K některým katastrofám lidé svou činností přispěli, při jiných mohli jen nečinně přihlížet rozmarům přírody. Přírodních katastrof se rozlišuje mnoho, od záplav, hurikánů, vulkanických erupcí až po zemětřesení a ničivé vlny tsunami. Jen v roce 2017 postihlo Zemi podle serveru Ourworldindata.org 291 přírodních katastrof. Právě ony jsou jedním z nejčastějších důvodů, které nutí lidi opustit svá obydlí i celá města.
Craco
Craco v jihoitalské Basilicatě působí při pohledu od příjezdové cesty jako pouhých pár domů. Ve svahu se ale skrývá celé město. Stojí na 400 metrů vysokém útesu, část budov se opírá o skalní výběžek. Je odsud krásný výhled do údolí řeky Cavone i do kopcovité, letním vedrem vyprahlé krajiny, kam turisté zavítají jen zřídka.
Dříve to bývalo město pšenice. Na polích patřících bohatým rodinám se obilí pěstovalo tolik, že ani dva tisíce místních nestačilo k jeho obhospodařování a museli jim pomáhat dělníci, kteří sem přijížděli až ze sto kilometrů vzdáleného Salenta.
S katastrofami se Craco potýkalo už ve středověku, v roce 1656 tu mor zahubil stovky obyvatel. Během poloviny dvacátého století začala město sužovat četná zemětřesení, která začala měnit jeho životaschopnost. Problematickým se stalo i podloží, z velké části písečné. Způsobovalo časté sesuvy půdy a její další narušování.
O obyvatele začalo Craco přicházet už v roce 1892. Více než tisícovka lidí kvůli chabým zemědělským podmínkám v oblasti raději emigrovala do Ameriky. Mezi lety 1959 a 1972 pak Craco postihla série zemětřesení a sesuvů půdy, části města byly vážně poškozeny a budovy zůstaly neobyvatelné.
Evakuace začala v roce 1963. Zřejmě kvůli práci na vodovodním a odpadním systému došlo k velkému sesuvu. O pár let později už tak špatnou situaci zhoršila ještě povodeň, v roce 1980 zůstalo po dalším zemětřesení Craco neobydlené úplně.
„Před opuštěním mělo Craco kino, nemocnici i malou železniční stanici. Budoval se akvadukt, vodovodní i kanalizační sítě,“ vypráví Vincenzo Montemurro, místí průvodce, jehož dědeček v Cracu pracoval jako popelář. Na centrálním náměstí byla cukrárna, samozřejmostí byl kostel. Na fasádě sídla místních vlastníků půdy je stále patrný červený nápis „Chléb a práce“.
Většina obyvatel města byla po evakuaci přesunuta jen o kousek dál, do městečka Craco Peschiera. Radost z toho většinou neměli, k oblasti Peschiery vřelé city nechovali.
Zatímco Craco se stává filmařskou i turistickou atrakcí – vytvořilo scenérii pro filmy Fracesca Rosiho i Mela Gibsona a jen v roce 2010 ho podle místní dobrovolnické organizace navštívilo 1500 návštěvníků, o šest let později už to bylo dokonce 15 tisíc – Craco Peschiera není podle jednoho z místních, Giuseppeho Modeny, šťastným místem k životu.
Počet obyvatel neustále klesá, je tu méně a méně dětí. Chybí řeznictví, obchody s oděvy, už roky sem nepřišly noviny. Není zde tělocvična ani žádné další možnosti pro volnočasové aktivity. „Jsem si jistý, že Craco Vecchia bude vítat stále více návštěvníků a iniciativ. Pokud jde o Peschieru, nenapadá mě žádný důvod, proč by se měla rozrůstat.“
Pej-čchuan a Süan-pching
V květnu 2008 zasáhlo čínskou provincii S'-čchuan mohutné zemětřesení, nejsilnější od roku 1976. Na svědomí má více než 60 tisíc lidských životů. Jedním z měst nacházejících se blízko epicentra zemřetřesení, byl Pej-čchuan.
Během katastrofy o síle 7,9 stupně Richterovy škály bylo 80 procent města zničeno. Některé domy byly úplně srovnány se zemí, jiné se zřítily jen částečně, většina těch zbylých utrpěla velké škody. Co nezvládlo zničit zemětřesení, tomu napomohl ještě velký sesuv půdy, po kterém zůstaly budovy až po několik pater zalité bahnem.
