Praha - Výtvarník Jiří Trnka zanechal nesmazatelnou stopu nejen v českém animovaném filmu, který pomáhal po válce formovat. Plzeňský rodák se narodil 24. února 1912, vytvořil i jedinečné knižní ilustrace nebo divadelní loutky. Nejznámější je ale přece jen Trnkova filmová tvorba, od poválečných Zvířátek a Petrovských přes Sen noci svatojánské až po alegorickou Ruku, která mu vynesla řadu domácích i zahraničních ocenění.
Trnkovo dílo přitom dobře znají malí i velcí. Děti tak již půlstoletí zbožňují příhody party kluků a protivného kocoura, které s vydatným přispěním první ženy Heleny vyprávěl a hlavně nakreslil v knížce Zahrada. Velkou inspirací mu tehdy, začátkem 60. let, byla skutečná zahrada košířské vily Turbová, kde žil a tvořil od roku 1939. Stejné místo je k nalezení také v Trnkově loutkovém filmu Císařův slavík z roku 1948, zdejší půvabná zákoutí posloužila při natáčení exteriérových záběrů.
Zahrada je nicméně důkazem tvrzení, že Jiří Trnka patřil k malířům, jejichž „dětské“ ilustrace často baví víc dospělé a děti k nim s věkem teprve dozrávají. Tak je tomu i u obrázků ke Karafiátovým Broučkům, Hrubínovu Špalíčku veršů a pohádek, Pohádkám tisíce a jedné noci nebo Míšovi Kuličkovi. Trnka během svého života ilustroval na šest desítek knížek a za doprovod k Andersenovým pohádkám dostal v roce 1968, pouhý rok před smrtí, prestižní cenu nesoucí jméno slavného spisovatele.
Většinu své energie ale Jiří Trnka přesto od konce války věnoval animovanému filmu. Ten poznal už koncem 30. let, kdy pro reklamního režiséra a průkopníka české animace Karla Dodala vytvořil několik loutek. Naplno se oživování loutek začal Trnka věnovat po roce 1945, kdy s Karlem Zemanem a Hermínou Týrlovou (jež byla na přelomu 20. a 30. let provdaná za Dodala) stál u zrodu studia Bratři v triku. A jeden z prvních filmů, Zvířátka a Petrovští, vynesl Trnkovi v roce 1946 cenu v Cannes.
Trnka ale nebyl úplně spokojený, toužil po studiu, kde by se věnoval jen loutkám - a také jej nakonec v roce 1947 založil. A už o rok později slavil úspěch se svým prvním celovečerním loutkovým filmem Císařův slavík. Následovala mimo jiné pohádka O zlaté rybce s komentářem Jana Wericha nebo Staré pověsti české z roku 1952. O dva roky později se Jiří Trnka vrátil ke spolupráci s Werichem, který tentokrát svým hlasem doprovodil loutkovou verzi Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka.
Mezi roky 1957 a 1965 pak Jiří Trnka, k jehož nejbližším spolupracovníkům patřil třeba Břetislav Pojar, vytvořil dvě mistrovská díla. Nejprve Sen noci svatojánské, širokoúhlou loutkovou verzi Shakespearovy hry, uvedený do kin po dvouleté náročné přípravě v roce 1959. A v polovině 60. let měla premiéru Ruka, poslední Trnkův snímek, považovaný právem za vyvrcholení jeho tvorby.
Jan Werich k filmu Ruka:
„Trnka se nadechl a plivnul mocným tohoto světa do ksichtu.“
Ruku, která dostala ceny ve Francii, Itálii či Španělsku, si na obou stranách železné opony vykládali po svém. Československý režim v ní viděl kritiku kapitalismu, zatímco západní kritikové z filmu cítili útok na komunismus. Trnkovi, kterého v té době začínala trápit plicní choroba, to ale - přes ostrou kritiku například z východního Německa - neublížilo. Jeho dílo totiž přinášelo státu cenné devizy, které přitom plynuly nejen z animovaných filmů, ale také z jeho četných knižních ilustrací.
V druhé půli 60. let se Trnka věnoval jako profesor studentům na VŠUP. Postupně se ale začaly u umělce, proslulého i ignorováním zdravé životosprávy, projevovat zdravotní neduhy a k cukrovce se přidala rozedma plic. Otec pěti dětí, jež měl ze dvou manželství a které většinou podědily výtvarné nadání, zemřel 30. prosince 1969 v pouhých sedmapadesáti letech.
Jiří Trnka od poloviny 50. let žil hlavně na Kampě. V roce 1968 podepsal Dva tisíce slov.
