„Zapřísahala jsem se, že se už nikdy nevzdám, že budu vždycky bojovat až do konce, do posledních sil.“ Tento slib si dala Věra Čáslavská poté, co na mistrovství světa v roce 1966 narazila na velkou sovětskou rivalku Natašu Kučinskou. Ta ji tehdy připravila nejen o zlaté medaile, ale na krátkou dobu i o přízeň publika. Dva roky před okupací Československa mohla mladá gymnastka stěží tušit, že „boj až do konce“ nebude muset svádět jen na koberci pro prostná.
Bojovnost a odpor podvolit se provázel Věru Čáslavskou celým životem. Byla nejlepší gymnastkou své doby, sedminásobnou olympijskou vítězkou – a ač to zní v době „ikon“ sociálních sítí jako klišé - i celebritou světových rozměrů. Vždyť během olympijských her v Mexiku byla vyhlášena druhou nejpopulárnější ženou planety – hned po Jacqueline Kennedyové.
Její sportovní výsledky byly přesto v porovnání s dalšími životními osudy jaksi nedůležité. Jak píše historik Pavel Kosatík v její biografii „Život na Olympu“, Čáslavská nikdy nebyla jen „tou přes kotrmelce“. Zajímala se o dění ve společnosti a když závodila, především reprezentovala. Přestože politikou nijak nežila, orientovat se v ní chtěla a nemohla zůstat v pozadí.
Když vyšel 27. června 1968 manifest Dva tisíce slov, Čáslavská byla mezi jeho signatáři společně s dalšími sportovci – manželi Zátopkovými či skokanem na lyžích Jiřím Raškou. „Přece jsem nemohla stát alibisticky stranou,“ vysvětlovala o čtyři desetiletí později v rozhovoru pro Mladou frontu DNES.
Poslední dny před odjezdem na Hry v Mexiku trávila Čáslavská usilovným tréninkem v Šumperku. 21. srpna v noci ji vzbudili se zprávou, že do města vjely polské tanky. Šokovaná Čáslavská sebrala kolo a vyrazila okupantům vstříc na náměstí.
„Stála jsem tam, nevěřícně několik hodin a úplně zapomněla na trénink,“ popisovala. Trenéři o ni mezitím dostali strach, vždyť jako signatářka manifestu se mohla dostat do potíží. Poslední část tréninku před odjezdem do Mexika musela strávit skrytá v kopcích Jeseníků, místo kladiny používala mantinel ze zimního stadionu, shyby pilovala na větvích stromů.
Prosba u svatého Václava
Ve zjitřené okupační atmosféře se začalo mluvit o tom, že by Čechoslováci do Mexika vůbec nejeli. Nakonec zřejmě zafungovala Věřina popularita – přece jen zakázat hvězdné gymnastce účast na Hrách bylo i pro soudruhy v Moskvě velkým soustem.
Před zářijovým odletem Čáslavská ještě zašla k soše svatého Václava. Patrona země tiše stojícího před prostřílenou fasádou Národního muzea žádala o ochranu. Na Hradě přijala olympioniky čtveřice politiků Svoboda, Dubček, Černík a Smrkovský, k nimž národ upíral své poslední naděje. To, že se několik dní předtím podvolili v Moskvě diktátu, ještě nikdo netušil.
Sportovci vyrazili do Mexika jako vyslanci pokořené země. O čest okupované vlasti se mělo bojovat pod olympijskými kruhy. „To, co od vás všichni očekáváme, to snad ani není v lidských silách,“ řekl Čáslavské Smrkovský, když ji žádal o autogram.
„Moc jsem toužila pokořit sovětskou vlajku a zvednout, aspoň na okamžik, svému pokořenému národu hlavu,“ svěřila Čáslavská autorovi své biografie.
Tíživá atmosféra a úkol, který jí uložil národ i ona sama, na Čáslavskou dopadl hned po příletu do Mexika. Nevraživost mezi československými a sovětskými gymnastkami panovala při každém společném setkání.
