Dvanáct osobností z Česka i ze zahraničí obdrželo ceny Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Pamětní medaili na slavnostním večeru v sídle Senátu převzala například novinářka a signatářka Charty 77 Daňa Horáková, která v 70. letech řídila s Václavem Havlem samizdatovou Edici Expedice. Další oceněný, ruský disident a novinář Alexandr Podrabinek, varoval ve svém projevu před Ruskem, které se podle něj navrátilo k totalitním metodám vládnutí.
Dvanáct statečných. Ústav pro studium totalit ocenil vybrané osobnosti
Horáková uvedla, že získání ceny za statečnost ji uvádí do rozpaků. „Na statečnost jsme neměli ani pomyšlení, ani čas. Prostě jsme dělali, co se slušelo a co bylo třeba, nic víc, nic míň,“ podotkla.
Vyjádřila velkou vděčnost osudu za to, že měla příležitost a čest poznat několik 'normálních' hrdinů. „Bez nich by ta totalita zřejmě řádila ještě daleko déle – třeba Rudu Slánského, Olgu Havlovou nebo ženy, které opisovaly knížky pro naši Edici Expedici,“ dodala.
„Daňa Horáková patří k těm, kteří se nestali veřejně známou tváří československého disentu, bez nichž by však opozice v Československu nemohla existovat,“ zdůvodnil udělení ocenění ÚSTR.
Návrat Ruska k totalitě
Alexandr Podrabinek, který v 70. letech poukázal na zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu k perzekuci odpůrců režimu, získal cenu za hájení principů demokracie, svobody a lidských práv. Za své aktivity byl odsouzen k vyhnanství na Sibiři a později i vězněn.
Alexandr Podrabinek
„V Rusku se stát navrátil k totalitním metodám vládnutí. Jak tomu čelit, nikdo dobře neví. Obávám se, že bojovníkům proti totalitě nezaměstnanost v nejbližší době nehrozí. Tento mor dnešní doby je nutno porazit stejně, jako se v minulosti podařilo porazit mor skutečný,“ uvedl při přebírání pamětní medaile novinář.
Inspirativní poctivostí proti těžkostem
Stejné ocenění jako Podrabinek získali i Bulhaři Alexandr Dimitrov, Eduard Genov a Valentin Radev, kteří jako studenti protestovali v roce 1968 proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Mezi oceněnými, kteří na ceremoniál nedorazili ze zdravotních důvodů, je i osmadevadesátiletý veterán od Tobruku a Dunkerquu Bernard Papánek a o pět let mladší Helena Steblová, která za druhé světové války zaplatila za svou pomoc partyzánům uvězněním v koncentračním táboře Ravensbrück. „Těžkým životním okolnostem čelila vždy s neobvyklou a inspirativní poctivostí a odvahou,“ řekl o matce čtyř dětí ÚSTR.
Za statečné občanské postoje dostal cenu také osmaosmdesátiletý Zdeněk Mandrholec, který po odsouzení komunisty za velezradu pracoval 6,5 roku v uranových dolech na Jáchymovsku a který po tamních pracovních táborech dodnes provází. „Dobré očekávej, na zlé buď připraven,“ vzkázal po svém vnukovi své životní motto.
In memoriam získal uznání rovněž Ivan Kožíšek, který patřil v osmdesátých letech k nejvýraznějším osobnostem protikomunistické rezistence v severních Čechách.
Letošní ocenění za „mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin“ zamířilo k zakladateli sdružení Paměť Miroslavu Kasáčkovi, dokumentaristce Kristině Vlachové a ke Zdeňku Procházkovi, který se věnuje tématu zaniklých pohraničních obcí.
