Na ostrov Papua jsem se vypravil už podruhé, po dlouhých šesti letech. Za tu dobu jsem zažil řadu jiných velkých dobrodružství a zatlačil hluboko do zapomnění vzpomínky na to, jak náročná, především fyzicky, tato oblast je. Člověk snadno zapomíná na staré rány a nechává na povrchu paměti vznášet růžové vzpomínky. Před šesti lety jsem měsíc vandroval s fotoaparátem horama v srdci druhého největšího ostrova světa a pak si další měsíc lízal rány na různých menších indonéských ostrovech, od Biaku přes Bali po Jávu. Domů jsem si tehdy kromě otlaků na nohou a hmyzích kousanců odnesl skvělá témata na reportáž a stovky podivuhodných snímků. Celý článek a všechny fotografie Jaroslava Jindry najdete na stránce pořadu Na cestě
Cestovat sám do tak odlehlých oblastí může někomu připadat jako šílenost, ale má to své výhody. Především jste zodpovědní jen sami za sebe. Navíc špatný parťák dokáže i z ráje udělat za dva dny peklo. Bez partnera se rovněž dostanete více do zákulisí a máte i větší štěstí na setkání se zvířaty. Třeba už jen proto, že je nerušíte nekonečným klábosením a podivnou směsí několika pachů. Domorodci jsou ve většině zemí ke krajánkům přívětiví a mají potřebu o ty osamocené pečovat. …
Ale zpět k cestě. První z řetězce menších problémů nastal už před odletem. Letenku jsem měl jen do Jakarty. Na vnitrostátní linku z Jakarty na Papuu prostě letenku ze zahraničí koupit ani rezervovat jednoduše nejde. V praxi to znamená, že nevíte, zda z Jakarty odletíte hned, nebo za tři dny, a obtížně tak můžete cokoli plánovat. Jde sice o vnitrostátní let, ale z Jakarty na Papuu je asi tak daleko jako z Londýna do Bagdádu. A to už tou dobou máte jeden celý den plahočení se v malém prostoru turistické třídy za sebou…
- Ostrov Papua - údolí Baliem autor: Jaroslav Jindra, zdroj: Jaroslav Jindra
- Ostrov Papua - údolí Baliem autor: Jaroslav Jindra, zdroj: Jaroslav Jindra
Nečekaným překvapením byl fakt, že jediná banka na Papui, ve které si mohou cizinci vyměnit peníze, je malá pobočka BCA v jedné z jayapurských zastrčených uliček. To vám ale samozřejmě nikdo předem neřekne, takže se celý den potácíte od banky k bance, od města k městu. Všude se vám s úsměvem dostane stejné odpovědi – sorry, mister, neměníme, zkuste to jinde. A tak jeden celý natáčecí den padl na okružní jízdu po peněžních ústavech Západní Papui.
Večer jsem si zpět do Sentani přivezl první suvenýr, řídkou příhodu s hustým běháním. A navrch horečku – evidentní důsledek papuánského kulinářského umění a změny klimatu. Teplota do druhého dne ustoupila, ale průjem se mě držel celý měsíc až do Evropy. S dalším problémem jsem tak trochu počítal předem. Do vnitrozemí ostrova, do města Wamena, odlétají ze Sentani jen dvě společnosti, takže si člověk na volné místo musí počkat. V mém případě to byly tři dny, po které jsem se snažil vyléčit běhavku a v čase mezi opakovaným stahováním kalhot nasbírat nějaké první záběry.
Měl jsem také dost času k vyřízení policejního povolení, bez kterého se cizinci na Papui nesmí a prakticky ani nemohou pohybovat. Novinkou bylo, že lze vystavit povolení jen pro jednu oblast a pokud plánujete pohyb na dvou místech, pak musíte navštívit ještě jinou akreditovanou policejní stanici. Což znamená hodiny cestování do jiného města, hodiny čekání, až se někomu uráčí úřadovat, fotky, kopie dokladů a poplatky, jen aby se úřední šiml nažral. Ale i to k cestování patří, stejně jako už zmíněné nepohodlí.
Po příletu do Wameny jsem plný elánu vyrazil jihovýchodním směrem, do hor. Kousek za Habemou se každému cestujícímu postaví do cesty rozvodněná řeka bez mostu. Silné zemětřesení a následná eroze tady před léty odnesly část hory a s ní i celý břeh se silnicí. Hloubka brodu a síla proudu závisí na počasí. Může to být snadná procházka, stejně jako boj o holý život. Jak rychle se po dešti voda v korytě zvedne, tak rychle i opadne. Já jsem se u brodu ocitl při středním stavu toku. V praxi to znamenalo brodit se v silném proudu téměř po prsa, zatímco mě přidržovali dva domorodci ponoření do vody po krk, jen aby mě silný proud nesrazil a neodnesl na věčnost. Další domorodec se postaral o bezpečné přenesení mého batohu, kamery a bot.
Hned za brodem bylo nutné přejít několikametrový úsek naplaveného šedivého bahna. Místní ho zakryli větvemi, které jejich lehká těla snadno udržely. Já však se svými sto kilogramy po dvou krocích zajel do bláta až po pás. Chvíli jsem se jako vosa v medu pokoušel vyprostit, ale bez pomoci to prostě nešlo. Samozřejmě k veliké radosti čumilů. Na břeh jsem se nakonec dostal špinavý jako čuně, s pořádně podřenýma nohama. Větve, které jiným pomáhaly překonat měkký povrch, mě způsobily řadu drobných, ale bolestivých poranění.
Opláchnul jsem se v malém potůčku a ubytoval se v první vesnici. První noc v divočině jsem si užil přesně podle očekávání – komáři, blechy, štěnice, občas po mě přeběhla zvědavá krysa. Po třech podobných nocích to ale přestanete vnímat. Člověk si zvykne na všechno a nějaký drobný zvěřinec mě přece nemůže rozházet. Co mě ale vyvede z míry, je počasí.
Ostrov Papua:
Nejvýchodnější část Indonésie – Západní Papua, ležící západně od Papuy - Nové Guiney – je věčným snem všech cestovatelů a objevitelů neznámých míst. Údolí Baliem je horský kraj porostlý neprostupnou džunglí, přerušovaný špičatými skalnatými hřebeny. Za nimi nespoutaná divočina ustoupí krajině zelených obdělávaných terasovitých políček oplocených ratanovými ploty. Údolí Baliem leží ve vnitrozemí ostrova Papua na indonéském území a je považováno za jedno z nejkrásnějších na světě.
