Ostrava v rytmu Colours

Ostrava - Uplynulý víkend patřil Colours of Ostrava. Události, která si během deseti let své existence vybudovala výsadní pozici mezi velkými českými „multižánrovými“ festivaly. V Ostravě totiž na rozdíl od Rock for People nebo Open Air Festivalu kladou důraz na promyšlenou a čitelnou hudební koncepci a dramaturgii, díky níž se podařilo Colours vtisknout osobitou tvář.

Podobná věc se v českých podmínkách daří jen o poznání skromnějším akcím jako  alternativnímu Creepy Teepee či žánrovému Hip Hop Kempu. Stejně jako těmto festivalům se ale Colours vyplácí poctivý přístup ve věrných fanoušcích, kteří se pravidelně vrací, často nezávisle na konkrétních interpretech, již ten který ročník zavítají.

Colours se vyhýbají hudebnímu mainstreamu, nikoliv však popu jako takovému. Velký prostor dostávají - v rámci české hudební tradice oblíbení - písničkáři, dostane se i na okrajové žánry jako world music či jazz, i když jejich prostor se rok od roku zmenšuje. Možná se tak děje k nelibosti skalních fanoušků Colours, ale určitě k potěše širšího publika (což není míněno jakkoliv pejorativně). V Ostravě straní živým kapelám - nejlépe s kytarou v ruce - na úkor elektronických projektů, i když i to zdá se platí každý ročník o něco méně než ten předcházející.

Tolik tedy teorie. V praxi „dramaturgickou čistotu“ pravidelně narušují především české kapely, které by nebýt jejich původu sítem asi jinak neprošly. Nečetné případy letos reprezentují především rádobycool písničkář Xindl X nebo všemi milovaná Aneta Langerová, díky jejichž účasti odkazují Colours k festivalovému vkusu svých souputníků z Rock for People. A bohužel ani v Ostravě se neubránili v Česku tak oblíbenému uřvanému ska, čehož budiž dokladem vystoupení Russkaji jako jednoho z hlavních bodů pátečního odpoledne. Netřeba dodávat, že rakouské hospodské ska přilákalo dosti bavících se diváků zběsile nadskakujících v odpoledním vedru. 

Hvězdy bez nadsázky

Zatímco loňský ročník táhl především na vyžilou písničkářku Alanis Morrisette, letos se do Ostravy podařilo přivézt o poznání šťavnatější hudební kousky. Především trojice Sigur Rós, The Knife a The xx patří k tomu nejlepšímu, co si lze tenhle rok na koncertních pódiích vychutnat. Zatímco Knife se nedávno se svou deskou Shaking The Habitual vrátili z hudebního záhrobí, Sigur Rós se podařilo s novým albem vyhoupnout zpět na výsluní a k přízni ztrácejících se fanoušků. Poslední deska kapely The xx už tak jednoznačně pozitivní přijetí neměla, i tak si ale jen málokdo chtěl nechat ujít vystoupení téhle britské trojice. Festivalové headlinery doplňovali především písničkáři v čele s Jamiem Cullumem, Damienem Ricem či Devendrou Banhartem.

Ač o zajímavé koncerty na Colours nebyla nouze, program lze jen stěží označit za nabitý. V tomto ohledu přece jen Ostrava zaostává za zahraničními festivaly včetně v mnohém srovnatelné slovenské Pohody. Většinu dne chodí běžný návštěvník nikoliv na kapely, kvůli kterým přijel, ale takříkajíc naslepo. Že by se kryli dva interpreti, jež člověk hluboce touží vidět, je věc dějící se velmi zřídka. Čemu však málokterý festival dokáže konkurovat, je prostředí Colours.

Festival zhusta těží z naprosto jedinečného areálu, v němž se nachází. Navštívit prostory bývalých hutí Dolní Vítkovice a Dolu Hlubina je zážitkem už samo o sobě, ne náhodou je tenhle průmyslový komplex národní kulturní památkou ČR a dědictvím EU. A díky své poloze takřka v centru Ostravy je i z praktického hlediska ideálním pro zázemí festivalu.

Areál, který v posledních letech prochází procesem oživení, naskýtá jinde neviděnou industriální atmosféru. Rozložité rezavé trubky klikatící se nad hlavami všemi směry, oprýskané budovy železáren, plynojem rekonstruovaný do podoby multifunkčního sálu Gong. Bohužel dvě největší festivalové scény, na nichž se odehrává většina nejzajímavějších koncertů, z kapacitních důvodů s areálem hutí jen sousedí a přenášejí si jen málo z unikátní atmosféry „ostravských Hradčan“.