- Cena Václava Bendy za statečné občanské postoje v době nacistické okupace a komunistické diktatury:
- Zdeněk Mandrholec
Narodil se roku 1930 v Přerově. Po smrti otce byla rodina vystěhována z podnikového bytu přerovského pivovaru, s matkou a sestrou se přestěhovali do západních Čech. Po ukončení obchodní školy pracoval v česárně vlny v Nejdku. Nesouhlasil s komunistickým pučem v únoru 1948 a při základní vojenské službě v roce 1951 se spolu s kolegy připravoval na boj proti komunistům. Jejich skupina byla odhalena, v roce 1953 byl zatčen a odsouzen k deseti letům za velezradu. Šest a půl roku vězení si odpracoval v uranových dolech na Jáchymovsku (mimo jiné na nechvalně proslulé věži smrti), propuštěn byl při amnestii v roce 1960. Do penze pak manuálně pracoval v podniku Pozemní stavby. Je aktivním členem karlovarské pobočky Konfederace politických vězňů, a hlavně neúnavným průvodcem po trestaneckých pracovních táborech na Jáchymovsku. - Daňa Horáková
Narodila se roku 1947 v saském Grünbachu, později se její rodina přestěhovala do Prahy. Koncem 60. let studovala teologii v New Yorku. Po návratu ze Spojených států se živila prováděním turistů a ve svém bytě organizovala salóny pro režimem perzekvované disidenty. V letech 1975 až 1979 řídila s Václavem Havlem samizdatovou Edici Expedice. Podepsala také Chartu 77. Na konci 70. let se vystěhovala do Německé spolkové republiky. Tam pracovala nejprve jako uklízečka, později jako novinářka na volné noze v časopisech Bunte a Bild i jako zástupkyně šéfredaktora časopisu Welt am Sonntag. V letech 2002 až 2004 působila jako bezpartijní hamburská ministryně pro kulturu. Vedle knihy Den plný pitomců německy napsala a vydala dalších sedm prozaických a publicistických knih. - Ivan Kožíšek (1948–2014)
Narodil se v České Kamenici. Byl signatářem Charty 77 a podílel se na jejích aktivitách na Českolipsku a ve Šluknovském výběžku. Šířil informace o Chartě po regionu, shromažďoval údaje o pronásledovaných z politických důvodů, podílel se na organizování undergroundových výstav, přispíval do libereckého samizdatového periodika Váhy a podobně. V roce 1981 zorganizoval v Rumburku petiční akci za propuštění uvězněného mluvčího Charty 77 Rudolfa Battěka a byl odsouzen na sedm měsíců za výtržnictví a schvalování trestného činu. Po návratu z vězení se znovu zapojil do opozičních aktivit. StB jej několik let sledovala a šikanovala, a dokonce se neúspěšně pokusila přimět ho ke spolupráci. V roce 1989 se stal členem Nezávislého mírového sdružení, organizoval v Rumburku setkání jeho členů či sháněl podpisy pod petici za propuštění Václava Havla. Přes soustavnou šikanu ze strany StB i Veřejné bezpečnosti v těchto aktivitách pokračoval až do sametové revoluce. - Helena Steblová
Narodila se roku 1925 v Košařiskách na Těšínsku. V útlém mládí byla adoptována manželi Karlem a Marií Haltofovými. Zažila polskou i německou okupaci Těšínska. Na jaře 1944 pomáhala zachránit život těžce raněnému partyzánovi Janu Heczkovi. Ve stejné době se v domě Haltofových příležitostně ukrýval Helenin přítel, dezertér z wehrmachtu a partyzán Pavel Štefek. Helena i její rodiče byli záhy zatčeni gestapem a podrobeni krutým výslechům. Po několika měsících Helenu převezli do koncentračního tábora Ravensbrück. Dočkala se osvobození a domů se vrátila až rok po válce. Helenina matka nacistický lágr přežila, otce nacisté zavraždili v koncentračním táboře Sachsenhausen. Brzy po návratu domů se vdala a postupně se jí narodily čtyři děti. V první polovině 60. let pracovala v nejtěžším provozu Třineckých železáren zvaném „aglomerace“ a pak až do konce 70. let ve válcovně stejného podniku. Roku 2012 byla vyznamenána Záslužným křížem ministra obrany České republiky. - Bernard Papánek
