Česká republika zažila historicky první návštěvu čínského prezidenta. Ti, kteří se v pražských ulicích z přítomnosti Si Ťin-pchinga bouřlivě radovali, byli podle Barbory Šámalové organizováni a řízeni, ač sami tvrdili opak. „Kdo by měl čas čekat celé odpoledne u silnice, až projede auto, a mávat vlaječkou?“ ptá se asijská zpravodajka České televize. O svých zkušenostech z dvouleté praxe v Číně mluvila v pořadu Interview ČT.
V Číně jsou podobné vítací akce, které se odehrály v Praze během státní návštěvy čínského prezidenta, běžné. Asijská zpravodajka Barbora Šámalová je přesvědčena, že byly pečlivě připravené, pravděpodobně čínskou ambasádou. „V každé skupině byl někdo, kdo ji řídil, buďto tajný policista v civilu nebo nějaký rozvědčík,“ domnívá se.
„Je to vlastně taková malá ukázka toho, jak se v Číně chovají bezpečnostní složky na akcích, které jsou nepovolené, nebo kde je nežádoucí přítomnost zahraničních novinářů,“ uvažuje Šámalová. „Ale opravdu jenom malá ukázka,“ dodává.
Cílem jásajících průvodů bylo, aby návštěvu čínského prezidenta nic nepokazilo. Jakýkoliv náznak nesouhlasu bylo třeba zakrýt či zničit. Šámalová se domnívá, že pokud se blamáž zdařila a Ši Ťin-pching si lidí projevujících odpor s jeho návštěvou nevšiml, je pravděpodobné, že se k němu zprávy o protestujících ani obrázky lidí s tibetskými vlajkami nedostanou.
Proč zrovna chudí a zaostalí Tibeťané?
Mnozí z těch, kdo byli návštěvou čínského prezidenta znepokojeni, upozorňovali na porušování základních lidských práv komunistickým režimem a tvrdili, že kdysi důrazný apel České republiky na lidskoprávní témata byl vyměněn za vidinu ekonomického prospěchu. Takovou úvahu podle Šámalové většina lidí v Číně nemůže pochopit.
„Průměrný Číňan se, zjednodušeně řečeno, zajímá o to, aby přežil. Aby se měl dobře, vydělal si nějaké peníze, uživil rodinu, přispěl rodičům, aby si uspořil na důchod. Pokud je bohatší, chce cestovat nebo poslat děti na studium do zahraničí. To, co my na Západě chápeme jako lidská práva, je nijak netíží,“ konstatuje.
Číňani se sice zajímají o politiku, diskutují o ní, nadávají na ni, ale vše končí u slov. Lidská práva zkrátka nepovažují za prioritu. Šámalová soudí, že výjevy lidí s prapory Tibetu, který je v aktivistických kruzích považován za symbol krutosti čínského režimu, by si průměrný Číňan nedokázal vysvětlit. Na Tibeťany je totiž pohlíženo jako na velmi chudou a zaostalou menšinu. „Proč se nějaký národ ve středu Evropy tolik zajímá zrovna o Tibet?“
Neptat se, co se nesmí
Barbora Šámalová žije v Číně už dva roky, jako zpravodajka se snaží pokrývat všechny aktuální události, které hýbou tamní společností. Novinářská práce je však v komunistické zemi náročná, řada věcí je zakázaná. „Občas máme problémy i při obyčejném natáčení na ulici v Pekingu,“ říká. Prý je lepší raději se neptat, co se smí a co ne.
Některá nařízení se novináři pokouší obcházet. „Čím menší kamera, tím spíše uniknete pozornosti,“ vysvětluje Šámalová s tím, že citlivé věci se pokouší natáčet třeba i na mobilní telefon. „Párkrát se nám stalo, že nás zadržela policie a požadovala, abychom materiál smazali, ale není to úplně běžné.“
Neříkejte nesmysly
Západní novináři mají v Číně omezenou svobodu pohybu. Nesmějí například do Tibetu a v podstatě ani do Sin-ťiangu, kde žijí režimem utlačovaní Ujguři. Barboře Šámalové se tam dostat podařilo, ovšem pouze oficiální cestou, tudíž ji „doprovázelo“ deset tajných policistů a pracovníků ministerstva zahraničí. Běžné prý je, že varují lidi, které novináři natáčí, aby „neříkali nesmysly“.
