Domovy pro lidi se zdravotním postižením jsou podle výzkumu zástupkyně veřejného ochránce práv Moniky Šimůnkové stále příliš velké a přetrvává v nich institucionální způsob péče. Neposkytují tak domácké prostředí a žijí v nich navíc i lidé, kteří by s menší podporou zvládli i běžný život mimo ně. Šimůnková připraví doporučení pro tato zařízení a upozorní na to i ministerstvo práce a sociálních věcí.
Domovy pro lidi se zdravotním postižením poskytují pobytové sociální služby těm, kteří mají kvůli zdravotnímu postižení sníženou soběstačnost a jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiného člověka. V Česku je přes dvě stovky takových zařízení, ve kterých žije asi jedenáct a půl tisíce klientů. Výzkumu se účastnilo přes 150 zařízení s celkem 9100 klienty.
Ve výzkumu autoři rozdělili zařízení na malé do 20 klientů, střední do 75 klientů a velké, tedy nad 75 klientů. Více než třetina spadla do kolonky velké. „Znamená to, že u nás stále převládají zařízení pro tyto zranitelné lidi ústavního typu. Jsou to velká zařízení nemocničního typu, která jsou často umístěna do bývalých zámků nebo velkých budov a která absolutně neodpovídají domáckému prostředí, ve kterém by tito lidé měli žít,“ uvedla Šimůnková.
Proces transformace těchto zařízení tak podle ní nepokračuje takovým způsobem, jaký by si představovali, a to jak rychlostí, kvantitativně ani kvalitativně.
Z výzkumu také vyplynulo, že uvedená zařízení jsou stále členěna na oddělení, která spíš odpovídají členění nemocnicím. Nelze tedy hovořit o přizpůsobení domácímu prostředí. „Pouze ve 12 procentech ze všech těchto domovů je služba poskytována způsobem, který se přibližuje bydlení v běžném prostředí,“ uvedla Šimůnková.
V některých zařízeních žijí klienti v pokojích i pro sedm lidí
V mnohých zařízeních jsou stále i vícelůžkové pokoje. Jednolůžkových bylo minimum, nejčastěji šlo o dvou až třílůžkové. Někdy však šlo i o pokoje, které jsou po šesti až sedmi lidech. „Stále ještě také existují domovy, kde žijí klienti jen jednoho pohlaví, nebo jedno pohlaví převažuje. Ačkoliv dle našeho názoru by ženy i muži měli žít pohromadě,“ uvedla Šimůnková.
Z výzkumu také vyplynulo, že v těchto zařízeních žijí i klienti, kteří by s menší podporou zvládli život i mimo ně. Podle Šimůnkové jde asi o sto klientů se zrakovým a sluchovým postižením. Také lidí, kteří svými schopnostmi odpovídají příspěvku na péči prvního stupně, tedy lehké závislosti, bylo asi pět set.
Často pracují klienti v chráněných dílnách bez nároku na mzdu
Výzkum v těchto zařízeních dokončila i organizace Rytmus, která pomáhá lidem s postižením vést běžný život. Jednou ze sledovaných oblastí bylo zaměstnávání lidí s postižením. Štěpán Matuška, který se na výzkumu podílel, uvedl, že klienti v těchto zařízeních obvykle nemají představu o tom, co to vůbec práce je, že by měla být smluvně ošetřena a měla by za ni být vyplacena adekvátní mzda.
„Prací se v těchto zařízeních obvykle myslí jakákoli pravidelná činnost, bez ohledu na její společenský význam, smluvní vztahy nebo mzdu. Může mít podobu výpomoci v kuchyni nebo na zahradě a odměnou bývá třeba kapesné. Častěji však klienti navštěvují chráněné dílny bez nároku na mzdu,“ uvedl Matuška.