Mezi drobnými negativy nelze nezmínit „pěst na oko“ v podobě různobarevných sponzorských stánků rozmístěných po areálu bez jakékoliv estetické vazby na industriální okolí. Výjimkou jsou prostory vinárny umístěné přímo do jedné z betonových prostor. Právě ve vinárně nacházející se na rozcestí mezi areálem Dolu Hlubina a Dolních Vítkovic se podařilo propojit jedinečnost místa s festivalem, podobně jako se to podařilo při rekonstrukci nefunkčního plynojemu v kulturní prostory.

Na Knife ještě čas nedozrál 

Areál ale dobrý hudební festival nedělá. Zatímco hlavní hvězdy prvního dne Colours islandští Sigur Rós se dočkali nejednoznačného přijetí, jednoznačně pozitivní ohlasy si mohl užívat Damien Rice, asi nejpříjemnější překvapení letošních Colours. Autor zamilovaných tklivých písniček Rice ukázal, že má naprosto nepopiratelné charisma. Jeho hlas a jednoduché melodie, ať již kytary, či piana, se do posluchačů zapichovaly jak háčky.

Přestože romantičtí chlapci s kytarou jdou obvykle mimo můj zájem i vnímání, Damien Rice dokázal svým živým projevem z této stylové klícky vystoupit a přiblížit se písničkářům jako Tallest Man on Earth nebo Glen Hansard, které na základě albových nahrávek řadím o poznání výše. Sám na velké scéně Rice zhypnotizoval publikum, a když si střihl duet Hallelujah s Markétou Irglovou, lidi již byli blízko vytržení. 

Hlavní body večerního pátečního programu měly ale teprve přijít. Málokterý větší festival by si asi tak jako Colours dovolil postavit večerní program na Bonobo a Woodkidovi. Dvou jistě originálních a svébytných interpretech, ovšem bez příchutě hvězdného statutu. Jak Bonobo tak Woodkid navíc zdaleka nejsou na ústupu ze svého tvůrčího vrcholu, což rozhodně v Česku nebývá u headlinerů pravidlem - spíše naopak. Oba svou úlohu na velkých scénách bez obtíží zvládli a až překvapivě početné diváctvo rozproudili až do zadních řad. Ukazuje se, že - přinejmenším ostravské - publikum netáhnou zdaleka jen velká jména.

To se projevilo - i když v opačném gardu - i v sobotu. Koncert jednoho z hlavních taháků nejen Colours, ale také festivalového léta po celé Evropě – The Knife – poukázal na možnou nelibost ostravského publika k elektronickým experimentům. Neortodoxní švédské duo se po sedmi letech vrátilo s velmi netradiční deskou a na Colours nové skladby doprovodilo živou show stejně obskurní, jako je deska sama. Knife ale v Ostravě vzbudili protichůdné dojmy. Mnozí nešetřili nadšením, na druhou stranu se během jejich vystoupení na hlavní scéně notně vylidnilo. Ve druhé půlce koncertu člověk pohodlně prošel takřka až k podiu.

XX, to je jiná káva

To se rozhodně nedalo říci o asi největší hvězdě letošních Colours – britských The xx, kteří přišli na řadu po Knife. Přestože v pořadí druhé album The xx Coexist mnohé fanoušky zklamalo, nové skladby a nabyté zkušenosti z velkých koncertních pódií The xx prospěly. Ve srovnání s koncertem před dvěma lety dokázali mladí Britové svým něžné popovým skladbám – jež zlí jazykové označují za poluční soundtrack teenagerů – vtisknout o poznání více energie, která vtáhla publikum a udržela ho v napětí.

Přestože větší úspěch slavily přímočařejší starší písně, koketování jednoho z členů Jamieho Smithe Jamieho xx s taneční hudbou se kapele přinejmenším pro živé vystoupení vyplatilo. Colours poté zakončila nedělní vystoupení kapely Tomahawk s frontmanem Mikem Pattonem a oblíbence žen a dívek Jamieho Culluma, který se na Colours předvedl již před čtyřmi lety.

Nahrávám video
Festival Colours of Ostrava lámal návštěvnické rekordy
Zdroj: ČT24

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoPlzeňský festival světel Blik Blik nabízí nejsložitější projekci v dějinách akce

V Plzni ve čtvrtek začal festival světla s názvem Blik Blik. Letos je pro velký zájem poprvé třídenní a nabídne sedmnáct světelných instalací od českých i světových umělců. Ty jsou rozprostřené po celém městě, třeba i v jindy nepřístupném dvoře renesanční radnice. Návštěvníky tam čeká dílo českého autora Jana Hladila. Jde o nejsložitější projekci v jedenáctileté historii festivalu.
před 5 hhodinami