Atmosféra soutěží byla neuvěřitelná. Když se na nářadích objevila Čáslavská či Kučinská, vypukla vřava. Diváci skandovali, řvali, hnali svou Mexickou královnu Věru (La Reina del Mexico), jak ji nazývali, za zlatem. Zlom přišel, když Ruska chybovala na bradlech. Čáslavská brala čtyři zlata, v prostných získala stejný počet bodů jako další z Rusek, Larisa Petrikovová.
Během medailového ceremoniálu tak mohla vykonat protest, o kterém přemýšlela už před odjezdem z Prahy a který se nakonec výrazně zapsal do politických dějin sportu. Češka stála na nejvyšším stupínku vedle Rusky. Nejdřív zazněla hymna Československa, poté Sovětského svazu. V tom okamžiku Čáslavská odvrátila hlavu, aby nemusela sledovat stoupající rudý prapor. Symbol vzdoru, kterým neporušila žádná olympijská pravidla, vešel do dějin jako „tichý protest“.
Čáslavská se ještě v Mexiku stihla provdat za běžce Josefa Odložila, na svatbu dorazilo neuvěřitelných sto tisíc lidí. Návrat do vlasti byl – navzdory situaci – triumfální. Svobodovi, Dubčekovi, Smrkovskému a Černíkovi věnovala odznáčky symbolizující její zlaté medaile a hlavně důvěru, kterou do nich národ vkládal.
V následujících měsících ale měl přijít strmý pád. V lednu 1969 se upálil Jan Palach a režim vyvíjel na signatáře Dvou tisíc slov stále větší tlak.
Pryč z podvědomí národa
Zátopek i Raška po výhrůžkách soudruhů podpis odvolali, Čáslavská ale navzdory zjištění, kam země směřuje, trvala na svém. Bylo tak jasné, že její autobiografická kniha Cesta na Olymp do tisku hned tak nepůjde (stalo se tak až o tři roky později v notně cenzurované podobě).
Konec byl i s cestami na Západ, nasmlouvané přednášky v zahraničí musela ze „zdravotních důvodů“ rušit. Řeč nemohla být ani o nabídce Američanů, kteří o ní chtěli natočit film – v němž by hrála sama sebe. Zapovězena byla i cesta na Expo do japonské Ósaky, kde ji lidé po olympijských hrách v Tokiu stále zbožňovali.
Gymnastka odmítající se podvolit totalitnímu režimu musela zmizet z veřejného života. Naposledy se směla podívat za hranice v roce 1972, když společně se Zátopkem jeli na slavnostní ceremoniál Her v Mnichově. Když je zabraly kamery, televizní komentátor raději neřekl ani slovo.
Vysněnou kariéru trenérky jí podmínili tím, že se „veřejně polepší“. Mezitím byla vyloučena z tělovýchovné organizace, čímž fakticky přišla o práci. Pomoc nenašla ani u prezidenta Svobody, muže, který se s ní ještě před pár měsíci nadšeně fotil. „Chybovat je lidské, ale setrvávat ve lži ďábelské,“ vzkázal jí.
Částečné východisko našla ve studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu, kde se k ní učitelé i spolužáci chovali naprosto normálně. Při studiu mohla vybít svou energii a částečně zaplašit vzpomínky na výslechy na státní bezpečnosti. Než dostala konečně šanci vychovávat mladé gymnastické talenty, živila se i úklidem domů.
Naděje na nový začátek
Koncem 70. let získala od soudruhů povolení vycestovat i s manželem a dětmi do Mexika, kde její popularita neuvadala. Dva roky se zde věnovali mladým sportovcům, ale mexický pobyt dal definitivní trhliny jejich manželství, které se po návratu domů rozpadlo.
Čáslavská následně přijala úkol znovu pozvednout úroveň československé gymnastiky a během roku 1989 dostala pozvání na trenérskou stáž do Spojených států. Během vyřizování potřebných dokumentů ale přišel 17. listopad.
