Při vyprávění o putování po Madagaskaru jsme se už rozhlédli po tamní krásné přírodě, zjistili, jaké překážky potkají cestovatele, který se ostrov snaží přejet autem, na závěr tak zbývá ještě jedna stránka Madagaskaru, která by neměla být opomenuta, a tou jsou lidé, kteří tu žijí. Malgaši jsou lidé velice přátelští, kteří se řídí heslem Moro moro, což znamená něco jako v klídku a pohodě. V některých zapadlých vesnicích jim ostatně často ani nic moc jiného nezbývá, civilizace sem proniká jen pomalu, všechno má svůj čas a rýže stejně dřív nevyroste. Na druhou stranu ve městě se setkáte s hektickým vířením všudypřítomných stánkařů a pouličních prodavačů.
Moro moro je základní malgašská fráze, která znamená něco jako v klidu. Malgaši se touto zásadou řídí vždy a všude a tento výraz používají tak často, že se jí dříve či později začne řídit i každý cestovatel. Že jede autobus za pár hodin? Žádný problém, skočíme si na oběd, na pláž, na trh… Otevírací doba, domluvený sraz s průvodcem? Prostě moro moro, ono se to vyřeší.
Antananarivo sice není město, které by zrovna lákalo milovníky architektury a navíc působí padesát let po odchodu Francouzů značně ošuntěle, zato je to město neuvěřitelně živé, plné tržišť, stánků i pouličních prodavačů čehokoli. Antananarivo je také městem kopců, kopečků a pahorků. Jednotlivé části města tak spojuje spousta schodišť, která místním slouží zároveň jako fitness centrum, místo pro hraní společenských her (ta nejoblíbenější připomíná žravou dámu a Malgaši jsou ji schopní hrát s čímkoli od mušliček po zátky od piva), ale samozřejmě taky jako ideální místo pro umístění prodejních stánků.
Jedno schodiště se dokonce stalo turistickým centrem města, kde se dají pořídit i jinde nedostupné suvenýry jako třeba pohlednice. Kromě toho tu také v milion a jedné variantě pořídíte suvenýr, který chytře využívá oblibu Malgašů v byrokracii: razítka, pro turisty s motivem lemurů, chameleonů nebo baobabů, která vám tu prodavači vyřežou přímo před očima.
AntaNANArivo
Oficiální název hlavního města Madagaskaru je sice Antananarivo, místní mu ale neřeknou jinak než Tana, maximálně Tanarive. Oficiální název ale hezky ukazuje, jaké názvy Malgaši svým městům rádi dávají: jejich názvy jsou většinou dlouhé, s velikou oblibou ve zdvojených slabikách. Navíc názvy měst začínají pro našince neuvěřitelně často na A, a tak se rychle stane, že se v nich člověk cestou přestane orientovat.
V podstatě každá ulice v Taně nebo jiném větším městě je zaplněna stánky s všemožným zbožím. Nejčastější je ovoce – banány v trsech, smažené i grilované, papáje, ananasy, u moře i kokosy; podobně velký je i výběr zeleniny a různého zeleného listí. Oblíbené jsou ale i obchůdky s domácími potřebami, zemědělským náčiním včetně obrovských mačet, ale taky stánky s obrovským výběrem náhradních dílů ke kolům i autům.
Kromě toho trhy nabízí zpestření jinak docela nudné malgašské kuchyně. Nabízí tu nepřeberné množství drobností ze slaného i sladkého těsta, lívance, koblížky, taštičky plněné zelím i masem. Vše je ale zaručeně důkladně mastné.
Jídlo po malgašsku totiž obsahuje hlavně obrovskou hromadu rýže, která se jí zásadně suchá, protože ani jedna ze dvou variant, které si v běžném podniku podél madagaskarských cest nebo na vesnici či malém městečku můžete objednat – zebu sauce a poulet sause – navzdory svému názvu omáčku neobsahuje. Jsou to totiž pečené kousky kuřete nebo místní krávy zebu rozsekané takovým způsobem, že nezbývá než si před objednávkou důkladně popřát štěstí.
Trochu rozmanitější je nabídka při pobřeží, kdy tuto donekonečna se opakující dvojici občas ozvláštní nějaká ryba nebo jiný mořský tvor, ale taky vynikající kokosová omáčka ke kuřeti. Aby bylo jídlo kompletní, svou hromadu rýže pak Malgaš zapije sklenkou rýžové vody.
Na Madagaskaru přitom kupodivu vaří vlastní a chutné pivo značky Three horse beer. Tři koně jsou také spolu s čínskou polévkou, sušenkami a Coca-Colou snad jediným baleným zbožím, které je na Madagaskaru možné koupit téměř kdekoli.
Nákup na hlavu, dítě na záda
Nosit náklad na hlavě je vcelku běžný africký zvyk, přesto člověka vždycky malá holčička s obrovským lavorem mokrého prádla nebo košem rýže překvapí. Malgašky přitom nosí na hlavě opravdu všechno, a to včetně batohů, jejichž popruhy jim navíc hloupě visí přes obličej. Naopak dítě podle Malgašů patří jednoznačně na záda, kam si je maminky vážou šátky. Není tak vůbec výjimečné potkat Malgašku s batohem na hlavě a dítětem na zádech.
To, že Madagaskar není zrovna obvyklým turistickým cílem má také jednu velikou výhodu – lidé vás tu opravdu rádi vidí, turista je pro ně spíše než chodící peněženkou zajímavým zpestřením života a to se projeví i tím, že většinou tápajícímu návštěvníkovi rádi pomohou. Takže na závěr madagaskarského miniseriálu: Misotsa bethaka! Děkujeme!
