Na černobílé fotografii utíká nahá devítiletá dívka. Kapky zápalné látky napalm ji popálily a ona křičí bolestí a pláče strachy. Silná momentka se stala symbolem hrůz vietnamské války a vietnamsko-americký fotograf Nick Ut za ni obdržel Pulitzerovu cenu. Dokument The Stringer, který měl o víkendu premiéru na festivalu nezávislých filmů Sundance, ale tvrdí, že skutečným autorem je někdo jiný.
Kdo vyfotil „napalmovou dívku“? Autorství ikonického snímku zpochybněno
Fotografie „napalmové dívky“ je považována za jeden z nejpůsobivějších protiválečných dokumentů. Významně ovlivnila pohled Američanů na válku ve Vietnamu. Bývá dokonce označována za podnět k bouřlivým demonstracím za zastavení vietnamské války a stažení amerických jednotek. Spojené státy v ozbrojeném konfliktu trvajícím v letech 1955 až 1975 stály na straně Jižního Vietnamu bojujícího proti komunistickému Severu.
Útěk před napalmem
Ikonický snímek vznikl 8. června 1972, kdy vesnici Trang Bang, ležící asi čtyřicet kilometrů severozápadně od Ho Či Minova Města (tehdy Saigonu), bombardovalo napalmem jihovietnamské letectvo pod americkým velením, vedené mylnou domněnkou, že se ve vsi na území Jižního Vietnamu ukrývá prokomunistický Vietkong.
Na fotografii je vidět několik dětí, které prchají spolu s vojáky po silnici z bombardované vesnice. Pozornost celého světa přitáhla ale především tehdy devítiletá Kim Phuc. Když začal napalmový nálet, skrývala se s rodinou v buddhistické pagodě, jenže jejich úkryt byl zasažen. Dva bratři Kim Phuc zemřeli, dívka vyběhla z plamenů, strhla ze sebe hořící šaty a prchala z vesnice.
Právě v těchto dramatických momentech cvakla spoušť fotoaparátu – jenže kdo ji vlastně zmáčknul? Nový dokumentární film The Stringer tvrdí, že Nick Ut, vyznamenaný za snímek Pulitzerovou cenou i World Press Photo, tím fotografem nebyl.
Dvacet dolarů místo slávy
Carl Robinson, někdejší editor agentury Associated Press (AP), pro niž pracoval i Nick Ut, v dokumentu tvrdí, že fotografii do saigonské kanceláře přinesl místní reportér. Dostal za ni dvacet dolarů a odešel.
„Napalmová dívka“ ale byla publikována se jménem Nicka Uta, prý na příkaz jeho dalšího tehdejšího spolupracovníka, německého fotoreportéra Horsta Faase, který prestiž válečného fotografa získal i díky práci ve Vietnamu (a dvěma Pulitzerovým cenám). Motivace této výměny nicméně není příliš zřejmá.
Pátrání po „stringerovi“
Snímek The Stringer natočil Bao Nguyen, americký režisér s vietnamskými kořeny, jehož rodiče utekli z rodné země do Spojených států právě kvůli válce ve Vietnamu. Sleduje dva roky trvající vyšetřování skutečného autorství fotografie a hledání muže známého jen jako „stringer“, což by se volně dalo přeložit jako přispěvatel. Filmaři ho nakonec najdou v reportérovi jménem Nguyen Nghe, který od poválečných let žije v Kalifornii.
Označuje se za skutečného autora. „Chci jen říct, že v první řadě všechny zdravím. A jsem velmi, velmi rád, že tu mohu být. A moc vám děkuji, že jste se přišli podívat na film. Já jsem to vyfotil,“ zopakoval i osobně při premiéře na festivalu Sundance.
Režisér snímku se nepodivuje, proč se fotograf ke své práci nehlásil dříve. „Pro mnoho lidí, zejména v generaci mých rodičů a starších Vietnamců, to není nic, co se očekává, a není to nutně jejich prioritou. Prioritou přistěhovalců a uprchlíků je postarat se v první řadě o své rodiny,“ vysvětlil podle The Washington Post.
Magazín The Hollywood Reporter poznamenává, že to, co se jeví jako otázka autorských zásluh, přerůstá do zkoumání širších témat současné doby, jako je při sobě držící „generace starých bílých mužů“, neochota vnímat lidi jiné barvy pleti jako jednotlivce a názory, kdo má zaznamenávat světové dějiny.
Nick Ut při útoku byl a pomohl
Autenticitu fotografie nikdo nezpochybňuje, ani to, že Ut ve vesnici při napalmovém útoku byl. Podle závěrů, které film prezentuje mimo jiné na základě nezávislé forenzní analýzy a výpovědí očitých svědků, se ale nacházel příliš daleko od prchající dívky, než aby ji mohl v tomto záběru vyfotit.
Pořídil jiný snímek, na němž je Kim Phuc zachycená z boku a který původně editor vybral pro odeslání do newyorské centrály, protože si nebyl jistý, jestli dívčina přílišná nahota neporušuje pravidla agentury, popisuje deník The Washington Post.
Stejný list také v roce 2012 otiskl vzpomínku fotoreportéra Davida Burnetta, v níž líčil, že patřil k prvním, kdo slavnou fotografii viděl, protože byl u toho, když Nick Ut vyšel z temné komory a v ruce držel „ještě mokrou kopii svého nejlepšího snímku“.
Součástí mnohokrát opakovaného příběhu je – nijak nezpochybňované – Utovo vyprávění, že popálenou Kim Phuc odvezl do nemocnice, kde pro ni díky svému americkému novinářskému průkazu vymohl pomoc.
