Brněnské Hadivadlo se v posledních letech soustavně a chvályhodně věnuje uvádění moderní, progresívní německé dramatiky. A tak mají jihomoravští diváci možnost vidět na této menší scéně sídlící v Alfa pasáži, co vlastně hýbe divadelním světem na západ od našich hranic.
Zdejší česká premiéra současné hry Porucha od německého dramatika Falka Richtera je navíc pilotním dílem dramaturgického seriálu Konec civilizace. HaDivadelníci se v této inscenační sérii budou ptát na neuspokojivý stav stávajícího světa, na globální problémy i radikální proměnu společnosti. Frustrace, traumata a problémy okolí, které jsou základem rostoucí nespokojenosti lidí, by měly být společným jmenovatelem naznačeného cyklu.
A tak je jasné, čeho si dramatik Richter ve svojí tvorbě všímá. Ostatně název jeho hry Porucha už sám předjímá, že něco tady bude na mnoho způsobů špatně. A nejde jenom o vykloubené vztahy lidí kontrastující s jakoby povinně idylickou atmosférou vánočních svátků. Autor toto všeobecné poškození lidské společnosti demonstruje už skladbou a architekturou svého textu. Nejde o nějaký ucelený příběh, spíše je to zřetězení volně se prostupujících minietud, jejichž aktéři ani nemají jména.
Brněnští inscenátoři v čele s režisérem a autorem výpravy Mariánem Amslerem zdárně využívají také zpřeházení těchto obrazů a hlavně replik. Stejné repliky, které ovšem v jiné situaci nesou zcela jiný význam, vyslovuje většina těchto smutných hrdinů. Tento efekt dramatického refrénu autor ještě umocnil hrou ve hře. Skupina divadelníků tady totiž zkouší text, jehož dialogy předtím už zazněly v „reálném“ životě umělců. A jakýsi hrůzyplný efekt z těchto svérázných Vánoc (vše se odehraje výhradně na Štědrý den) ještě násobí opakované lakonické sdělení z médií, že také venku kulminuje velká apokalypsa v podobě rostoucí hordy mrtvých při autonehodách a stále klesající teplotě.
Amsler se svým inscenačním týmem, chce publiku už předem a jasně sdělit, že tady nelze čekat žádnou vánoční selanku. Také proto opatřili inscenaci výmluvným podtitulem Krutá vánoční elegie nebo Zlá vánoční hra. Velkou devízou Richterovy dramatiky je totiž černý humor a absurdní ironie, který Amsler nechá z jeviště občas zlověstně vyšlehnout. Jinak se ovšem režie nesnaží nijak přehnaně karikovat tyto opravdu vykořeněné, opuštěné a smutné lidi. Děti tady kašlou na rodiče a obráceně, na scéně se objeví sexuálně frustrovaný pár, depresivní opuštěný jedinec nebo rozhádaná homosexuální dvojice, z níž se posléze dokonce rekrutuje vrah.
Amslerova inscenace má silné ale i méně vydařené momenty. Budiž řečeno, že z roztříštěných situací, kterých originální scénář nabízí téměř půl druhé stovky, Amsler vykřesal kompaktní a logiku či smysl nepostrádající tvar, v němž ještě Brněnští obrazy v závěru prohazovali. Režisér tentokrát nápaditě rozehrál doslova celou pohledovou plochu HaDivadla, hraje se často i na stropním ochozu či v prosvícených šatnách za ním. Perličkou je fakt, že díky poruše v přítoku městských peněz a magistrátním škrtům v rozpočtech příspěvkových organizací, vcelku nápaditě divadelníci sestavili scénu i kostýmy ze stávajícího divadelního fundusu. Drsný a v Amslerově režii spíše prosmutněle melancholický text v Brně bohužel přivedli k jakémusi láskyplnému sdělení. Zapalujte svíce stejně jako lásku v srdcích jiných a svět se z této děsivé poruchy vymaní, dalo by se shrnout finální poselství inscenaci. Možná je to v kontrastu s poetikou celého večera zbytečně nasládlé a tím pádem dramaticky neúčinné. Vedle Richterovy apokalyptické a v mnoha směrech velmi přesně rýsované vize je takového rozuzlení i škoda. Není potřeba být za každou cenu chmurný a temný, ale povaha Richterovy látky taková je a na velká smíření tady prostor prostě není.
