Leh - Těžko přístupná horská lokalita ve svazovém státě Džammú - Kašmír je nazývána nejvýše položeným bojištěm dnešního světa. Nenávist mezi Pákistánem a Indií tu prý dosahuje té nejkrystaličtější podoby. Návštěvníky oblast kolem ledovce Siačen překvapí svými přívětivými obyvateli buddhistického, muslimského i hinduistického náboženství, kteří zde spořádaně žijí jako dobří sousedé. Na své objevení západním světem tato oblast ale stále ještě čeká.
Džammú – Kašmír: Za nejvyšší silnicí světa na indicko-pákistánské bojiště
Z hlavního města státu Džammú – Kašmír Lehu se klikatí ve výšce tři a půl tisíce metrů Siačen Highway - nejvýše položená silnice světa. Sedmdesátikilometrový úsek z Lehu do údolí Núbra měl být kompletně vyasfaltován už před dvěma lety. Jenže voda, sníh a led každou zimu roztrhají další a další kusy silnice, a tak tu cestáři začínají stále znovu. Slušný asfalt začíná teprve za průsmykem Khardung, který je se svou nadmořskou výškou 5360 metrů druhým nejvyšším silničním průsmykem světa.
Na mrazové poušti v písečných dunách
Posledním místem, kam cizince indická armáda vpustí, a to ještě jen na zvláštní povolení, je ledovcové údolí Núbra. Místní mikroklima má za následek, že na zdejší mrazové poušti se můžete projít po skutečných písečných dunách a přitom vás obklopují bezmála šestitisícové štíty Karákoramu. Dál už jet nelze. Po pár kilometrech totiž začíná ledovec Siačen, sporné území, kde se z těžkých zbraní pravidelně ostřelují obě jaderné mocnosti - Indie a Pákistán. Jen za posledních pět let tu na obou stranách zemřelo bezmála padesát vojáků a mír je stále v nedohlednu.
Nezbývá, než se vrátit zpět do Lehu. I zde je však nepřeberné množství pamětihodností, které stojí za povšimnutí. Město leží v zeleném údolí, které odděluje Himáláj od Karákoramu. Jen málokteré hlavní město indického svazového státu má tak velkou vojenskou posádku. Pod správu armády tady patří kromě muslimských mešit a buddhistických gomp prakticky všechny budovy. Přímo v kasárnách například vznikla i modlitebna sikhů.
Nejživěji je ve městě na konci léta. Jasné počasí láká cizince, kteří sem přiletí většinou na několikadenní trek až z Dillí. Čekání na nezbytné povolení si krátí posedáváním v restauracích nebo prohlídkou někdejšího sídla ladakských buddhistických králů. Místní řemeslníci zase spěchají s nezbytnými opravami domů, protože brzy přijde první sníh a práce pak budou muset počkat až do května. Co naopak nepočká, je sklizeň na zdejších polích, která má své pevné místo v kalendáři - začíná vždy v polovině září.
Existuje ještě jedna možnost, jak proniknout hluboko do zdejších hor. Vypravit se z Lehu na druhou stranu - směrem na západ. Dvacet kilometrů za městem začne ubývat buddhistických čortenů podél silnice a místo nich se objevují mešity. Správní středisko Kargil je z devadesáti procent muslimské a i tady čas od času propuknou přestřelky mezi indickou armádou a pákistánskými pohraničníky. Cesta je v příšerném stavu, úzká a nebezpečná, ale nádherné výhledy na hory Nún a Kún a na stejnojmenné horské ledovce vynahradí všechny útrapy zdejšího cestování.
Horský hřbet Zanskaru, což se překládá jako Měděná země, je dodnes poset ruinami buddhistických pevností, takzvaných gomp. Až do 17. století bylo zdejší buddhistické království jedním z nejsilnějších na indické straně Himaláje. V létě příštího roku tu začne indická armáda stavět civilní letiště a novou silnici, takže cesta z Léhu se místo dnešních dvou dnů scvrkne na pouhých 40 minut letu. V itineráři cestovních kanceláří tak přibude další, mimořádně atraktivní destinace jménem Zanskar.