Narodil se roku 1920 ve Vídni československým rodičům. V roce 1938 odešel z Vídně do Brna a ještě před začátkem války se mu podařilo vycestovat do Palestiny. Tam v roce 1942 vstoupil do československé zahraniční armády, s protiletadlovým plukem bránil severoafrický přístav Tobrúk před nálety německých a italských bombardérů. Po přesunu jednotky do Velké Británie se stal příslušníkem Československé samostatné obrněné brigády. Během bojové akce při obléhání francouzského přístavu Dunkerque v roce 1944 byl těžce zraněn střepinami granátu. Po válce zjistil, že jeho matka i otec zahynuli v Osvětimi. Vrátil se do Československa, ale po únoru 1948 byl degradován, vyhozen z armády a perzekvován komunistickými úřady. V 60. letech s manželkou emigrovali do Izraele, v Československu ale museli nechat děti. V Izraeli si změnil jméno na Benjamin Palgi. Před několika lety se natrvalo vrátil na Slovensko. - Cena za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin:
- Miroslav Kasáček
Narodil se roku 1937 v Litohoři u Moravských Budějovic a celý život prožil v Brně, kde odmaturoval na První vyšší průmyslové škole strojní. V průběhu studií se seznámil se svou budoucí manželkou, jejíž rodiče, vlastníci starobylého mlýna, byli perzekvováni komunistickou mocí v souvislosti s událostmi v Babicích. Rok 1969 a následná normalizace zasáhla i rodinu Miroslava Kasáčka. Za jeho pravicové a protisocialistické postoje mu byl okamžitě zrušen pracovní poměr v Elektrotechnických závodech Julia Fučíka, kde pracoval jako konstruktér. Kvůli špatnému kádrovému posudku měl problémy s nalezením nového zaměstnání, až nakonec nastoupil jako dělník do balírny na Brněnských veletrzích a výstavách. Zde prošel různými dělnickými profesemi. Po roce 1989 byl jmenován do funkce ředitele závodu výroby a montáže na BVV a následně začal soukromě podnikat. Je jedním ze zakladatelů občanského sdružení Paměť, které neúnavně usiluje o připomínání zvůle komunistické diktatury. Také díky jeho úsilí vznikl například pomník obětem železné opony u Mikulova. Velký čtenářský úspěch zaznamenala jeho kniha Mlynáři od Babic, kterou napsal společně s Luďkem Navarou a k níž shromažďoval podklady už od roku 1968. Je spoluautorem i dalších publikací. V poslední době se věnuje i bývalé brněnské věznici na Cejlu, kde plánuje vytvořit pietu za umučené a popravené vězně. - Zdeněk Procházka
Narodil se roku 1954 v Plzni, většinu života strávil v kraji kolem Domažlic. Vyučil se grafikem a nejprve pracoval v plzeňské tiskárně, později v podniku Elitex. Od časného mládí se zajímal o historii, ve dvaceti letech vstoupil do Klubu Augusta Sedláčka, v němž se zabýval starými hrady a tvrzemi. Po pádu komunistického režimu mohl konečně projevit otevřený zájem o pohraniční oblasti, které byly do té doby běžným lidem zapovězeny. Od roku 1990 se pečlivě stará o zaniklou historii Sudet zejména v oblasti Českého lesa. V Nakladatelství Českého lesa vydal od roku 1991 desítky publikací, v Domažlicích pečlivě opravil renesanční dům, v němž se v krčmě Meluzína koná množství kulturních akcí, zachránil historickou vodní tvrz ve Lštění a v neposlední řadě se věnuje dokumentaci zaniklých obcí v bývalém pohraničním pásmu včetně jejich archeologického průzkumu. - Kristina Vlachová