Autority se rozhodly město neopravovat. Přeživší obyvatelé byli přesídleni do blízkých měst a z Pej-čchuanu se stal památník, respektive živé muzeum. Budovy zůstaly prakticky ve stejném stavu jako po otřesech. Některé jsou alespoň provizorně podepřené, aby se nezřítily úplně a aby byl pohyb kolem nich bezpečný. Památník slouží turistům jako ukázka toho, jaké dopady může mít síla přírody na moderní město.
Nedaleko Pej-čchuanu se nachází vesnice Süan-pching. I ona byla zemětřesením zcela zničena. Na vině nebyly jen samotné otřesy, vesnici navíc zaplavila poškozená přehrada. Budovy včetně školy, kanceláří a obytných domů zůstaly pod vodou celých pět let, než v roce 2013 poprvé klesla hladina a domy odhalila.
Villa Epecuén
Pod vodou skončil také argentinský Villa Epecuén, dříve turistické město v provincii Buenos Aires. Turisté sem jezdili hlavně kvůli slané termální vodě z místního jezera.
V osmdesátých letech začala hladina jezera kvůli vysokým úhrnům srážek stoupat a město před povodní a zalitím neochránila ani protipovodňová zeď. V roce 1985 se přes ni voda přelila a město zůstalo až do roku 1993 pod hladinou. Z města se opět stala turistická atrakce, teď ale návštěvníci místo lázní obdivují ruiny domů vystupující nad vodní hladinu.
Centralia
Americká Centralia je jedním z nejznámějších měst duchů. I když jím tak úplně není. Pár jedinců tu stále ještě žije, byť by je člověk spočítal na prstech. V roce 2013 tu žilo sedm lidí.
O 123 let dříve tu žily téměř tři tisíce obyvatel, bylo tu několik kostelů, hotely, divadla, pošta, banka a uhelné doly. Obyvatelé začali odcházet už během hospodářské krize, v roce 1980 jich v Centralii zbývala zhruba tisícovka.
Koho nevyhnala krize, dostal další, naléhavější důvod k opuštění města. V roce 1962 v opuštěných uhelných dolech pod městem propukl požár. O příčinách se spekuluje. Podle některých mohla za požár likvidace skládky v jednom ze starých povrchových dolů. Dělníci tenkrát skládku pravděpodobně prostě zapálili, byť to bylo v rozporu se zákony, ta ale odmítala přestat hořet. Až později se zjistilo, že šachtou prohořela do jedné z podzemních šachet plných uhlí. Podle oficiální verze měl požár vzniknout v důsledku velkého horka.
Jak a proč požár vlastně vznikl, mohlo být obyvatelům vcelku jedno. Pokusy o jeho uhašení byly mnohem pomalejší než jeho šíření. Dělníci nejdřív zkoušeli odtěžit hořící horninu, později se snažili zamezit šíření ohně pomocí nehořlavé směsi. Plány jim komplikovaly zimní mrazy a vysoké náklady. Nakonec požár prostě nechali svému osudu.
Pozornost na sebe přitáhl o pár let později, kdy se pod jedním z dětí v Centralii propadla půda. Dvanáctiletý chlapec měl štěstí, příbuzní ho z přes 40 metrů hluboké díry vytáhli včas.
Vyhořelé uhelné sloje měly na svědomí časté propady půdy, která se sice zvrchu jevila zcela normálně a pevně, zespod z ní ale zbývala jen tenká vrstva. Oběťmi prohořelých slojí se stávala často i zvířata, která měla tu smůlu a na tenkou krustu půdy vstoupila. Nebezpečím navíc nebyly propady samy o sobě, ale také směs jedovatých plynů, které z vyhořelých štol stoupaly.
Když začaly propady půdy ohrožovat obyvatele už příliš, nařídily úřady v roce 1984 kompletní evakuaci města. Na jejich přestěhování bylo uvolněno přes 40 milionů dolarů. Valná většina obyvatel nabídky využila. Nestěhovala se navíc jen Centralia, ale i sousední vesnice Byrnesville, pod kterou se oheň rozšířil také. Podle odhadů by měl hořet ještě další 250 let.
