Milovníci vysokohorských treků by rozhodně neměli minout pohoří Vysoký Atlas v Maroku. Ocení ho zvláště ti, kdo rádi chodí daleko od civilizace, v opuštěných a často i běžnou dopravou nedostupných oblastech. Naše osmičlenná výprava se rozhodla zdolat africké pohoří východní cestou. Neunikla nám ani střecha severní Afriky a čtrnáctý nejvyšší vrchol černého kontinentu vůbec – Jebel Toubkal (4167 m.n.m.).
Naše skupina složená ze tří holek a pěti kluků, vyrazila do Vysokého Altasu v půlce června. Do hor jsme přijeli z Marakéše, pronajatou dodávkou i s řidičem, za nějž jsme zaplatili 700 dirhamů (necelých 1 800 korun). Výchozím bodem treku byl skiareál Oukaïmeden (2650 m.n.m.). Světem berberů jsme se vydali na pětidenní pochod k Jebel Toubkal. Neměli jsme přitom ještě ani tušení, jaké zážitky nás čekají. O mnohé z nich se postarali právě berbeři, o jiné sama příroda.
Den 1 – Ochutnávka Vysokého Atlasu
Marrakesh - Oukaïmeden (2650 m.n.m.) - Tizi N’Ou Addi (2960 m.n.m.) - Tacheddirt (2314 m.n.m.)
Do čtyřsedačkové lanovky v lyžařském areálu se opírá ostré africké slunce a holé liduprázdné pláně mají se sjezdovkou společného tolik, co strašák do zelí s Hermanem Maierem. Tak nás vítá Oukaïmeden. Převlékáme funkční outfity, šroubujeme trekové hole do patřičných výšek a konečně vyrážíme směr žlutá skaliska a černé štíty. Po upravené prašné cestě zvolna stoupáme do sedla Tizi N’Ou Addi (2960 m.n.m.). Nahoře si kromě výhledů pomlaskáváme i nad marockými sušenými datlemi a fíky, zakoupenými ještě v Marakéši. Při sestupu se kolem nás motají kozy a potkáváme i prvního pastevce. Ten předvádí, jak se dá v horách taky pohybovat, když kličkuje kamenitým terénem stejně obratně jako Argentinec Lionel Messi před vyprodaným Nou Campem.
Kameny se mění ve skalní bloky a před námi se rýsuje první berberská vesnice. Prosté domky a důmyslný zavlažovací systém, který svádí vodu vysoko z hor k úrodným polím, to je Tacheddirt (2314 m.n.m.). Místní nám radí, kde postavit stany. „To musíte obejít celé údolí,“ říkají. Ještě před odchodem je ale nutné uchovat naše první horské berbery pro budoucí generace, a tak je výměnou za bonbony fotíme ze všech úhlů, dohromady i jednotlivě, je samotné, i nás s nimi.
Kaskádovitá políčka obcházíme asi hodinu. Najednou tu, uprostřed téhle nekonečné pustiny, stojí budka a v ní záchod. Nikde nikdo, jen cedule žádá o zaplacení dvou dirhamů, tedy asi pěti korun, za použití toalety. Vedle trčí ze země trubka s kohoutkem. Za den dva nás začnou bolet kolena, lýtka, záda, ramena, celý člověk, průjem bych si proto ráda ve výčtu trápení odpustila a vodu radši dezinfikuji. Datle, fíky, mandle - znovu svačinka jak má být. A jde se dál.
Následuje něco, co slovy nelze snad ani popsat. Cestou necestou, lehce naznačenou, ale ne úplně komfortní míříme strmě vzhůru. Strmě tak, že i zeď mi připadá jako pohodová rovina. Cedíme krev a v baťohu hledáme náhradní plíce, je neskutečné horko. Daleko za našimi zády je kopec, ze kterého jsme dopoledne vyrazili. 500 výškových metrů jdeme snad 4 hodiny. Konečně docházíme k jedinému plácku široko daleko, a můžeme rozložit tábor. Za náročný výstup nás odmění západ slunce, který patří k těm, na které se nezapomíná.
Den druhý – Fata Morgana
Tizi N’Likemt (3555 m n. m. ) - Azib Likemt (3030 m.n.m.)
„Budíčeéééék, je šééést,“ šveholí vedoucí výpravy. „Ještě deset minut,“ kňouráme s holkami. Snídáme sardinky, datle, fíky. Chleba stihl ztvrdnout už cestou z Marakéše a teď by se líp vyjímal v kamenitém svahu než v našich žaludcích. A dezinfikovaná voda chutná jako kvalitně vyčištěný bazén v Podolí.
