Praha - Asanace z přelomu 19. a 20. století radikálně změnila tvář Prahy. Za oběť jí padla řada vzácných domů a velká část Židovského města včetně tří starobylých synagog. Zmizelo téměř 470 domů, stovky nových však byly postaveny, vznikla třeba i moderní Pařížská třída. Vzezření Prahy se posunulo k moderní metropoli. Asanační zákony byly přijaty 11. února 1893 a platily půl století až do dubna 1943.
Po Vídni tehdy druhé největší město habsburské monarchie, Královské hlavní město Praha, vzniklo v únoru 1784 spojením Starého Města, Malé Strany, Hradčan a Nového Města. V roce 1850 byl k městu připojen Josefov, pověstná pátá čtvrť, totiž původně Židovské město, v roce 1883 pak Vyšehrad a o rok později i Holešovice a Bubny. Ve městě žilo asi půl milionu obyvatel.
Hlavním motivem jedné z největších městských asanací v Evropě, která ve své době vzbudila značné rozhořčení, byla především stavební a hygienická zanedbanost Josefova. Vadila přelidněnost, špína, nemoci i jistá „nevhodnost“ Josefova v těsně blízkosti Staroměstského náměstí.
Kdyby zůstala část Josefova, byla by to světová senzace
„Dnes bychom samozřejmě takovéto historické části města chránili a dokázali bychom je udržet,“ komentuje to předsedkyně Klubu za starou Prahu Kateřina Bečková. „Bylo by krásné, kdyby tehdy dokázali zachovat alespoň několik uliček právě kolem Staronové synagogy nebo Židovského hřbitova.“
Z chudinské čtvrti postupně vyrostla kompaktní městská část, které vévodí moderní Pařížská třída. „Dnes to vnímáme velice kladně. Je to sympatická architektura, protože už máme odstup, naši předchůdci ji samozřejmě nenáviděli,“ připomíná Bečková. „Ale kdyby byla zachována alespoň část Josefova, byla by to světová senzace. Pařížská třída a její okolí jsou také fajn, ale je to lokální hodnota.“
S přípravami na asanaci se začalo již v roce 1882, zákony vstoupily v platnost 7. dubna 1893. Jednalo se o dva zákony, první mimo jiné vymezoval hranice asanačních obvodů a propůjčoval městu vyvlastňovací právo na deset let, druhý osvobozoval od nájemní daně nové stavby na 20 let.
V asanačních obvodech s rozlohou přes 380 tisíc m2 bylo 608 domů a tvořily dvě části. První byl asanační obvod Josefova a Starého Města, ohraničený zhruba Vltavou, Revoluční třídou (tehdy Eliščinou), Dlouhou třídou a Platnéřskou ulicí. Druhou, menší asanační část Nového města tvořily hranice Vltavy a ulic Ostrovní, Pštrossovy a Myslíkovy.
Částečné demolice začaly v roce 1895, masivní bourání probíhalo od října 1896. Asanační zákony měly platit jen deset let, v dubnu 1903 byly ale prodlouženy o dalších deset let, což se opakovalo i v letech 1913, 1923 a 1933 s platností do 7. dubna 1943.
- Asanace Josefova zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/44/4378/437728.jpg
- Pražská asanace zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/44/4378/437731.jpg
- Asanace Židovského města zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/44/4378/437732.jpg
- Starý Josefov zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/44/4378/437733.jpg
Největší zásahy proběhly do roku 1914, kdy bylo zbořeno celkem 469 domů, z toho 247 na Josefově, 198 na Starém Městě a 24 na Novém Městě. Asanační činnost v období první a druhé světové války stagnovala a ve 20. a 30. letech se soustředila jen na východní okraj staroměstského asanačního obvodu.
Asanaci musely z devíti josefovských synagog ustoupit tři:
- Nová synagoga z konce 16. století, která stála v dnešní Široké ulici, byla zbořena v roce 1898,
- Velkodvorská synagoga z počátku 17. století, která se nacházela na konci dnešní Pařížské ulice na místě dnešního prostranství před hotelem Intercontinental, byla zbourána roce 1902,
- a Cikánova synagoga z roku 1613 v Bílkově ulici byla zbořena v roce 1906.
Jako reakce na tyto destrukce byla v roce 1906 postavena Jubilejní synagoga v Jeruzalémské ulici. V roce 1903 byl také zmenšen starobylý židovský hřbitov na Josefově.
Z dalších staveb, které byly zbořeny, lze jmenovat třeba:
- Dům Jiřího Melantricha z Aventina (zvaný U Dvou velbloudů) v nynější Melantrichově ulici, jenž byl stržen v roce 1893 a dochoval se z něj pouze portál,
- barokní klášter benediktinů u kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, který byl zbořen v roce 1902 a na jehož místě nyní stojí novobarokní dům z roku 1903,
- či takzvaný Krennův dům, který blokoval pohled na kostel sv. Mikuláše z prostoru Staroměstského náměstí.
- Zmizely i ulice jako Rabínská, Meislova, Střelná, Červená či Masařská.
Asanační záměry ale začaly být časem konfrontovány s odmítavým postojem veřejnosti i elit. Prvním mementem bylo zboření krásného měšťanského domu Jiřího Melantricha s renesanční fasádou a malebnou lodžií v nádvoří.
„Nenápadným krokem olupována o nejdražší svůj skvost“
Doslova výbuchem sopky byl tzv. Velikonoční manifest z dubna 1896, který napsal spisovatel Vilém Mrštík. Píše se zde, že Praha byla „nenápadným krokem olupována o nejdražší svůj skvost, svůj historický malebný ráz a zastavena byla tupými činžáky vkusu tak odporného, že až stydno se k tomu veřejně přiznati“.
Manifest podepsalo mnoho známých osobností, kupříkladu literáti Alois Jirásek, Otokar Březina, F. X. Šalda, malíři Mikoláš Aleš či Josef Václav Myslbek, ale i řada vědců, politiků a dalších známých osobností.
V dalším Mrštíkově příkrém odsudku nevzdělanosti tehdejších pražských radních a strůjců asanace s názvem Bestia triumphans, jehož název si vypůjčil od německého filozofa Friedricha Nietzscheho, se závěrem píše: „Čím nižší svědomí, tím slepěji zuří neřest, čím chatrnější vzdělání, tím slavnější hody sobě strojí úhlavní jeho nepřítel - bestia triumphans.“
„Tyhle protesty nebyly proti vlastní asanaci na Josefově, ale byly proti bourání částí Starého města, ale hlavně proti bourání částí Malé Strany z podnětu bohatých měšťanů,“ vysvětluje Kateřina Bečková. „Ale Josefov byl uznáván jako zanedbaná čtvrť, která se musí asanovat.“
Asanace poté potupovala uvážlivěji a tlak veřejnosti pomohl zachránit celou řadu památek. Nově vzniklá zástavba představovala na svou dobu vysoký standard. Z dříve chudinské „středověké“ čtvrti se stala luxusní zóna secesních domů.
Další, méně výrazné asanace
I v průběhu 20. století vzbudily pozornost veřejnosti další, ovšem méně výrazné asanace. Například odstřel novorenesančního železničního nádraží na pražském Těšnově v souvislosti s výstavbou Severojižní magistrály v březnu 1985 se stal symbolem necitlivého přístupu tehdejších komunistických úřadů k památkám. Protesty vzbudila i výstavba televizní věže na Žižkově, asanace poloviny Žižkova v 80. letech 20. století či zboření Špačkova domu mezi ulicemi Klimentskou a Mlynářskou v roce 1993.
