpací stanice vzdálené 24 kilometrů od středu města. Silné stroje odpad opět pumpovaly do řeky, nicméně už mimo Londýn.
Tím začala éra vývoje prvního městského kanalizačního systému na světě. Zároveň skončila doba, kdy řeka Temže mimo jiné fungovala defacto jako velká toaleta. Dnes je kanalizace nejen pro britskou metropoli samozřejmá. Charitativní organizace ale upozorňují, že zhruba desetina světové populace jako kdyby dál žila v 19. století, když na podobný luxus stále čeká.