„Musel jsem průkaz ukázat několikrát i vyhrožovat vojákům, ale nakonec jsem se s ní do nemocnice dostal,“ vzpomínal později. Napalm dívce způsobil popáleniny třetího stupně na třiceti procentech těla. „Plakal jsem, když jsem ji uviděl běžet. Myslím, že bych spáchal sebevraždu, kdyby zemřela,“ řekl prý Ut svému kolegovi.
Proti zpochybnění autorství se ohrazuje Ut i AP
Uvedení filmu The Stringer na Sundance se Nick Ut se pokusil – marně – zabránit, nesouhlas s promítáním doručili festivalu fotografovi právníci a pohrozili žalobou za pomluvu.
Proti dokumentu se ohradila i samotná agentura AP. V prohlášení zveřejněném po premiéře ujišťuje, že informace o ikonické fotografii prověřovala. „Neviděli jsme nic, co by dokazovalo, že Nick Ut snímek nepořídil,“ uvádí.
Podotýká ale, že ověřování probíhalo dříve, než kdokoliv z agentury mohl zhlédnout film, protože tvůrci dřívější přístup k natočeným materiálům neposkytli, respektive stanovovali si podmínky, na něž agentura nechtěla přistoupit. Zástupci AP jsou prý připraveni prozkoumat i nové důkazy, ovšem v tom jim brání mlčenlivost, kterou filmaři zavázali aktéry dokumentu.
Mlčel, protože se bál o práci
V dřívější zprávě se agentura podivuje, proč editor Carl Robinson nepřišel s odhalením falešného autorství mnohem dříve, třeba ve svých knižních pamětech. Osmdesátiletý novinář v dokumentu vysvětluje, že nechtěl přijít o práci, ale ono tajemství ho celou dobu tížilo. Rád by se prý stihl, dřív než zemře, právoplatnému autorovi omluvit.
„Nemůžeme jasněji říci, že Associated Press zajímají pouze fakta a pravdivá historie této ikonické fotografie,“ zdůrazňuje závěr agenturního prohlášení. Rovněž tvůrci filmu ubezpečují, že jejich cílem je především pravda.
Nejde o první nejistotu spojenou s fotografií. Například o její pravosti pochyboval zpočátku i někdejší americký prezident Richard Nixon, jak prozrazují dobové nahrávky z aféry Watergate. „Zajímalo by mě, jestli je to upraveno,“ uvažuje na jedné z nich z 12. června, tedy pár dní po vzniku fotografie.
Fotografie z Uta udělala celebritu
Nick Ut opakovaně přiznával, že fotografie „napalmové dívky“ mu změnila život. Bylo mu jednadvacet let, když ji pořídil a udělala z něj celebritu svého oboru. Ut se ve Vietnamu (přesněji tehdy ve Francouzské Indočíně) narodil a vyrostl tam. Válečným fotografem se stal poté, co jeho bratra, také fotografa, zabili vietnamští vojáci.
Aktéři dokumentu spekulují, že právě tato tragédie mohla být pro Utova šéfa motivací, proč se mladému fotografovi rozhodl snímek připsat – Faas se mohl cítit vinen za smrt jeho bratra a chtěl mu tak vzdát hold.
Ut se při focení vietnamské války musel vyrovnat i se ztrátou svého přítele a kolegy Henriho Hueta, který se dobrovolně vydal na jednu akci místo něj, ale vrtulník, v němž letěl, sestřelili. Nick Ut sám byl čtyřikrát raněn. Když komunisté v roce 1975 převzali Saigon, emigroval do USA a dál pracoval jako fotograf pro agenturu AP, než v roce 2017 odešel do důchodu.
Osud „napalmové dívky“
V celoživotním kontaktu zůstal i s Kim Phuc. Ta bezprostředně po zranění strávila více než rok v nemocnici, kde se zotavovala ze zranění, a žila s neustálými bolestmi a omezenou hybností. S následky se potýkala opakovaně, ještě v roce 2022 postoupila laserovou léčbu.
Fotka Kim Phuc proslavila, ona se ale držela v ústraní, žila ve vesnici poblíž kambodžských hranic. Začala studovat na zdravotní škole, chtěla se stát lékařkou. Ovšem poté, co si komunistický režim uvědomil, jakou propagandistickou cenu „napalmová dívka“ má, musela školu opustit a pod dohledem hrát svou „roli“.
„Chtěla jsem z toho pryč. Popálili mě napalmem, stala jsem se obětí války... Ale pak už ze mě byla oběť jiného druhu,“ uvedla později. Na začátku devadesátých let – dvě dekády po pořízení snímku – emigrovala do Kanady, kam ji zavedlo mezipřistání na svatební cestě. Tehdy se opět spojila s Nickem Utem a ten ji prý povzbudil, aby svůj příběh vypověděla světu. Vznikla kniha i dokument.
Kim Phuc přiznává, že fotografii, která jí proslavila, nenáviděla. Připadala si ošklivá a styděla se za svou nahotu. Trauma a neustálá fyzická bolest ji vedly dokonce k myšlenkám na sebevraždu. V Kanadě založila nadaci Kim Foundation International nabízející podporu dětem zasaženým válkou. V rozhovoru pro kanadskou stanici CBS k půlstoletému výročí fotografie prohlásila, že už „není obětí války“, ale že se vnímá jako „přeživší, která volá po míru“.
Na samotný útok si prý Kim Phuc příliš nepamatuje, její strýc ale potvrdil, píše AP, že onu osudovou fotografii pořídil Nick Ut.