Převrat zastihl Čáslavskou symbolicky opět v Jeseníkách, do revolučního dění se naplno zapojila po několika dnech. Sepsala osobní výzvu, kterou odvysílal Československý rozhlas, podepsala se i pod Výzvu československých olympioniků. Štáb japonské televize jí 23. listopadu pomohl dostat se k Melantrichu, kde se prvně v životě setkala s Václavem Havlem.
Na slavném balkonu ale promluvila o den později: „Prožívala jsem chvíle dojetí a neskonalého štěstí, když jsem stála na stupni nejvyšším a viděla k nebi stoupat československou vlajku, vlajku země, kterou miluji a pro kterou jsem byla vždy připravena podstoupit ty největší oběti.“
Hned v prvních týdnech po pádu komunistického režimu se Čáslavská začala vracet na výsluní. Přijaly ji zpátky sportovní organizace, klub fair play při Československém olympijském výboru jí udělil medaili za celoživotní postoje. Přišlo zadostiučinění. Její jméno se dokonce po Husákově odchodu objevovalo mezi možnými prezidentskými kandidáty.
10. ledna 1990 dostala od Václava Havla nabídku stát se pražskou primátorkou, což s díky odmítla. Další možnost – zastávat post velvyslankyně v Japonsku – se jí zamlouvala víc, ale ani to nepřijala. Nakonec Havlovi kývla na možnost stát se jeho poradkyní.
Její jméno i po dvou desetiletích strávených v ústraní mělo ve světě zvuk. Doma se na ni zase obraceli lidé se svými problémy, které měla ikona národa vyřešit.
Nekonečné směny v hradních kancelářích, zahraniční cesty a navíc funkce předsedkyně Československého olympijského výboru, kterou si přibrala, si vynutily svou daň. Téměř současně s rozpadem federace v roce 1992 Čáslavská Hrad opustila zcela vyčerpaná. „Získat zlaté medaile v Tokiu a Mexiku bylo ve srovnání s touto prací jarní procházka po Petříně,“ svěřila se tehdy Mladé frontě DNES.
Rodinná tragédie znamenala pád až na dno sil
Jako by měl osud pro gymnastku stále v zásobě nějakou životní tragédii. V srpnu 1993 zemřel po potyčce se synem Martinem její bývalý manžel Josef Odložil. Po zdlouhavém procesu a mediální kampani byl Martin odsouzen ke čtyřem letům vězení. V lednu 1997 mu ale prezident Havel udělil milost, o niž však Čáslavská osobně svého bývalého šéfa nežádala.
Životní peripetie ji uvrhly do těžkých depresí, kvůli kterým musela být hospitalizována v bohnické léčebně. „Chtěla jsem bránit syna, ale najednou mi došly síly, nemohla jsem dál,“ ohlížela se v roce 2011 Čáslavská.
Aniž Hrad vydal ke svému rozhodnutí jakýkoliv komentář, noviny měly jasno: „Milost dostala především ona“, vzpomíná Kosatík v Životu na Olympu na kontroverze kolem milosti. Čáslavská se na další roky stáhla do ústraní, žila v domě s pečovatelskou službou, kde se snažila znovu najít životní sílu.
Odvahu k návratu na veřejnost našla až v roce 2009, dvacet let po sametové revoluci. Přijala pozvání na setkání olympioniků. V prosinci dokonce vystoupila během televizního přenosu vyhlášení ankety Sportovec roku. A zažila ovace ve stoje. Postupně znovu získala sebedůvěru a objevovala se na řadě sportovních a společenských akcí.
Plný návrat do života ale přeťal další osudový okamžik – lékaři jí loni v létě diagnostikovali rakovinu slinivky. Ani boj s extrémně zákeřnou nemocí ovšem Čáslavská nevzdala – a bojovala až do konce. Tak, jak si to v roce 1966 slíbila.
