Řím - Před březnovou volbou papeže se v kolegiu kardinálů začínají formovat první zájmové koalice, které by mohly výběr nástupce Benedikta XVI. výrazně ovlivnit. Velkou roli může údajně sehrát skupina kolem milánského arcibiskupa Angela Scoly, která chce na papežský stolec prosadit kandidáta z Itálie a zabránit volbě cizince.
Podle italského listu La Repubblica má největší šance promluvit do volby takzvaná „italská frakce“. Jde o skupinu italských prelátů, která si po třech desetiletích, kdy na papežském stolci seděli cizinci, přeje návrat „domácího pontifika“. A to navzdory spekulacím, že papežský stolec by mohl po dlouhé době připadnout kandidátovi mimo Evropu. Kromě kardinála Scoly může tento proud počítat i s podporou předchozího milánského arcibiskupa Dionigiho Tettamanziho či předsedy italské biskupské konference Angela Bagnaska.
Za nitky v zákulisí údajně tahají i další „těžké váhy“ Vatikánu, které se ovšem kvůli vysokému věku konkláve nezúčastní. Například Benediktův osobní sekretář Georg Gänswein, místopředseda vatikánské vlády Giovanni Angelo Becciu či benátský patriarcha Francesco Moraglia.
Kromě „italské kliky“ se prý formuje i americká lobby, která by ze svého středu na papežský stolec mohla prosadit newyorského arcibiskupa Timothyho Michaela Dolana, bostonského biskupa Sean Patricka O'Malleyho či kanadského kardinála Marka Oulleta.
Papežománie a uspokojování emocí
Polský deník Gazeta Wyborza upozorňuje na fakt, že první ohlasy na rezignaci papeže zcela opomíjejí teologickou povahu celé situace. O papežově demisi jsme se mohli dočíst, že přišla jako „blesk z jasného nebe“, ale „musíme být vděčni“ za „velkou odvahu“ i „hezké gesto“, neboť papež „předvedl, jak lze problém funkce, stáří a slabosti vyřešit“. A „je to normální, protože biskupové už půl století odcházejí do penze“, a tak „i papež smí být unaven“.
Na takových ohlasech není nic divného v době, kdy i církevní hodnostáři postrádají hlubší znalosti teologie. Události v životě církve se nekomentují z hlediska teologického, ale na úrovni všem pochopitelné plytké telenovely. Stejným emocionálním a bezmyšlenkovitým způsobem, jakým se davům předkládal pohřeb Jana Pavla II., se podává i abdikace Benedikta XVI., píše Gazeta.
Demise rychle nabrala podoby mediální papežománie. Už 11. února se média naladila na vytváření a uspokojování velkých emocí. Papežovo odstoupení a chystané konkláve se vlastně staly obrovskou reklamou na katolickou víru. Ale bez nejmenšího přiblížení podstaty této víry či úvahy o přehodnocení myšlenky papežství.
Rezignace činí z papežství pouhou funkci, což zcela odporuje katolickému chápání papeže
Za kouřovou clonou „blesků z jasného nebe“, emocí a vychvalování Benedikta se tají nedostatečné pochopení i chybějící alternativa. Co jiného by katolíci měli hlásat? Přeci nemohou popravdě říct, že „je velmi špatné, že papež odstoupil“. Proč to ale více než 700 let žádný papež neudělal? Co znamená, že papež odstupuje?
Má to hluboký teologický význam. Je to přiznání, že být papežem je jen úřad, funkce, z níž lze odstoupit. To je myšlenka tak odvážná a tolik odporující katolickému vyznání, že snad jen ignorance způsobuje, že si lidé tuto hrůzu ani neuvědomují a ještě papeže chválí.
Katolictví přece nepřistupuje k papeži jako k úřadu. Naopak. Katolíci mají věřit, že sám Duch Svatý povolal kardinála Ratzingera na papežský stolec, aby jej zastupoval na zemi. Sice se tu o empirických faktech sotva dá hovořit, ale církev se neomezuje na empirický či pozemský rozměr.
Může tedy papež nesouhlasit s Kristovou vůlí? Ne, to nemůže udělat žádný katolík, žádný papež. Nemůže jen tak přestat být osobou, jejímž prostřednictvím Kristus rozhoduje o osudech své církve!
Pokud je papež zástupcem Krista, rezignovat nemůže
Buď je papež Kristovým zástupcem na zemi, anebo jím není. Jestli jím je, nemůže rezignovat z úřadu, protože to není úřad, který si sám vybral, ale z boží vůle byl povolán. Jestli však papež nereprezentuje Krista, ale o výběru rozhodla čistě pozemská procedura bez přispění Ducha Svatého, pak prosím - papež smí odstoupit.
A papež odstoupil. Ohlásil všem, že biskup římský může jako každý jiný šéf odejít. Je tím pádem církev obyčejnou firmou? Celé „zastupování Krista na zemi“ se ukazuje být čirým výmyslem, fikcí. Nepravdivou se jeví i teze o papežově neomylnosti i požadavky na poslušenství vůči „římskému biskupovi“ jako zástupci Krista na zemi.
Anebo je to tragické gesto starce, který se hroutí pod tíhou věku a výzev, jimž nedokáže čelit. A tak podniká cosi, co je proti jeho vlastní konzervativní povaze, víře a ještě hrozí nepředvídatelnými následky.
