Potřeba stále rostoucí mobility člověka veřejné prostory výrazně proměnila. Ty současné mají často podobu virtuální, protože zejména mladí lidé nekomunikují často jinak, než prostřednictvím sociálních sítí. Jenže jak se shodli hosté pořadu Fokus Václava Moravce na téma Veřejný prostor, má tento obrat svá rizika. Například v tom, že v něm na rozdíl od klasických médií chybí „moderátor“, který by informace podal v souvislostech, a lidé se mají tendenci v záplavě informací ztrácet. Výsledkem je pak to, že si hledají „názorová ghetta“, která jim potvrzují jen to, co chtějí slyšet, uvedl politolog Jiří Pehe.
Pod pojmem veřejný prostor si většina představí především náměstí, ulici, veřejné prostranství, míní historik architektury, profesor Petr Kratochvíl. Tedy to, jak se tomu říká ve stavebním zákoně. Ale je to také prostor politiky a médií.
„Ony ty dvě věci spolu souvisí a myslím si, že mají i něco společného, což bych vyjádřil tak, že veřejný prostor je prostor komunikace. Vzniká tam, kde spolu lidé hovoří, říkají si navzájem názory, které přesahují problematiku jejich vlastní rodiny nebo zaměstnání, konfrontují své pohledy na svět, hledají, co mají společného nebo odlišného,“ vysvětluje.
Mohou to být tak věci zcela banální, jako třeba diskuze o módě, anebo třeba o tom, kdo bude prezident. V těchto diskuzích formují svůj názor. „Může se to odehrávat v médiích, ale i ve fyzickém prostoru náměstí, protože městský veřejný prostor je úžasné divadlo, ve kterém jsme zároveň herci a diváci a hledáme, co nás spojuje,“ dodává Kratochvíl.
Je potřeba si ale podle něho také uvědomit, že veřejný prostor je jednak samotná fyzická stránka, tedy vymezený prostor, ale zároveň k tomu patří i ten život, který se tam odehrává. Významný americký sociolog Richard Sennett proto uváděl veřejný prostor jako místo, kde se můžeme setkat s odlišnostmi, nějak se s nimi vyrovnat, nějak je poznat, protože když to nepoznáme, tak nemáme šanci najít, zda nás něco spojuje či odlišuje. A kardiochirurg, profesor Jan Pirk, souhlasí.
„Myslím si, že veřejný prostor jednoduše řečeno je to, kde se lidé setkávají s lidmi, ať skutečně nebo moderně pomocí internetu. Je to třeba proto i nemocnice, kde se potkávají zdraví s nemocnými, pacienti s lékaři a tento prostor by se měl kultivovat,“ vysvětluje Pirk.
Podle něho kultura veřejného prostoru vypovídá něco ne o českých politicích, ale o kultuře celého národa. „To se nedá svádět na politiky. Pochybuji o tom, že nás některý politik nutí vyhazovat odpadky, když jedeme z chaty, do škarpy, místo toho, abychom je dali ke kontejneru, který je v každé vesnici. Mělo by se tak prostředí více kultivovat a mělo by se začít u dětí ve školách,“ říká Pirk.
Architekt Kratochvíl však míní, že jsou již i v Česku místa, kde se městský prostor kultivuje, stejně jako ve světě, kde obecně dochází k renesanci veřejného prostoru, k obnovení zájmu o veřejný městský prostor, o obnovení představy, že je to důležitá kategorie urbanistického plánování.
Obchodní centra nejsou tak úplně veřejný prostor
Obchodní centra jsou podle mnohých ukázkou nejpokleslejšího veřejného prostoru. Jenže podle Kratochvíla je na tom zrádné to, že se to sice jako veřejný prostor tváří, ale ve skutečnosti jím není. A to, že jsou tam davy lidí, na tom nic nemění.
