Sbírá literární ceny a nebojí se veřejně kritizovat ruského prezidenta Vladimira Putina. Čtenáři a kritiky uznávaná, ale ruským režimem zatracovaná spisovatelka Ljudmila Ulická je dobře známá i českému publiku. Nyní česky vychází její román Případ Kukockij, který je oslavou svobodného rozhodnutí. Nejen o něm s proslulou autorkou v jejím moskevském bytě hovořil zahraniční zpravodaj České televize Miroslav Karas. Celý rozhovor odvysílá sobotní Interview ČT24.
Zelený stan, Ženské lži, Daniel Stein, překladatel nebo Soněčka a jiné povídky. To jsou některá díla ruské spisovatelky Ljudmily Ulické, která byla přeložena do češtiny. Poslední je právě Případ Kukuckij. Román, který v překladu Aleny Machoninové vydala Paseka, na pozadí poválečné euforie a stalinských kampaní proti genetice rozehrává příběh nadaného lékaře, jenž se snaží prosadit právo na potrat, o které ženy přišly nařízením Stalina.
Tento boj ale překazí jeho slibně zahájenou kariéru a poznamená i jeho rodinný život. Postoj románové postavy je však v očích autorky postojem rozumu a morálky. „Potrat, umělé přerušení těhotenství, je velké neštěstí a těžká zkouška pro každou ženu, která si tím projde. Ale tehdejší situace vypadala tak, že na vahách byl i život už narozených dětí, které se jen s námahou uživily,“ říká spisovatelka.
Pocta vědcům a lékařům
Kniha Případ Kukuckij interrupci neoslavuje, autorka nicméně hájí možnost volby každé ženy. Samotný spor slouží spíše jako roznětka příběhu, který zkoumá strach člověka v totalitě. Román je také poctou lékařům a vědcům, kteří si stáli za svým přesvědčením navzdory totalitní ideologii.
„V jistém slova smyslu je tento román výrazem díků velkým lékařům, kteří ve velmi složitém období života naší země vykonávali svou práci. Proto bylo pro mě důležité takový román napsat,“ vysvětluje Ulická.
Sama vystudovala biochemii a genetiku a u vědy také chtěla zůstat. Z výzkumného ústavu byla ale za šíření samizdatu propuštěna, a začala se proto intenzivněji věnovat psaní. Biochemie i genetika ji ale zajímají stále a dodnes se přátelí s řadou vědců.
Ve svých knihách se opakovaně vrací k pohřbu Josifa Stalina, který znamenal další zlom v jejím životě. „Den jeho pohřbu si pamatuji velmi dobře, bylo mi deset let, byla jsem v té době ve škole. Všichni plakali, učitelky i učitelé, všichni měli oteklé tváře od slz. Stála jsem v tom ohromném davu a cítila jsem se velmi špatně, nechtělo se mi totiž plakat. Byl to zvláštní pocit, když všichni kolem pláčou, a tobě se nechce. Stejně jako když se všichni smějí, a tobě do smíchu není,“ vypráví.
„Poprvé jsem pochopila, že mám jiný názor než dav, což pro mě nebylo nijak příjemné, protože výhodnější je mít pocity davu. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem si uvědomila svou individualitu. Pochopila jsem tehdy, že mám právo nepřemýšlet jako ostatní a nemít stejné pocity. Ve svém životě jsem se k tomu poznání vracela, což se ukázalo jako velmi důležité. Ten den si pamatuju detailně. Po mnoha letech jsem začala potkávat lidi, kteří přemýšlejí stejně jako já,“ pokračuje.
Lepší špatná opozice než žádná
Ljudmila Ulická, jejíž dědeček byl vězněn v gulagu, je známá i svými občanskými postoji. Pravidelně podepisuje petice na ochranu lidských práv, chodí na mítinky opozice, aktivisty podporuje také svou účastí na soudních procesech. „Život sám přináší otázky, na něž je potřeba odpovědět ano, či ne. Dostávám-li takovou otázku, odpovídám na ně,“ říká k tomu.
Kritizuje ruské zapojení do bojů na východě Ukrajiny i samotné vedení Kremlu, které podle ní nastavilo kurz země špatným směrem: „Život směřuje od současnosti k budoucnosti. Mám ale silný pocit, že se dnes život ubírá nesprávným směrem, nemíříme totiž k budoucnosti, ale k minulosti. Mnoho věcí, které se mi v minulosti nelíbily, dnes vidím opět, vracejí se. Je hrozné to sledovat. Nostalgická touha vidět v minulosti všechno dobré, přičemž to nebylo tak oslnivé, mě velmi zneklidňuje.“
„Celý svět jde jedním směrem a my obracíme hlavu a jdeme někam zpět. Všechny náznaky autoritářské moci, jakéhosi hlasu strany, že máme přemýšlet tak, a ne jinak, jsou mířeny proti opozici. Ta je ale nezbytná, protože jakýkoliv stát se rozvíjí tehdy, když existuje jiný názor. Takový hlas je nezbytný rozvoj pro pohyb vpřed. Jiný názor může být dobrý, může být špatný, dokonce opozice může být zcela špatná, ale jiný úhel pohledu dovoluje pohnout se,“ vysvětluje.
Rusko se podle ní už tři sta let nemůže rozhodnout, jakým směrem chce jít. Zda na západ k Evropě, nebo na východ k Asii. „Ten proces pokračuje, kyvadlo je jednou blíže k Evropě, jednou dál. Nyní se ale nacházíme v maximálně vzdáleném bodě od evropských tradic, evropských idejí a evropské civilizace,“ říká Ljudmila Ulická.
