Tokio - Nedávný severokorejský jaderný test poměrně nepřekvapivě odsoudil celý svobodný svět. S tvrdými slovy odsudku se přihlásilo ovšem i Japonsko, což naopak – vzhledem k holubičímu vystupování Japonska v mezinárodních vztazích – překvapilo mnohé. Podtrhlo tak sebevědomou zahraniční politiku, kterou věštilo loňské předání vlády do rukou „pravicového jestřába“, premiéra Šinzá Abeho.
Abe pokračuje v procesu, jenž nastartovali jeho předchůdci, a sice dovedení Japonska k „normalitě“. Tímto termínem, který do politického slovníku zavedla dlouholetá šedá eminence japonské politiky Ichiro Ozawa, se Abe pokouší obhájit nárůst vojenské síly státu, stejně jako navrhovanou změnu mírové ústavy.
Abe v lednu odsouhlasil vypracování nového plánu financování národní obrany, který by měl nahradit současná omezená pravidla utrácení. Na základě tohoto plánu Tokio v únoru schválilo první zvýšení obranného rozpočtu za posledních 10 let, které japonským vojskům přinese během letoška enornmí peníze – 4,68 bilionu jenů, v přepočtu jeden bilion korun.
Současně s nárůstem rozpočtu Abe připravuje zákon, který by mu umožnil změnit mírovou ústavu z roku 1947. Ta je nyní upravitelná dvoutřetinovou většinou v obou komorách parlamentu následovanou referendem, dle premiérova plánu by k její změně ale stačila spolu s referendem jen prostá většina v obou komorách. A právě zrušení čl. 9, jímž se Japonsko zříká použití síly v mezinárodních vztazích, označují pravicoví politici jako cestu k vytvoření normálního státu.
Děkujeme, že stojíte
Japonsko se dá opravdu jen těžko považovat za „normální“ zemi, minimálně v očích západních civilizací. Ve spoustě ohledů je totiž opačné. Místo vyzdvihování individualismu jde cestou společenství a kolektivu, proti svobodě a otevřenosti Západu může Japonsko působit svázané pravidly a nepsanými zákony. Stejně tak společenské zvyklosti nám často mohou být nepochopitelné.
Pro ilustraci se stačí podívat na pracovní morálku. Při hledání zaměstnání je například nejlepší nemít žádnou praxi, aby si firma mohla zaměstnance vytvarovat sama. Samotná firma má potom přísnou hierarchii, ve které nově příchozím předkládá nejnepříjemnější práce. Během svátku květu sakur musí například firemní mladíci od brzkého rána blokovat místo pod rozkvetlými stromy v přeplněných parcích pro důležitější kolegy; často vyrážejí před pátou hodinou ranní a na nadřízené čekají do devíti, deseti hodin dopoledne.
Až strnule může země působit i v mezilidských vztazích, ve kterých stále existují velké rozdíly mezi rolemi mužů a žen. Na začátku února ovládlo domácí média video znázorňující emotivní omluvu popové hvězdy Minami Minegiši, která byla přistižena, jak ráno opouští dům svého přítele. V Evropě jistě nic zvláštního, v Japonsku jsou však mladé ženské hvězdičky svázány řadou omezení, kterými se musí řídit. Zákaz veřejného intimního života je pro dívky stále nepsaným pravidlem, jehož porušení může ústit až v ukončení kariéry. Minegiši si proto na znak své lítosti dokonce ostříhala vlasy.
Až vtipně potom může vyznít systém tvorby front, například při fotbalových utkáních, kam stačí den předem přijít poznačit místo na zemi, kde se později utvoří tato přesně strukturovaná fronta.
My máme mozky!
Cesta k „normálnímu“ Japonsku se však nevztahuje tolik ke společenským pravidlům jako spíš k politice. Její počátky můžeme najít v přechodu do éry Meidži v roce 1868. Toto předání moci výrazně oslabilo vrstvu samurajů a vyzdvihlo naopak technokraty, kteří, omráčeni pokrokem západních států, namířili veškerou pozornost k modernizaci. Ta se podařila velmi rychle, přinesla však růst nacionalismu, který vyústil nejen k anexi Korejského poloostrova a Mandžuska, ale i k japonským výbojům do jihovýchodní Asie a směrem k Americe za II. světové války.
Válkou zdecimované Japonsko přijalo novou identitu – stalo se mírovým státem s ústavně zakázaným užitím vojenské síly. Historik Stefan Tanaka ve své knize Japonský Orient popsal poválečnou dobu jako návrat k vlastní výjimečnosti. Japonsko se uzamklo na svých ostrovech a po ztrátě prestiže ve válce se pokusilo hledat ztracenou sílu uvnitř národa.
V šedesátých a sedmdesátých letech proto vycházely knihy, které dokazovaly, že mozky japonských lidí jsou větší než mozky jiných národů; geografové a etnologové mluvili o tom, že zatímco maskulinní Západ je dominovám pláněmi a přetvořenou krajinou, feminní Japonsko vyniká jezírky a lesy, které jsou nadřazeny člověku.
Svůj pacifistický, přírodní obraz si Japonsko přísně střežilo až do konce studené války. Od rozpadu Sovětského svazu, který připoutal japonskou obranu k Americe, však sílí hlasy volající po návratu k sebevědomější politice.
Šinzó to zařídí
A právě tuto tvrdší linii, kterou nyní předkládá ve vztazích s Čínou i Severní Koreou, označují politici i média za návrat k „normalitě“. Touto mantrou politici obhajovali například rozhodnutí o sestřelování raket letících přes území státu či Abeho Liberální stranou navržené ústavní změny, které by vládě zajistily možnost vyslat vojska do zahraničí. To je přitom pro Japonsko revoluční, ústava totiž zemi umožňuje vlastnit armádu použitelnou jen při ohrožení japonských ostrovů.
Podpora obyvatel Abeho plánu je zatím všelijaká. Přesto, že v prosincových parlamentních volbách si vládní Liberální strana zajistila celých 61 % míst v parlamentu, podpora Abeho plánu na změnu ústavy zůstává mezi 40 a 50 procenty. Jím navržené změny ústavy by tak zatím nemusely získat dostatečnou podporu v referendu.
Je pravda, že hlasy volající po tvrdší politice k Číně či Severní Koreji posilují a lidová podpora změny ústavy stabilně roste posledních 10 let. Pořád však zdaleka nedosahuje představ Abeho kabinetu. Přesto však pravice dosáhla už notného posunu směrem k vysněnému „normálnímu“ Japonsku.
Autor, redaktor portálu ČT24, momentálně studuje v Japonsku.