Narodila se v roce 1943 v Praze. Studovala na katedře rozhlasu, filmu a televize na ČVUT v Praze a filmovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Pracovala jako scenáristka hraných filmů ve Filmovém studiu Barrandov, podílela se např. na scénáři filmu Věry Chytilové Hra o jablko. V roce 1977 odmítla podepsat Antichartu a bylo jí znemožněno věnovat se své profesi. V nakladatelství, kde později našla zaměstnání v redakci omalovánek a vystřihovánek pro děti, zadávala práci autorům z prostředí Charty 77, kteří psali pod krycími jmény. Po vyhazovu z nakladatelství pracovala na různých místech, v roce 1989 jako vrátná na koleji Přírodovědecké fakulty UK, kde s některými studenty pořádala neoficiální filmové semináře. Po sametové revoluci se vrátila ke své profesi a začala točit dokumenty jako například Jáchymovská stigmata o vězních komunistického režimu či dokumenty o Heliodoru Píkovi. Působila také jako nezávislá investigativní novinářka, v polovině 90. let byla členkou Rady Českého rozhlasu a spolupracovnicí Rádia Svobodná Evropa. Díky jejím filmům se podařilo uchovat a zpřítomnit zkušenosti politických vězňů z 50. let. - Cena za následováníhodné počiny při hájení principů demokracie, svobody a lidských práv:
- Alexandr Podrabinek
Narodil se roku 1953 v Elektrostalu nedaleko Moskvy. Jeho otec udržoval styky s moskevskými disidenty a tohoto příkladu následovali také synové Alexandr a Kirill, kteří se v 70. letech zapojili do činnosti na obranu lidských práv. Alexandr studoval na lékařské škole a po jejím ukončení pracoval jako zdravotník v záchranné službě v Moskvě. Na základě dokumentů o využívání psychiatrie jako nástroje k potírání politických odpůrců napsal v 70. letech knihu Karatělnaja medicina (Trestná medicína) – první soubor materiálů o psychiatrickém násilí v SSSR. Stal se také členem Pracovního výboru pro zkoumání využívání psychiatrie k politickým účelům, založeném při Moskevské helsinské skupině. Jeho kniha vyšla v USA rusky a poté anglicky, v Sovětském svazu kolovala v samizdatu. Odmítl nátlak KGB k emigraci a byl odsouzen k pěti letům vyhnanství na Sibiři, kde byl nakonec roku 1980 zatčen a odsouzen k třem letům vězení. V letech 1987 až 2000 vedl list Express-Chronika, jeden z prvních nezávislých časopisů v době perestrojky, jenž se věnoval uplatňování lidských práv v sovětském a postsovětském prostoru. V letech 2014 až 2017 moderoval pořad na Rádiu Svoboda (Radio Liberty). V uplynulých deseti letech vystupoval také proti autoritářskému běloruskému režimu Alexandra Lukašenka i proti ruskému prezidentu Putinovi, protestoval proti uvěznění Naděždy Tolokonnikovy z Pussy Riot a proti ruské anexi Krymu. - Alexandr Dimitrov (1947), Eduard Genov (1946–2009) a Valentin Radev (1948–1995)
Tři studenti Sofijské univerzity protestovali na podzim roku 1968 proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. V září zhotovili a rozšířili v Sofii a Plovdivu dvě stovky letáků s textem „Pryč s vojsky marionety Živkova z ČSSR!“. V polovině října se trojice ze západního rozhlasu dozvěděla o protestu sovětských občanů proti invazi na Rudém náměstí v Moskvě a rozhodla se letákovou akci zopakovat. Tentokrát v letácích stály věty „Pět sovětských komunistů demonstrovalo na rudém náměstí, co děláš ty?“ a „Vysoké tresty dostala pětice sovětských občanů, kteří vyjádřili solidaritu k ČSSR. Lidé, bděte!“. Distribuci druhé várky letáků zmařilo zatčení trojice na základě udání. Ještě před vynesením rozsudku soudu byli všichni vyloučeni ze studia na Sofijské univerzitě. V lednu 1969 soud odsoudil Genova k pěti letům, Dimitrova ke třem letům a Radeva ke dvěma letům vězení, později byly tresty sníženy na tři a půl, dva roky a 14 měsíců. - Zdroj: ÚSTR