„Jen lidi nestačí. K veřejnému prostoru patří možnost neregulovaného setkávání, možnost náhody, možnost, že se tam setkáte s něčím neočekávaným, kdežto v nákupních centrech je to propočítané, jde o marketingovou strategií koncipovaný prostor, kde je s vámi tiše manipulováno. Je to takový malý ráj, kde zapomenete na reálný svět, je vám tam dobře, ale chce se od vás, abyste tam zůstali co nejdéle, hodně si nakoupili. Což znamená, že se ztrácí možnost potkat něco nepříjemného, což k veřejnému prostoru patří. Například se tady nepotkáte s vrstvami, které jsou z nákupního procesu vyloučené, neboť nejsou koupěschopné,“ vysvětluje Kratochvíl.
Tři hesla veřejného prostoru podle Kratochvíla jsou: smysl, aktivity a fyzická podoba veřejného prostoru. Je to ale i veřejná diskuze a její úroveň. Přesun veřejnosti do virtuálního prostoru však toto „území“ výrazně ovlivňuje. „Nemyslím si, že virtuální může nahradit ten fyzický. Spíše je to o rozšíření možností, ale nepřestaneme ten fyzický využívat. Sociální sítě jsou důležitá platforma komunikace, ale když se něco má dít, musíte stejně dojít na náměstí. Revoluci můžete na sociálních sítích připravit, ale udělat ji, to musíte na ulici,“ říká Kratochvíl.
Architektura má podle architekta Josefa Pleskota ve veřejném prostoru významnou syntetickou roli. „Architekt je osoba, která soustřeďuje všechny podněty, které přicházejí z venku, tedy od zadavatele, investora, od veřejné správy, politiků, z médií i ze společnosti, protože si myslím, že kvalitní architekt nemůže nevnímat dění kolem sebe, a ani ne zprostředkovaně, ale musí aktivně,“ vysvětluje Pleskot.
Jenže výtvarnice Kateřina Šedá má pocit, že se lidé spíše zajímají o věci než o vztahy. „A velmi se to projevuje kolem, změnily se ploty, zvedly se do výšky a zmizely díry, takže nevidíte dovnitř. Dnes se postaví plot a až pak se zjišťuje, kdo tam bydlí,“ říká. Když komunikuje s někým přes mobil, tak myslím, že komunikuje s mobilem, ne s člověkem. „A s facebookem je to zase jinak než tváří v tvář,“ dodává Šedá.
Přes 11 tisíc. Přibližně tolik se podle údajů Ministerstva průmyslu a obchodu nacházelo v roce 2008 na území České republiky brownfieldů – tedy pozemků či staveb, které jsou v dnešní době buď nedostatečně využívány, nebo nejsou využívány vůbec. Nejméně brownfieldů připravených pro investora má hlavní město Praha. Je jen jeden a jde o průmyslový areál V Zámcích v pražských Bohnicích.
V Česku se tak nacházejí stovky zanedbaných prostor. Kateřina Šedá se v nich snaží právě jednotlivé komunity propojovat. „Já to vidím pozitivně. Veřejný prostor potřebuje neorganizované prostory. Myslím si, že i veřejný život to potřebuje. Děti mají najednou organizovaný čas od rána do večera, dospělí také a díky tomu přestáváme ty věci vidět. Já jsem zastánce toho, že ty věci existují, spíše bych je podporovala,“ vysvětluje Šedá.
Virtuální prostor má totiž podle politologa Jiřího Pehe zvláštní schopnost, vytváří alternativní občanskou společnost. Ta se ale dost liší od té fyzické, kde se lidé potkávají tváří v tvář.
„Ona zaprvé funguje tak, že lidé se nevidí, na jedné straně je možná demokratičtější, globálnější, že existuje i přes hranice, ale na druhou stranu jsou tam lidé anonymní. Tahle virtuální společnost má schopnost mobilizovat, jak jsme viděli například při setkání Světové banky v Praze, nebo v při arabském jaru, kdy se lidé sešli ve statisících na káhirském náměstí, ale když svrhli režim, tak bublina splaskla a nic po ní nezůstalo, žádná struktura. Diskuze se odehrává v takových bublinách, což má to negativní důsledky pro fungování demokracie,“ vysvětluje Pehe.
