Česká společnost se nechce poučit ze svých dějin a platí za to vysokou cenu, obává se Petr Pithart. V novém vydání knihy Osmašedesátý se někdejší premiér a předseda Senátu zamýšlí nad událostmi, které vedly k vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, i důsledky okupace. Knihu začal psát po vzniku Charty 77, teď ji doplnil o nové postřehy.
Nevzdávejte dějiny, žádá Petr Pithart. A aktualizoval knihu o osmašedesátém
Petr Pithart aktualizoval knihu Osmašedesátý (zdroj: ČT24)
Obdiv a nepoznaná atmosféra všeobecné podpory uvedla podle Petra Pitharta reformní komunisty během pražského jara do stavu nebezpečného denního snění. „Žili tak odtrženi od života, že společnost neznali. Vůbec nechápali, že lidé chtějí daleko více, než oni napsali do akčního programu,“ obává se.
Od této chvíle mluvím o zradě
Zatímco v Kremlu českoslovenští politici slibovali omezení svobody, doma jí otevírali dveře. Neudržitelnost situace podle autora knihy vytěsnili. Domnívá se také, že po srpnu 1968, kdy dobu tání a nadějí ukončily sovětské tanky, měli představitelé naší země při vyjednávání v Moskvě více vzdorovat.
„Stačilo v jedné chvíli, třeba už na podzim 1968, kdy Sověti chtěli víc a víc a pořád se jednalo, prostě vstát a říct: ‚Soudruzi, tak to už beze mě.‘ Udělal to jediný z nich, Zdeněk Mlynář, prostě v jednu chvíli se mu chtělo začít zvracet, tak vzal kabát a odešel. A co? Nic se mu nestalo. Ti ostatní nic nezachránili. Kdyby zachránili, řekl bych: ‚Dobře, obětovali se.‘ Ale nezachránili. Od té chvíle mluvím o zradě,“ říká Pithart.
Jeho text je výčtem šrámů, které v důsledku chyb československých lídrů utrpělo národní sebevědomí. Zradou nazývá i potlačení shromáždění 21. srpna 1969. „Najížděli na nás obrněné transportéry. Lidé už byli tak zoufalí a bezradní, že volali: Dubček, Dubček, Dubček!“ vzpomíná Pithart na výročí okupace, kdy se protestující obraceli na někdejší osobnost pražského jara a v té době předsedu parlamentu. Z moci své funkce paradoxně právě on podepsal takzvaný pendrekový zákon, který umožnil perzekuci demonstrantů.
„Byla to výzva k vyklizení veřejného prostoru. Vykašlete se na to, my na to už taky kašleme. Zalezte si do svých chalup, je to ztracené,“ nepochybuje Pithart, že to všechno ovlivnilo podobu české společnosti v následujících letech normalizace.
V knize se dotýká ale třeba i filmu Ztraceni v Mnichově (2015). V něm režisér a scenárista Petr Zelenka nahlíží na podpis mnichovské dohody, chápaný většinou jako zradu na českém národě, a z něho vyplývající údajný komplex jako výmluvu pro pozdější národní selhání.
„(Česká společnost) snadno rezignuje na pravdu. Je to strašně smutný film, ale mě velmi oslovil, protože to byla výzva: Nevzdávejte dějiny. Musíte se dostat k tomu, jak to bylo, a nebojte se na to mít silný názor. Je to pořád lepší, než zavřít stránku a odejít,“ podotýká Pithart.
Na revoluce nejsme dobří
V hodnocení moderních dějin je nekompromisní. Svobodu podle něj Češi a Slováci dostali příliš levně, v roce 1918, i 1989. V souvislosti s Listopadem dokonce odmítá hovořit o revoluci. „Neříkám, že je to špatně, ale prostě to nemáme v arzenálu, jsme dobří na lepší věci, na revoluce ne. A když teda jednou vyjdeme na náměstí, tak tomu, proboha, neříkejme revoluce,“ žádá.
Sám o událostech v roce 1989 mluví jako o vyjednaném předání moci. „Protože od revoluce se vždycky čeká příliš mnoho. A lidé čekali příliš mnoho a teď jsou zklamaní, tak si prostě našli někoho, kdo jim snadno slíbí, že všechno zařídí,“ odrážejí se podle Pitharta nenaplněné revoluční naděje v aktuální náladě společnosti.