Brno - Česká republika neumí řešit případy dětí rozhádaných rozvedených rodičů. Podle zástupkyně veřejného ochránce práv Jitky Seitlové zde chybí neutrální prostředí, kam by mohlo být dítě v klidu načas umístěno, aby narovnalo vztahy k oběma rodičům. Úřady mnohdy neřeší ani situace, kdy jeden rodič manipuluje dítětem vůči druhému, kterého pak dítě odmítá. Když se situace vyhrotí a soud rozhodne, že dítě musí načas do ústavu, aby se vztahy narovnaly, nepomáhá to. Dítě to totiž podle Seitlové bere jako trest. Takový postup považuje za nepřijatelný. Téma je podle ombudsmana velmi aktuální, počet případů s kritizovaným scénářem totiž stále roste.
Zástupkyně ombudsmana popsala současný postup slovy „půjdeš do děcáku, aby ses naučil mít rád tatínka/maminku“. To ale podle ní nepomáhá, protože v dětském domově často není terapeut, který by s dítětem pracoval. Výsledkem je, že dítě třeba po půl roce odchází zpět k rodiči, který ho dřív vychovával, s pocitem, že vinou druhého „zlého“ rodiče musel strávit nějaký čas mimo domov. V krajních případech byly děti dokonce umísťovány i do psychiatrické léčebny. Seitlová varovala i před případy, kdy si rodič zve k nepříjemným situacím média. Poukázala především na nedobrovolné předávání dítěte, které taková situace traumatizuje.
Seitlová: Děti nesmí být trestány za své rodiče
Podle Seitlové děti nesmí být trestány za své rodiče, protože už samotným rozvodem se stávají obětí. Pozornost by se proto podle ní měla soustředit výhradně na rodiče. Úřady by se pak měly snažit využít všechny možnosti, které mají, aby se rodiče spolu naučili komunikovat. Úředník jim může například nařídit mediaci či terapii. Důkladná a odborná práce s rodiči zde totiž stále chybí. Problém je ale i v nedostatku vhodných mediátorů a terapeutů.
Jako špatný příklad z praxe uvedla Seitlová ve Studiu ČT24 kauzu, kdy žili dva chlapci (11 a 14 let) s matkou. Podle odborných posudků byly děti matkou negativně manipulovány vůči otci a nechtěly se s ním stýkat. Po několika letech bylo proto rozhodnuto, že budou umístěny do neutrálního zařízení. Nejprve děti byly měsíc v zařízení krizové intervence, pak v diagnostickém ústavu a nakonec pět měsíců v dětském domově. Pobyt měl vyloučit jejich negativní konotace vůči otci. S chlapci ale na tomto cíli po celou dobu fakticky nikdo nepracoval. Vše naopak vnímali jako trest a na otce zanevřeli, protože byl podle nich příčinou jejich odloučení od matky.
Pokud už dítě skutečně nutně musí být umístěno do neutrálního prostředí, mělo by k němu být co nejšetrnější a podle Seitlové především splnit svůj účel. Mluví se proto i o potřebnosti profesionální pěstounské péče: „Navrhujeme, aby to byla zařízení, kde by mohly být děti společně s rodiči a kde by docházelo ke komunikaci. Pokud tato situace nebude vhodná, pak by to měli být právě profesionální pěstouni.“ Dítě v takovém případě „nejde do děcáku, ale ke strýčkovi“. Když se s ním pak u pěstounů oba rodiče scházejí a na narovnání vztahů všichni pracují, může to podle Seitlové vést k dobrému výsledku. Pokud se ale dítě vrátí znovu do prostředí, kde ho rodič manipuluje, může být celý proces zcela zbytečný. „Proto je třeba soustředit pozornost především na rodiče, netrestat dítě za to, že se nedokáží dohodnout,“ upozornila.
