Praha - Střídavá péče o dítě může být prospěšná výlučně v tom případě, kdy mezi jeho rozvedenými rodiči panuje shoda; na prvním místě totiž vždy musí stát práva a potřeby dítěte. Shodují se na tom soudci i psychologové oslovení Českou televizí. Diskusi o střídavé péči otevřely dva dnešní nálezy Ústavního soudu, který tuto formu upřednostnil před jinými způsoby výchovy dítěte.
„Ústavní soud dává přednost společné péči jako tomu, co je pro dítě nejlepší – aby s rozvodem nepřišlo ani o jednoho ze svých rodičů. To je naše nejzákladnější myšlenka. Střídavou péči považujeme za základní formu a jakoukoli jinou úpravu za doplňující či řešící konkrétní specifika.“
Tato slova dnes pronesla ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, jež posuzovala jeden ze dvou rodinných sporů – otec si stěžoval, že justice svěřila jeho dvě děti výhradně do péče matky. A nejvyšší instance mu dala za pravdu. Svým druhým dnešním nálezem naopak verdikt nižší instance o střídavé péči potvrdila (o rozhodnutí ÚS detailněji zde).
Ústavní soud přitom o podobných případech nerozhodoval poprvé, a soudkyně Šimáčková nyní doufá, že dnešní nález bude mít kultivační vliv na judikaturu nižších soudů. Střídání totiž nyní česká justice umožňuje přibližně v pěti procentech případů, a ačkoli je trend vzestupný (v roce 2005 u obou rodičů žilo 432 dětí, o pět let později soudy rozhodly o střídavé péči v 1 184 případech), v pětadevadesáti procentech stále svěřují děti výlučně do matčiny péče. Loni tak před soudem matky zvítězily ve více než 20 tisících případů - zatímco otcům bylo do péče svěřeno jen patnáct set dětí.
Muži také po střídavé péči volají nejčastěji. „Rozsudky často vypadají tak, že se vyhoví přání matky a neřeší se zájem dítěte,“ tvrdí například Petr Cihlář, který musel soudní cestu k střídavé péči absolvovat. A předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský už včera na ČT24 konstatoval: „Rodiče musí být v rovnocenném postavení. Nesouhlas jednoho z rodičů nesmí být důvodem, proč soudy vůbec nepoužijí institut střídavé péče.“
Podmínkou je soulad mezi expartnery. Dá se ho ale dosáhnout?
Zejména psychologové ovšem upozorňují, že harmonie mezi rozvedeným párem představuje nezbytnou podmínku pro to, aby se střídavá péče nezměnila v debakl s nepříjemnými následky pro dítě. „Pokud dohoda funguje, je střídavá péče pro dítě přínosná,“ uvádí sociolog Ondřej Bouša z institutu výzkumu dětí a rodiny při Masarykově univerzitě. „Nebezpečí vidím v případě, kdy jeden z rodičů s rozhodnutím soudu ostře nesouhlasí. Pokud jsou totiž rodiče v neustálém konfliktu, je velmi vysoké riziko, že do něj bude dítě zatahováno. To pro něj má samozřejmě negativní dopad.“
Obdobně hovoří i psychoterapeut Jeroným Klimeš. Upozorňuje na to, že v minulosti (před 100 a více lety) pro dítě znamenal rozchod partnerů vždy částečné osiření; s druhým rodičem se již více nestýkalo. „Šlo o jednorázovou událost – a střídavá péče má význam právě jen za předpokladu, že bude lepší, než kdyby dítě osiřelo,“ konstatoval Klimeš v pořadu ČT Rodina a já. „U malých dětí rozhodně není vhodná, protože dítě má asymetrický vztah k oběma rodičům - a k ženě je logicky silnější. Dovedu si ji představit u dětí kolem patnáctého roku života.“
Opačné stanovisko zastává psycholog Václav Mertin z Karlovy univerzity; s rostoucím věkem dítěte podle něj už nemusí střídavá péče na delší vzdálenost fungovat: „Jakmile je dítě starší, nepotřebuje jenom rodiče, ale i sociální vazby v místě. Zákon sice navštěvování dvou mateřských a případně základních škol umožňuje, ale mně to přijde až nelidské.“
Rezervovaně se ke střídavé péči před časem ve vysílání ČT stavěla pražská soudkyně Dana Pernetová, která se na rodinné právo specializuje dlouhodobě. „Souhlasím s tím, že střídavá výchova vyhovuje víc rodičům. Pokud se vydaří, je dítěti ku prospěchu. Za roky, co tuto agendu soudím, jsem se ale téměř nesetkala s tím, že by to fungovala na 100 procent.“
ÚS: Vždy zohledňujme konkrétní podmínky
Pernetová i ústavní soudci zároveň uvádějí, že alfou a omegou jsou konkrétní podmínky dané rodiny. „Předpoklad je, že rodiče dosavadní péčí prokázali, že jsou výchovy schopni,“ uvádí soudkyně Šimáčková. „Zájem dítěte je flexibilní. Je potřeba zjišťovat podmínky výchovného prostředí a schopností rodičů, a pokud jsou v pořádku, nevidím důvod, proč bychom neměli svěření dítěte do střídavé péče vyhovět,“ uzavírá soudce Jaroslav Fenyk.
S tím souhlasí i zmiňovaný psycholog Mertin: „Špatné je pro dítě už to, že se mu rodiče rozešli; ve většině případů totiž nechce ani jednoho znich ztratit. Proto by měla být střídavá péče první volbou, pokud tomu nic nebrání. Ale samozřejmě je nutné každý případ posuzovat individuálně.“
Také Anna Kotková ze společnosti Gender Studies považuje střídavou péči za posun dobrým směrem. „Soudy rozhodovaly velmi stereotypně, když svěřovaly děti do péče jen matkám s tím, že se o potomky postarají lépe. Tyto představy prolomili aktivní otcové, takže dnes jsme, doufám, už jinde,“ řekla Kotková. Podle ní je ale střídavá péče „křehký nástroj“, který se nedá použít vždy.
Příkladem toho, kde střídavá péče funguje, potom mohou být slova jedenáctiletého Matyáše Piňose ze Zlína: „Mám dvě moc hezké sestřičky a vidím je každou stejně. Je to opravdu to nejlepší, co rodiče mohli udělat.“
