Praha - K případům mnohonásobných vrahů patří v historii české kriminalistiky i kauza Olgy Hepnarové, která 10. července 1973 úmyslně vjela na tramvajovou zastávku v Praze 7 a usmrtila osm lidí. Jako motiv svého činu uvedla „vyrovnání účtů se společností“. Jako poslední žena v Československu byla za svůj hrůzný čin popravena 12. března 1975.
V červenci 1973 přišel redakcím Svobodného slova a Mladého světa dopis s tímto textem:„Vážení, prosím, abyste přijali tento list jako dokument. Byl napsán na obranu proti možnému znevážení mého činu a také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy… Dnes ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí. Stane se to pravděpodobně někde v Praze 7. Zaviním smrt x lidí.“ Psala jej dvaadvacetiletá Olga Hepnarová a svůj děsivý záměr také vykonala. „Toto je můj rozsudek: Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím,“ píše mimo jiné ve svém dopise.
Myšlenkou v jejích očích hromadné popravy se Hepnarová zabývala delší dobu. Dívka, jež se později u soudu označovala za „otloukánka“, dva roky navštěvovala tehdejší brannou organizaci Svazarm, aby získala zbrojní průkaz a povolení ke koupi zbraně. Nakonec se však rozhodla pro jiný scénář.
Hrůzný čin si promyslela
Jako řidička Pražských komunikací si 10. července 1973 vypůjčila nákladní automobil Praga RN a krátce před druhou hodinou odpolední s ním vjela v Praze 7 na tehdejší třídě Obránců míru (nyní Milady Horákové) na chodník sloužící jako tramvajové nástupiště. Na zastávce tehdy čekalo asi 25 lidí, žena mezi ně vjela rychlostí mezi 60 až 70 kilometry v hodině. Vozidlem zachytila dvacítku lidí, tři z nich na místě zabila, v nemocnici zemřelo dalších pět. Šest lidí bylo zraněno těžce a šest lehce. Později vyšlo najevo, že místo, kde chtěla udeřit, nejprve objela. Zdálo se jí, že na zastávce stojí málo lidí. Auto do skupiny čekajících strhla až při opakované jízdě.
Motivem jednání Hepnarové byla nenávist ke společnosti
Svého činu Hepnarová nelitovala ani později před soudem. Přestože Hepnarová měla velmi zkušeného obhájce, vůbec s ním během přípravného řízení a soudu nespolupracovala. Nelitovala svého činu, prohlašovala se za duševně normální, u soudu se snažila přednést řeč své obžaloby vůči společnosti. „Jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec má to svědomí ničit společnost.“ Rozsáhlé vyšetřování také vyloučilo selhání řidičky nebo vozidla, stejně jako politický motiv.
V dubnu 1974 Městský soud v Praze Hepnarovou, narozenou 30. června 1951, uznal vinnou z osminásobné vraždy a odsoudil ji k trestu smrti. Soudní znalci sice shledali u Hepnarové rysy poruchy osobnosti, konstatovali však, že netrpí žádnou duševní chorobou, a je tedy plně odpovědná za svůj čin. Verdikt městského soudu potvrdil odvolací soud. Vzhledem k absolutnímu trestu musel případ přezkoumat tehdejší federální Nejvyšší soud, jenž jednání ženy překvalifikoval z vraždy na trestný čin obecného ohrožení. Žádost matky Olgy Hepnarové o milost pro její dceru prezident republiky zamítl.
Jako poslední žena v Československu popravena v březnu 1975
Hepnarová byla 12. března 1975 popravena jako poslední žena v Československu (trest smrti byl zrušen v roce 1990). Před popravou v pražské pankrácké věznici se psychicky zhroutila. Kladla odpor a musela být na popraviště dovlečena. Pocházela z rodiny bankovního úředníka a zubní lékařky. Na základní škole patřila k výborným žákům. V pozdějších letech si ale přestala rozumět s rodiči a okolím. Jako třináctiletá se pokusila o sebevraždu léky a rok strávila v psychiatrické léčebně.