Klempíř odvolal šéfku Národní galerie Knastovou

Ministr kultury Oto Klempíř (za Motoristy) ve čtvrtek odvolal generální ředitelku Národní galerie Praha (NGP) Alicji Knastovou. Odborná veřejnost ji kritizovala kvůli stylu komunikace či minimalistickému výstavnímu programu. Podle ministra galerie potřebuje výraznější odborný rozvoj a ambici posunout se mezi přední evropské instituce. NGP zatím povede dosavadní ředitelka sbírky starého umění Olga Kotková. Podle Deníku N hodlá ministerstvo v příštích měsících vypsat výběrové řízení na ředitele NGP.
včeraAktualizovánopřed 7 hhodinami

Producenti „Pana Nikoho“ odmítají stížnost Ruska. Vidí v ní další propagandu

Moskva poprvé oficiálně zareagovala na dánsko-český dokument Pan Nikdo proti Putinovi. Čerstvý držitel Oscara ukazuje ideologickou indoktrinaci ruských školáků. Podle Moskvy ale bez souhlasu jejich rodičů, a žádá proto reakci po organizátorech cen. Čeští producenti uvedli, že snímek vznikl podle nejvyšších standardů. Bez výhrad nebyl dokument ale přijat ani Ukrajinci, některým vadí, že z Rusů příliš dělá oběti putinovského režimu.
před 9 hhodinami

Filmové premiéry: Spasitel, Tajný agent či Při zemi

Co nového promítají kina? Ve sci-fi Spasitel závisí záchrana Země na učiteli přírodopisu v podání Ryana Goslinga. Na Oscara nominovaný snímek Tajný agent se vrací do doby, kdy v Brazílii vládla vojenská diktatura. Šanci na Oscara mělo i komorní drama Hlas Hind Radžab o záchraně šestileté dívky uvázlé uprostřed bojů v Gaze. Ve filmu Tanec s medvědem stojí manželský pár, ztvárněný Pavlou Gajdošíkovou a Kryštofem Hádkem, před rozhodnutím týkajícím se ještě nenarozeného dítěte. Poeticky natočený český dokument Při zemi přibližuje přírodu a jednotlivce, kteří se jí snaží pomáhat. Dokument je v premiérách zastoupen i maďarským snímkem 80 rozlícených novinářů. Investigativně sleduje tým žurnalistů soupeřících s autoritářským režimem.
před 15 hhodinami

Kauza Sbormistr otvírá debatu o zfilmování reálných osudů, říká šéf producentů

Natáčení podle reálného osudu má rozměr legislativní i etický, uvádí předseda Asociace producentů v audiovizi Vratislav Šlajer. V pořadu 90’ ČT24 mluvil obecně, podnětem k tématu bylo předběžné rozhodnutí soudu ohledně snímku Sbormistr. Šlajer považuje za pozitivní, že budí diskusi o zpracování reálných osudů.
před 16 hhodinami

„Panna Maria ze Szopienic“ zachraňovala olověné děti. O hrdinství čtyřicet let mlčela

Panna Maria ze Szopienic nebo slezská Erin Brokovich - to jsou dvě přirovnání, která se používají v souvislosti s polskou pediatričkou Jolantou Wadowskou-Król. Hrdinka nového seriálu platformy Netflix Olověné děti zachránila v podstatě tajně až skoro ilegálně stovky dětí před vážnými zdravotními problémy. Ty jim způsobovala otrava olovem z hutí v polských Szopienicích. To se ovšem nelíbilo komunistům, a tak Wadowská za své hrdinství tvrdě zaplatila. A svůj příběh držela v utajení - až dokud ho neobjevila její vnučka a o několik let později i filmaři.
před 21 hhodinami

Novináři tvrdí, že odhalili identitu Banksyho. Všichni ji ale znát nechtějí

Agentura Reuters tvrdí, že ví, kdo je Banksy. Pečlivé pátrání její redaktory dovedlo k streetartovému umělci, jemuž se už několik desetiletí daří svou identitu skrývat. Díla tohoto fantoma, komentující břitce sociální či politickou situaci, se „zničehonic“ objevila na řadě míst světa a v aukcích se prodávají za miliony liber. Odhalení Banksyho zní jako senzace, někteří si ale myslí, že by v anonymitě měl dál zůstat.
18. 3. 2026

Soud předběžným opatřením zakázal televizní vysílání Sbormistra

Obvodní soud pro Prahu 4 předběžným opatřením zakázal televizní vysílání filmu Sbormistr v Česku, sdělil Ivan David, advokát ženy, která na producenty snímku podala žalobu. V příběhu inspirovaném kauzou sbormistra souboru Bambini di Praga Bohumila Kulínského odsouzeného za pohlavní zneužívání nezletilých členek sboru se žena poznala jako jedna z obětí. Tvrdí, že film zasáhl do jejích práv na ochranu osobnosti. Producenty snímku jsou Česká televize, společnost endorfilm, innogy Česká republika a Barrandov Studio.
18. 3. 2026Aktualizováno18. 3. 2026
Načítání...