Asi šedesátka obyvatel odmítala Centralii opustit, v roce 1992 tak guvernér nařídil vyvlastnění pozemků a demolici stávajících budov. Dálnice byla přestavěna tak, aby se Centralii vyhýbala, příjezdovou silnici zasypali haldou hlíny. Směrovací číslo Centralie pošta zrušila v roce 2002, o deset let později navíc soudy definitivně zamítly požadavky na zrušení nařízení o vystěhování. Město zmizelo z dopravních cedulí. Pouze sedm obyvatel mělo povoleno v Centralii dožít.
Služby jsou tu velmi omezené. „Můj otec nedostává poštu, oficiálně nemá Centralia poštovní směrovací číslo, takže sem nic nemůže být zasláno. Všichni musí mít PO box v jiném městě nebo potřebují, aby jim poštu vyzvedávala rodina. Otcova pošta tak chodí ke mně. Také přestal používat šeky, používá jen hotovost,“ uvádí syn jednoho ze stávajících obyvatel Centralie.
„Turisté jsou horší než oheň“
Z města zbývají převážně rozpraskané silnice, ze kterých trhlinami stoupá z podzemí kouř. Sem tam se najdou pozůstatky budov. Většina je zbořená, zbytky jsou navíc zarostlé keři a stromy. Na kopci u města dosud v relativně dobrém stavu přežívá kostel, kde se každou neděli koná mše. O natáčení tu podle místních nemá zájem ani Hollywood.
Poté, co inspirovala tvůrce hororové hry a následně i filmu Silent Hill, se Centralia stala halloweenskou destinací. Turisté sem přijíždějí hledat lokace z populární hry, i zažít strašidelnou atmosféru.
„Chodí nám po pozemcích naprosto volně, myslí si, že je to tu úplně opuštěné. Pořád se ptají, proč tu žijeme, odhazují všude smetí… Nejhorší jsou turisté, kteří tu čmárají graffiti,“ popisuje syn jednoho z obyvatel města. Turisté prý nezůstávají jen u kreslení a odhazování odpadků, jeho otci z domu začali krást i kusy schodiště – na památku. Hrstka místních s tím ale nic nenadělá, policejní stanice tu už dávno není.
San Juan Parangaricutiro
Ani San Juan Parangaricutiro není doslovným městem duchů. Malá vesnice v Mexiku zůstává kompletně pohřbená pod nánosem lávy ze sopky Volcán de Parícutin, která vybuchla v roce 1943 a erupce trvala celých osm let.
20. února 1943 se v kukuřičném poli začala pomalu zvedat nová sopka. Objevil ji náhodou místní farmář Dionisio Pulido, kterému se uprostřed pole objevila vyvýšenina s dva metry širokou a téměř 50 metrů dlouhou, mělkou trhlinou navrchu. Několik dní předtím cítili obyvatelé ve vesnici otřesy. Nález farmáře proto nepřekvapil a příliš jej neřešil. Znepokojilo ho, až když vyvýšenina dosáhla výšky dvou metrů a začala do vzduchu chrlit šedý popel.
Kráter stále rostl, chrlil popel a kameny. Novorozená sopka byla součástí trans-mexického vulkanického pásu, 600 kilometrů dlouhého úseku vyhaslých sopek a menších kuželovitých kráterů. Erupce zaujala celý svět a sjížděli se sem odborníci, aby studovali „životní cyklus“ nejmladší světové sopky od jejího zrození.
V červnu 1943 ale začala ze svahů nově vyrostlé sopky proudit láva. Roztavené hornině netrvalo příliš dlouho, než dosáhla ke kamenné hřbitovní zdi a provalila ji. Obyvatelé se stihli evakuovat v dostatečném předstihu, než láva zalila a pohřbila zbytek vesnice.
Jediným orientačním bodem, který uprostřed rozsáhlých lávových polí určuje polohu vesnice, se stal kostel San Juan Parangaricutiro. Láva ho zalila jen částečně, věž a pozůstatky průčelí tak ční nad ostrými kamenitými poli. S trochou obratnosti lze skrz pukliny ve ztuhlé lávě slézt i na točité schodiště v jedné z věží. Cesta ale po chvíli klesání končí, láva se dostala i sem.
