Na české ambasádě v Tel Avivu se otevřela knihovna pojmenovaná po Ruth Bondyové. Rodačka z Prahy se v Izraeli stala známou novinářkou a zasloužila se významně také o překlad české literatury do hebrejštiny. Potomci Ruth Bondyové, která zemřela v roce 2017, z její privátní knihovny věnovali velvyslanectví stovky knih s českou tematikou.
Český spisovatel musí mít humor, nepochybovala Ruth Bondyová. Její jméno nově nese knihovna v Tel Avivu
11 minut
Velvyslanectví v Tel Avivu otevřelo Knihovnu Ruth Bondyové
Ruth Bondyovou potkal osud mnoha evropských Židů. Prošla ghettem v Terezíně, koncentračním táborem v Osvětimi, osvobození se dočkala v Bergen-Belsenu. Z více než třiceti členů její nejbližší rodiny se domů vrátili čtyři.
„Bývalý život už to nebyl. Domov tu nebyl,“ popisovala Ruth Bondyová své pocity po skončení války – podobné pocitům tisíců Židů, kteří přežili holocaust. „Řekla jsem si, že chci žít mezi Židy,“ uzrálo v ní rozhodnutí odejít z Evropy do Palestiny.
„Ale tenkrát tam byli Angličani a omezili přistěhovalectví, a koho chytili, že se tam chce dostat ilegálně, tak ho poslali na Kypr. Do lágru zase. A to jsem si řekla, že jsem si užila dost. Tak jsem čekala, až se budu moct vystěhovat legálně,“ líčila.
Představovala jsem si, že jezdím pouští
Po válce si našla práci u agentury United Press jako překladatelka z angličtiny. Příležitost k odchodu jí ale poskyta takzvaná československá brigáda pro pomoc nově vzniklému státu Izraeli. Formovat se začala z popudu vojáků židovského původu z bývalého československého armádního sboru v Sovětském svazu.
„Tenkrát to byly takové líbánky mezi komunistickým režimem a Izraelem, jak nám také politruk řekl: vy jdete bojovat proti britskému imperialismu a arabskému feudalismu za socialistickou republiku. Ale my jsme tam chtěli zůstat. Byla to příležitost se dostat do Izraele legálně,“ přiznala Bondyová v pořadu Na plovárně.
Do Izraele na přelomu let 1948 a 1949 odešlo přes třináct set mužů a žen. Mezi nimi i Ruth Bondyová. „Dostala jsem výcvik ve Velké Střelné, měla jsem vždycky modřiny z pušky a nikdy jsem se moc nestrefila, a když jsem přijela do Izraele a ptali se, co bych chtěla dělat v armádě, tak jsem řekla, že bych chtěla být šoférkou v džípu. A představovala jsem si, že jezdím pouští a vítr mi vane ve vlasech. A oni řekli: Tak do kanceláře,“ vzpomínala na začátky v nové zemi.
Na rozdíl od komunistických plánů se Ruth Bondyová v Izraeli uchytila. Stala se novinářkou. Mimo jiné psala sloupky do přílohy jednoho z nejčtenějších tamních deníků Davar. Jako první žurnalistka obdržela Sokolovovu cenu, izraelskou verzi Pulitzerovy ceny.
Bon dia
Zároveň psala knihy, nejprve hebrejsky, kvůli nekvalitním překladům pak i česky. Sepsala třeba biografii Potulné kořeny nebo vzpomínkové povídky Drobné útěchy.
Knižně přiblížila také tradiční kuchyni českých a moravských Židů nebo jejich mluvu. Ke knize židovských výrazů ji inspirovala korespondence Karla Poláčka, při jejím čtení si uvědomila, že slova si z židovského slovníku půjčují i čeští nežidovští autoři. Kniha Mezi námi řečeno měla úspěch, následovala publikace o původu jmen Židů. Ruth Bondyová se zajímala samozřejmě i o to své.
„Bondy pochází ze Španělska, je to bon dia – dobrý den. Proč? V hebrejštině se dobrý den, a také svátek, řekne jom tov. Lidé se jménem Jomtov žili ve Španělsku, a když přišli sem, tak na začátku se psali Jomtov-Bondy – a pak Jomtov zmizel. Bylo to jméno speciálně jenom židovské, ale nemělo antisemitské konotace jako Kohn a Lévy,“ vysvětlovala v pořadu Na plovárně.
Izraelští čtenáři podle ní rádi čtou českou literaturu, ale za jedné podmínky, svěřila se v rozhovoru pro ČT před sedmi lety. „Aby tam byl humor. Český spisovatel, který nemá humor, není skutečně český,“ tvrdila. O českém humoru napsala knihu i její dcera, taktéž novinářka, Tal Bahsanová, přestože, jak přiznává, česky příliš neumí.
Švejkovi rozumí i v izraelské armádě
Prvním překladem Ruth Bondyové do hebrejštiny byly ostatně Osudy dobrého vojáka Švejka. „Začala jsem ho překládat, když byl nesmírně populární, hrál se téměř sedmsetkrát na divadle ve zpracování Maxe Broda. Lidi ani nevěděli, že je to kniha, mysleli, že je to divadelní hra. Dokonce máme v Izraeli kroužek přátel Švejka. Můj vnuk byl na vojně a říkal, že i tam to četli, že jim to něco říká. Vojna asi zůstala v základě stejná,“ poznamenala v roce 2008.
Při překladu si musela poradit s německými zkomoleninami, které se nakonec rozhodla přeložit povětšinou do hebrejštiny, aby čtení nerušil příliš hustý poznámkový aparát, a také jadrnými výrazy. Ty si prý musela obhajovat.
„Nebyla jsem ještě tak dobrá v hebrejštině, tak jsem to překládala s mým redaktorem z novin, který sice česky neuměl, ale hebrejsky uměl perfektně. Měli jsme velké hádky kvůli jadrným výrazům, protože on byl takový puritán. Pracovali jsme v kavárně a někdy se lidé koukali, proč se hádáme, to jsme se hádali o sprosťačiny,“ prozradila později.
Přeložila Hrabala, Otu Pavla i Viewegha
Hebrejsky díky ní promluvil také Bohumil Hrabal, Jiří Weil, Milan Kundera, Jan Werich, Ota Pavel, Václav Havel, Jan Masaryk nebo Michal Viewegh.
Nakladatele se k vydání českých spisovatelů dařilo přesvědčit zejména díky tomu, že jejich tituly už vyšly v jiných, světových jazycích. Například Hrabal v němčině a Kundera ve francouzštině. Některé si Ruth Bondyová prosadila. Pochybnosti neměla třeba o vyprávění Oty Pavla. „Řekla jsem nakladateli: Na moje riziko. A skutečně se uchytil,“ uvedla.
V knihovně, která nese její jméno, lze najít beletrii i s osobním věnováním autorů, třeba podpisy Arnošta Lustiga či Jana Wericha. Část fondu zabírá odborná literatura. K daru od rodiny Ruth Bondyové se přidali navíc i další dárci, vznikl tak jeden z největších souborů bohemik na území Izraele.