Vážně míněné rozhovory o situaci Ujgurů proto pořídit nelze. „I tak je to užitečné, protože je možné natočit řadu věcí stranou,“ prozrazuje Šámalová. Vzpomíná, že se jí během „slabší chvilky“ hlídačů podařilo zachytit, jak policisté legitimují ujgurské mladíky a kontrolují obsah jejich mobilů. „Všechny podezřívají z terorismu,“ vysvětluje.
Šámalové také pořídila rozhovory s lidmi, kteří mají nakázané domácí vězení, například s matkami, kterým na náměstí Nebeského klidu zavraždili děti. Jedná se však o riskantní počin, vězni bývají odposloucháváni a není problém zjistit, kdo jim telefonoval.
Sami ale vědí, kdy je na ně pozornost režimu upřena více a kdy méně. „Velmi vítají zájem západních novinářů. Vědí, že když svou situaci zveřejní, tak jim to může pomoci. Jsou v tak zoufalé situaci, že jim ani nic jiného nezbývá.“
Dívka bez identity
Další z příběhů, který se asijské zpravodajce podařilo v Číně zachytit, je svázán s politikou jednoho dítěte. V důsledku nařízení, které Číňanům až donedávna zakazovalo mít více než jednoho potomka, žijí v zemi na samém okraji společnosti miliony lidí bez identity.
„Nedávno jsme točili s dívkou, která se narodila jako druhé dítě. Je velmi inteligentní a schopná. Je jí 23 let a nemůže nic,“ líčí Šámalová. Dívka nesměla chodit do školy, nemůže si legálně najít práci, celý život strávila doma. „Kdyby ji sestra nenaučila číst a psát, neměla by žádné vzdělání.“
Úřadům již napsala bezpočet stížností, stále ale nedostala žádnou odpověď. A to i přesto, že se vláda „politiku plánování porodnosti“ jala reformovat, nyní smějí mít čínské rodiny děti dvě. „To je ten zásadní problém Číny. I když je snaha některé věci alespoň částečně změnit, byrokracie je tak přebujelá, že to v praxi prostě nefunguje,“ podotýká Šámalová.
Barbora Šámalová je stálou zpravodajkou ČT v Asii. Vystudovala Filozofickou fakultu UK. V České televize pracuje od roku 1994. Do zpravodajství přispívala reportážemi z Kuby, Jižní Ameriky a Afghánistánu. Pracovala jako stálá zpravodajka v Bruselu a v Moskvě. Strávila dva roky v KLDR. Za zpravodajství z války v Iráku dostala v roce 2003 prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. Je spoluautorkou knihy „Válka o Irák, Očima tří českých reportérů“.
Hodnoty? Hlavně materiální
Číňané si na politiku jednoho dítěte, kterou uvolnil až současný prezident, zvykli natolik, že více potomků ani mít nechtějí. Mají obavy, že další ratolest by zatížila jejich rodinný rozpočet, u mladých lidí kolem třicítky se Šámalová často setkává s tím, že děti nechtějí mít vůbec. Aby si finančně nepohoršili. Souhlasí proto s často se objevujícím tvrzením, že v současné čínské společnosti převažují materiální hodnoty.
Na Číňanech si Šámalová zároveň váží oddanosti rodině a důrazu na pracovitost, která však někdy hraničí až se sebezničením. Dělníci v továrnách jsou ochotni pracovat 12 hodin denně 7 dní v týdnu, aby mohli rodině poslat peníze. Začínají si ale uvědomovat sílu kolektivu a stále častěji se odvažují vyjít do ulic.
„Jsou ochotni protestovat, když jim nevyplatí mzdy nebo za lepší podmínky,“ říká zpravodajka a zdůrazňuje, že počet demonstrací v Číně každý rok narůstá. Vloni jich bylo okolo tří tisíc. Sociální nepokoje podle zpravodajky mohou vzrůstat i nadále, především z důvodu zpomalující se ekonomiky. Ve velkých městech sice přibývá střední třídy, na venkově však stále panuje obrovská chudoba.
