Přesně před dvaceti lety vstoupila v platnost dohoda o příměří, která ukončila občanskou válku v Bosně a Hercegovině. Konflikt si během tří let vyžádal na 100 tisíc mrtvých, statisíce lidí musely opustit své domovy. Desítky tisíc uprchlíků z bývalé Jugoslávie přijalo v 90. letech i Česko. Byl mezi nimi i Goran Jozič z Bosny. Nyní žije v Plzni, kde provozuje kavárnu a pražírnu. V rozhovoru pro web ČT24 mluvil o prvních týdnech v Česku i o tom, proč jsou Češi na první pohled tak nepřístupní.
Do Česka jste přišel jako uprchlík z války v Bosně. Jak se to stalo?
Bylo to přes kamarády Čechy. Na konci 80. let k nám do Tuzly přijela česká rodina Polákových z Chomutova. Pan Polák tam školil personál jedné těžební firmy. Navázal jsem s nimi přátelské kontakty. Na začátku 90. let se pak vrátili do Čech, ale jezdili dále na pravidelné návštěvy, takže jsme zůstali v kontaktu. Na začátku války za nimi odjela mladší sestra. Každý si tehdy myslel, že válka potrvá jen chvíli, že OSN Bosnu nějak rozdělí a bude klid.
Brzy bylo ale jasné, že to bude trvat déle. Byla vyhlášena mobilizace a já musel ve 23 letech nastoupit do armády. Po půl roce na štábu bylo i mně jasné, že musím pryč. Z bosenské armády se stala muslimská a u nás na štábu jsem zůstal jako jediný ne-muslim. Pocházel jsem ze smíšeného manželství, matka Srbka, otec Chorvat. Když se válka začala přiostřovat a vznikly jednotlivé národnostní armády a frakce, nebudil jsem u některých příliš důvěru. Mysleli si, že mohu donášet. Tak jsem se rozhodl požádat rodinu Polákových také o pomoc.
Napsali k nám na štáb oficiální dopis, dokonce s razítkem Červeného kříže, že mám u nich sestru a že si ji pojedu vyzvednout. Díky tomu dopisu jsem se bezpečně dostal ze země. Brzy nato už to nebylo možné. Celý region obklíčila srbská armáda a nepustili nikoho, ať měl papír, jaký chtěl. Srbové i Bosňáci mobilizovali všechny muže produktivního věku a dezerci tvrdě trestali. Já si mohl ještě koupit normální lístek na autobus a na všech checkpointech v zemi ukazoval to své lejstro. Bez něj by mě z busu vytáhli a okamžitě verbovali. Když ne Bosňáci, tak Srbové nebo Chorvaté.
V Česku se mě pak ta rodina ujala a nabídla mi hned ubytování i práci. Díky tomu jsem dostal i povolení k pobytu. Nikdy jim to nezapomenu, jsou to dodnes mí druzí rodiče.
A vaši rodiče tedy zůstali?
Ano, hlavně kvůli majetku. Bylo běžné, že pokud nějaká rodina opustila svůj dům nebo byt, okamžitě o něj přišla. Po válce se sice většina takto ztraceného majetku vracela zpět, ale to naši tehdy nemohli vědět.
Setkal jste se s nimi po válce?
Přijeli za mnou a za sestrou na pár dní do Čech. Bylo to úžasné setkání. Sestra tady zrovna dostudovala gymnázium a její bývalí spolužáci včetně třídního uspořádali pro mé rodiče druhou maturitu. A taky znovu maturitní večírek. Bylo to velmi dojemné.
Jak vás vlastně válka zasáhla?
Na válku se snaží asi každý rychle zapomenout. V té naší se chovali hrozně všichni ke všem. Já naštěstí nebyl na frontě. Vzpomínám si ale na první granát, který dopadl několik bloků od našeho domu v Tuzle. Bylo to v noci, obrovská rána. Byli jsme všichni okamžitě na nohou, já byl úplně vyděšený, neschopný si ani obléci kalhoty, takže jsem běžel polonahý do sklepa, kde jsme přečkali noc.
Když jsem pak musel nastoupit do armády, pracoval jsem většinou na štábu, v týle jako překladač s angličtinou. To spíš naši měli za války krušný život. Hodnota peněz se totálně propadla, potraviny i humanitární pomoc byly na příděl, koupit nešlo téměř nic, a když ano, tak za obrovské sumy. Kilo mouky stálo třeba 20 marek, krabička cigaret 25. Fungoval pouze směnný obchod. Táta byl naštěstí včelař a z medu nakonec přežili. Měnil ho za všechno.
Jak vypadaly vaše první týdny a měsíce v Česku?
Přijel jsem v listopadu 1992. Díky pomoci od rodiny Polákových jsem nepoznal žádný uprchlický tábor a začal okamžitě pracovat v rodinné firmě s elektrodíly v Tušimicích. To mě tehdy uchránilo krušných začátků. Věděl jsem o mnoha uprchlících, co žili dlouhé měsíce i roky v táborech a nakonec se po válce vrátili zpět do Bosny.
Já se tady nějak uchytil a o tři roky později mně známý nabídl možnost provozovat v Plzni herny. Tak jsem se sem nastěhoval v roce 1995 natrvalo. Zaměstnával jsem pak krátkodobě i několik krajanů. O čtyři roky později jsem si už otevřel vlastní restauraci a začal se vážněji zajímat o kávu. V roce 2001 jsem restauraci prodal a otevřel si kavárnu, později i pražírnu (Orient Coffee). A to mě naprosto uspokojuje.