Nelze ale podle něho říci, zda převažují negativa či pozitiva. „ Je to půl napůl. Mnohem více lidí má přístup a jsou schopni si vyměňovat informace více než dříve, na druhou stranu tam chybí určitý moderační prvek, který obsahovala klasická média. Takže je to do určité míry prostor anarchický, který nevyprodukoval struktury,“ říká Pehe.
Ve veřejném prostoru totiž vzniká veřejnost. A to je abstraktní forma občanské společnosti, vznikající výměnou názoru a z toho se odvíjí veřejné mínění, názor. Ale virtuální prostor má zvláštní vlastnost, že má tendenci se atomizovat do těch názorových bublin, ghett, a to je pro demokracii nebezpečný vývoj.
Mladí lidé si však nedokážou svět bez sociálních sítí již představit. Český statistický úřad zkoumal, kolik jednotlivců starších 16ti let v posledních letech užívalo některou ze sociálních sítí. A došel k zajímavým číslům: zatímco v roce 2010 bylo na sítích přihlášeno jen devět procent obyvatel, už o rok později šlo o 25 procent lidí. V roce 2015 jich bylo 37 procent. Platí přitom, že nejvíce uživatelů najdeme mezi lidmi ve skupině od 16 do 24 let – zasíťováno jich je téměř 89 procent. S přibývajícím věkem se skupina uživatelů sociálních sítí zužuje – ve věku nad 35 let využívá tuto komunikační platformu jen necelá polovina lidí.
Mezi zeměmi Evropské unie jsou Češi na sociálních sítích spíše na chvostu
Nejvíce se na sociální sítě registrují Lucemburčané (68 %) a Belgičané (67 %). Naopak méně jednotlivců na sociálních sítích mají například v Itálii nebo ve Francii. Tam se počet uživatelů drží pod 40ti procenty obyvatel (obě 38 %).
Přesto tady máme masové ikony, přijímané masami mladé generace, a sice youtubery. Jedním z nich je youtuber Kovy, vlastním jménem Karel Kovář, jehož kanál má bezmála půl milionu odběratelů.
„Pro lidi je najednou mnohem složitější si utvořit nějaký názor, z tolika informačních proudů a je pro ně mnohem jednodušší, si najít některý, se kterým souhlasí a nejsou konfrontováni s něčím, co jim tu jejich jednoduchou pravdu komplikuje. Chceme si často myslet, že pravda je jednoduchá, chceme jí rozumět, chápat a proto spoustě lidí vyhovuje, nechat se uzavřít do bubliny, kterou nabízí facebook a být obklopen lidmi, kteří s námi souhlasí, a ne těmi, kteří se nám snaží vysvětlit, že je to jinak,“ vysvětluje Kovy.
Sám se přitom také v jedné takové bublině ocitá. „Praha je jedna velká bublina, takže nepochybně ano,“ dodává s úsměvem.
Nejvyhledávanější slova v Česku jsou„Facebook“ a „Youtube“
Sociální sítě dominují internetu, říkají statistiky vyhledávačů Seznam a Google. Obě konkurenční společnosti v žebříčku za rok 2016 zaznamenaly jako nejvyhledávanější slova v Česku „Facebook“ a „Youtube“. Podle společnosti Seznam další místa obsadila hesla Freevideo, Google nebo Bazoš.
Zájem byl o zpravodajské servery, v první desítce vyhledávání je Blesk a iDnes, ovšem probojovalo se tam těsně před jízdními řády i stručné heslo „porno“. Klienti vyhledávače Google podle vlastní statistiky společnosti často hledali „překladač“, kterému patří třetí místo. V první desítce pak najdeme také mapy anebo g-mail. Jak Seznam, tak Google zachytily trend častějšího vyhledávání politických témat.
Na Seznamu byly v kategorii Zprávy a kauzy nejvyhledávanějšími hesly volby – a to jak ty české, tak i ty americké. Mezi ně se vklínilo vyznamenávání z 28. října a kauza Jiřího Bradyho. A Google zařadil mezi skokany roku vedle eura 2016, olympijských her a třeba pokémonů, také heslo Donald Trump.