Někde hodně vysoko tušíme sedlo, kterým máme projít. Brutální stoupání zevčera pokračuje. Sluneční paprsky olizují první metry před námi, když svačíme ve 3 000 m.n.m. Stezka se vlní, vzduch řídne, větřík nejdřív pofukuje, pak vane, duje a v sedle Tizi N’Likemt (3555 m n. m.) mě málem sráží na kolena. Náročný výšlap, to ano. Na mobilu konečně chytám signál, a tak zasílám hrdinské pozdravy domů.
- Signál na mobil chytají u vrcholů i domorodci autor: Petra Pakostová, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5081/508003.jpg
- Cesta do sedla Tizi N’Ou Addi autor: Petra Pakostová, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5080/507979.jpg
- Plácek, na kterém jsme strávili první noc. Z hory úplně vlevo jsme dopoledne vycházeli. autor: Petra Pakostová, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5080/507987.jpg
- Pohled od Tacheddirtu k sedlu Tizi N’Likemt autor: Petra Pakostová, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5080/507984.jpg
- Stoupák k sedlu Tizi N’Likemt autor: Petra Pakostová, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5080/507989.jpg
Dvě hodiny klesání přes červené kameny jsou příjemnou vzpruhou pro dýchací ústrojí. Dole musím sestoupit po metrových balvanech do vyschlého říčního koryta. Společnost mi na další půl hodinku dělá stádo ovcí a koz, žvýkajících několik málo zelených výhonků. Míjím dva bači: Bonjour, ca va? (Dobrý den, máte se?) Ca va bien, merci, et vous? (Mám se dobře, díky, a vy?), zdravíme se navzájem francouzský. Není divu, francouzština je vedle arabštiny další úředním jazykem v severoafrické zemi. Alespoň základy ovládá i v horách každý. Jinak ale stále převládá berberština.
S naší výpravou fantazírujeme o vychlazené Coca Cole, kterou si ještě další čtyři dny nedáme, mluvíme o tom, jak Maročané chodí v Beskydech a prosí tamní zlatý lid o vodu ze studny, a ve veselém rozmaru docházíme do vesnice Azib Likemt (3030 m.n.m.). Berbeři nás tu prosí o léky, my je o doplnění prázdných lahví.
- Berberské děti autor: Petra Pakostová, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5080/507982.jpg
- Pohled k sedlu Tizi N’Likem autor: Petra Pakostová, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5080/507986.jpg
- Pozvolné stoupání podél bystřiny autor: Petra Pakostová, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5080/507994.jpg
- V tomto potoce nás čekala basa Coca Coly. Vidíte tu červenou tečku? autor: Petra Pakostová, zdroj: ČT24 http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5080/507993.jpg
Hluboko pod námi v údolí se jako modrá stužka vine potok. Blížìme se k němu a šok číslo jedna je tu. Na mělčině se chladí basa Coca Coly!!! Nejsou to halucinace? Nebo snad fata morgana? Ne, nejsou! Berber obchodník za pomyslným pultem v kamenném domečku u břehu prodává nejen Colu, ale i čokoládové tyčinky, na oslících dovezené odkudsi z civilizace. Po 15, resp. 10 dirhamech za kus, kupujeme od všeho něco. Oáza, nirvana, slzy štěstí.
Čeká nás krátký, ale ostrý kopeček a pak finálních 10 kilometrů pozvolného stoupání podél bystřiny. Nebe se zatahuje a teplota konečně mírně klesá. Hřmí. Jsme v klidu, protože kdosi z nás znalý poměrů ví, že „v Maroku prší maximálně tři dny v roce.“ Zpoza rohu nečekaně přichází ohromné stádo ovcí a koz. Koukají na nás, my na ně, začíná krápat. Po chvíli už lije jako z konve. Ovce neovce, kozy nekozy, stavíme stany na travnatém koberečku. Když jsme konečně v suchu, dopřejeme si večeři šampionů – datle, fíky a čínské polévky.
Po večeři spokojeně usínáme. Ráno nás čeká další brzký budíček a další náročné putování. O tom, jak před námi utíkalo jezero, a o dalších zajímavých zážitcích, které nás na naší cestě potkaly, si můžete na portále ČT 24 přečíst už příští sobotu.