S Čechy tedy máte pozitivní zkušenosti? Přijalo vás okolí bez problémů?
Musím říct, že jsem tady nikdy neměl vážný problém, naopak. Rodina, která mi pomohla, byla naprosto otevřená a díky nim jsem poznal skvělé lidi. Občas jsem narazil u někoho na výbušnou reakci, ale ten člověk pak většinou o 180 stupňů obrátil, když jsme se chvíli bavili.
Když jsem například chodil dobře oblečený a v converskách, dívali se na mě občas přes prsty. Možná si říkali, co je to za uprchlíka, když nosí značkové oděvy. Ale v Jugoslávii to tehdy nebylo nedostatkové zboží. Myslím, že Češi rádi dělají ramena a chrání si svůj píseček, ale když přijde na konkrétní lidi, tak změknou a vezmou vás mezi sebe.
Sestra dnes žije ve Švédsku a podle toho, co říká, většinou přistěhovalce nevezmou nikdy za své. Můžete tam žít a pracovat, Švédové jsou na vás slušní, chovají se uctivě, ale nikdy vás nepřijmou tak jako tady. Nepozvou vás na narozeniny, přestože přijdou, když je pozvete vy. Proto tam stále fungují přistěhovalecké kluby, jednotlivé národnosti se drží uvnitř vlastní komunity, protože nikdy nezapadnou do společnosti. V Česku to tak, myslím, není. Možná je to větší kulturní spřízněností, kdo ví.
Proč myslíte, že jsou Češi na první pohled tak nepřístupní?
Nevím, možná je to strachem z neznámého, přehnanými obavami z nevědomí. A částečně si za to můžou uprchlíci sami tím, jakým způsobem se chovají. Třeba, když si nedávno ustlali na hřbitově mezi Srbskem a Chorvatskem, tak to věřím, že popudili značnou část veřejnosti.
Chtěl jste se po válce do Bosny vrátit?
Když jsem přišel do Čech, nepřemýšlel jsem o tom. Válka pak trvala dlouho. A za tři roky jsem měl už v Čechách zázemí, vidinu budoucnosti i rodinu. Navíc když jsem pak viděl, v jakém stavu je země po válce…. Nejhorší je, že se mnoho nezměnilo ani po dvaceti letech. Některé oblasti jsou na tom naopak hůře než před válkou.
Když jsem třeba přišel v roce 1992 do Chomutova, byl jsem překvapen, že telefonní linky fungují pořád přes ústředny. U nás v Tuzle byly už dávno přímé linky. Česko ušlo od té doby obrovský kus cesty ve srovnání s Bosnou. Samozřejmě, opravily se domy a celkově se země postavila na nohy, ale jinak stagnuje. Politicky i ekonomicky. A stíny války si dodnes nese v sobě.
Jak to myslíte?
Víte, třeba tady v Česku vidím velký pokrok. I když od vás také mnoho lidí za totality uteklo, v 90. letech se pak vrátili a měli na čem stavět. Do Bosny se po válce tolik lidí nevrátilo. Částečně proto, že Dayton (americké město, kde byla 12. října 1995 podepsána dohoda o příměří – pozn.red.) vlastně vůbec nic nevyřešil. Zastavil válku, to ano, ale jinak….
Přerozdělilo se území, na kterém v minulosti žili všichni pohromadě. Teď mají Srbové svoji vládu, Chorvaté svoji, Bosňáci také svoji. A neumějí se domluvit. Zůstaly jen staré křivdy, a když přijde na nějaké spory, znovu se vyhrožuje zbraněmi. A to i přesto, že se lidé opět promíchali a ta území už zdaleka nejsou tak etnicky čistá jako bezprostředně po válce.
Tito kdysi říkával: „Chraňte svoje bratrství a jednotu jako oko v hlavě.“ To už ale po jeho smrti nebyl nikdo schopný naplňovat. Když občas jedu domů (ano, pořád říkám domů, když se vracím do Bosny), je mi z toho smutno. Po několika dnech vždy pochopím, že můj domov je už tady v Plzni, v evropském městě kultury. Plzeň, to je i moje Plzeň, jsem hrdý na své město! Víte, myslím, že by Bosně pomohla větší integrace do Evropy. Lidé by se v ní pak cítili jako součást většího celku, s větší odpovědností za sebe i za svou zem a ty národnostní třenice a pseudonacionální nálady by se rozpustily. Vůbec nejlepší by bylo zrušit národy a uvažovat jen o bytostech (smích).
Jak se dnes díváte na současnou uprchlickou krizi? Myslíte, že Češi opravdu nejsou schopni nebo ochotni přijmout několik stovek běženců? Mají se jich opravdu bát?
Podle mě je množství lidí, kteří by měli nebo mohli v Česku najít nový domov, úplně směšné. Z Bosny odešlo během války asi milion uprchlíků. O azyl v Česku tehdy oficiálně požádalo kolem 3500 lidí, kteří sem byli přiváženi také v rámci přerozdělování. Neoficiálně jich sem však přišlo cca 70 tisíc. Někteří zůstali, mnozí se vrátili. A nepamatuji si, že by to téhle zemi nějak ublížilo. Pokud to jsou lidé, kteří chtějí pracovat, místo se pro ně vždy najde. Sám bych rád zaměstnal třeba Etiopana, který by se vyznal v kávě.
